Článek
První setkání s Jardovou mámou patřilo k jedněm z nejpříjemnějších okamžiků mého mládí. Čerstvě po maturitě, plná nejistot a nových výzev, jsem v práci potkala pohledného, o pár let staršího kolegu. Když mě Jarda pozval domů, čekala jsem upjatou rodinnou sešlost, ale jeho rodiče mě přijali s otevřenou náručí. Hlavně tchyně Věra, která tehdy působila jako energická, přátelská žena, se kterou byla radost posedět a povídat si. Kdyby mi někdo tvrdil, že se z ní stane takřka noční můra, nevěřila bych.
Všechno klapalo. Pravidelné nedělní obědy s Jardovou rodinou, povídání u kávy, smích, srdečné tóny. Měla jsem pocit, jako bych k nim patřila odnepaměti. Když jsme s Jardou začali plánovat společnou budoucnost, jeho rodiče nás v tom nadšeně podporovali. A já si považovala, že nemám do budoucna před sebou žádnou „protivnou tchyni“, o jakých slýchám. Jenže jedna životní tragédie způsobila řetězovou reakci událostí, které naše vztahy změnily od základu.
Úmrtí v rodině
Krátce po našich zásnubách postihla Jardovu rodinu veliká rána: jeho otec František zemřel náhle na mrtvici. Všichni jsme tomu nemohli uvěřit – den předtím žertoval, byl plný života, a najednou tu nebyl. Věra se v tu chvíli psychicky sesypala. Ze dne na den přišla o muže, s nímž žila přes třicet let, a svou bolest prožívala tak intenzivně, že se z ní stala jiná osoba. Veškerá srdečnost se vytratila a nahradila ji nervozita a nejistota. Na jedné straně jsem chápala, že truchlí a potřebuje čas. Na straně druhé jsem si všímala jejích výlevů zlosti a nálad, které začaly prostupovat do naší každodennosti.
Nečekaná nabídka
Původně jsme chtěli stavět malý domek, ale Věra přišla s návrhem: „Vždyť vy potřebujete větší byt, já zůstanu v našem starém malém. Takhle ušetříte, nebudete se zadlužovat.“ Tohle byla velmi lákavá nabídka a mnozí v našem okolí nám ji schvalovali. Po pravdě, s našimi příjmy bychom hypotéku řešili spoustu let. Nakonec jsme na Věřinu radu kývli, a tak jsme se nastěhovali do prostorného stometrového bytu. Byl to sice původně její a Františkův domov, ale ještě nedávno to celé vyhlíželo jako skvělá výhra.
Krátce poté jsem otěhotněla. Jarda i já jsme byli přesvědčení, že to Věře přinese novou radost do života. Zprvu se zdálo, že je opravdu nadšená: konečně se mohla upnout k vnoučeti, usmívat se, plánovat, co pořídí. Netušila jsem, jak těsně a nevybíravě se vmanipuluje i do našich každodenních činností.
Průchoďák
Jednoho dne jsem se vracela z práce a slyším šramot v kuchyni. Lekla jsem se, že nám někdo vnikl do bytu. Místo lupiče jsem našla tchyni, která cosi pucovala. „Promiň, jestli jsem tě polekala, ale musela jsem sem zajít, aby to tu trochu vypadalo. Šetři se, ať se nic nestane miminku,“ pravila. A až tehdy mi došlo, že klíče si ponechala a využívá je kdykoli.
Od té doby jsem ji nacházela v našem bytě skoro každý den. Někdy mi vařila, abych prý neměla zbytečnou námahu. Jindy mi přerovnala zásuvky, protože „to přece nemůžeš mít takhle, Blani, je to nepraktické.“ Cítila jsem se čím dál víc jako návštěvnice ve vlastním domově. Jarda se mě snažil chlácholit: „Je to jen dočasné, máma se z té samoty zblázní, tak se realizuje u nás.“ Jenže já jsem i přes její dobré úmysly trpěla. Nemohla jsem si věci zorganizovat po svém, měla jsem pocit, že se mi všechno vymyká z rukou.
Porod, mateřství a ještě víc tchyně
Po narození Natálky se situace vyostřila. Věra se ke mně víceméně nastěhovala, aby mi „pomohla v šestinedělí“. Nevím, kolik maminek by bylo nadšených, kdyby jim tchyně při každém kojení radila, kolik minut je přesně ideálních, a při každé koupeli tvrdila, že „to my to dělali takhle, ne jinak“. Prospat se? Nebylo kdy, protože Věra mi neustále něco vykládala a nutila své postupy.
Jakmile jsem jí naznačila, že si potřebuju zavést vlastní režim, cítila se dotčená: „Já jsem myslela, že mi budete vděční. Tak já radši jdu, abych nerušila!“ práskla dveřmi a Jarda měl pocit, že jsem bezcitná. Tak jsme se poprvé skutečně ostře pohádali. Obvinil mě, že jsem nevšímavá vůči ženě, která ztratila muže. A já mu vyčítala, že nevidí, jak mi tchyně narušuje veškeré soukromí a bezostyšně rozhoduje za mě.
Záchrana manželství
Naštěstí Jarda je i přes tu hádku rozumný chlap. Sám zjistil, že i on už je z denní přítomnosti mámy vyčerpaný, protože neustále někde upravovala a přetvářela věci k obrazu svému. Nakonec sebral odvahu a sdělil jí, že to takhle dál nejde. Nařídil jí: „Mami, tady jsou tvoje klíče nazpátek, prosím, dávej nám vědět, když budeš chtít přijít, rádi tě uvidíme, ale musí to mít nějaké hranice.“ Věra se nejprve urazila, ale Jarda byl kupodivu neoblomný a tím pádem nám dal prostor nadechnout se.
Po pár týdnech Věra vychladla, přišla na návštěvu a vydržela jen krátce. Později si obstarala nové aktivity, dokonce se seznámila s jedním pánem a začala věnovat pozornost i svému životu. Situace se zase uklidnila a najednou jsme spolu dokázaly sedět u jednoho stolu, povídat si bez zbytečné přetvářky. Natálku miluje pořád, jen už to nedává najevo tím, že by nám nonstop do všeho zasahovala.
Dnes vím, že někdy to bez vymezení hranic prostě nejde. Tchyně chtěla konat dobro, ale přitom dusila mou i Jardovu potřebu samostatnosti. Málem jsme se kvůli jejímu „pomáhání“ rozešli. Naštěstí se to podařilo vyřešit dřív, než jsme se odcizili úplně.
Každá rodina má své příběhy a ten náš je důkaz, že i jinak hodný člověk dokáže nevědomky uškodit, když zapomene na zdravý odstup. Naštěstí jsme vše ustáli a s Věrou si dnes rozumíme. Jen už si rozhodně nevyměňujeme klíče – a to je poučení, které možná jednou předám i své dceři, až ona bude zařizovat vlastní domov.
