Článek
„Proč neumím odolat chlapům, kteří jsou zjevně potížisti?“ problesklo mi hlavou, zatímco jsem poslouchala jejich radostný smích, který pro mě byl na jednu stranu blažený, na druhou stranu mi připomínal, že ve svém osobním životě jsem dala přednost dalšímu „zlobivému klukovi“ před stabilním vztahem.
První „rapl“, kterého jsem kdy milovala, se jmenoval Marek. Chodili jsme spolu na střední a on už tehdy dokázal vyvolávat bitky pro malichernosti. „Buď rád, že jsi mě nepotkal o přestávce, zmlátil bych tě,“ vyhrožoval prý všem, kdo se mu nelíbili. Ale mě přitahovalo přesně to nebezpečí, ta surová energie, takže jsem s ním nakonec strávila pár vášnivých měsíců, než napadl někoho opravdu tvrdě a skončil v pořadatelské službě pro jednoho regionálního promotéra. V devatenácti letech jsem si myslela, že je to drsné, ale vzrušující. Užívala jsem si pocit, že jsem pro něj výjimečná a on pro mě stavěl své urputné boje na druhou kolej.
Jenže pak se objevil Adam, kamarád kamaráda. Taky měl za sebou divokou minulost, ještě k tomu vypadalo, že je zadlužený, ale tvářil se, že nad vším vládne pevnou rukou. „Neboj se, já všechno vyřeším, stačí mi, když mi věříš,“říkal, když jsem mu vyčetla, že ho navštěvují zvláštní lidi a chtějí po něm peníze. Nedlouho poté zmizel beze slova a pak jsem se dozvěděla, že uprchl do ciziny před věřiteli. Nechala jsem si v srdci další šrám a nakonec si přísahala, že potřebuju „normálního“ chlapa.
Po letech jsem potkala Filipa, trochu mladšího, ale tak jsem si říkala, že aspoň nebude mít za sebou tolik problémů. Nejsem žádná milovnice krátkých románků, přesto to dopadlo tak, že jsme si zpočátku jen užívali. „Nemusíme nic řešit, jde jen o nás,“ šeptal, když mě objímal. Časem jsem mu představila svého syna, který byl z Filipa nadšený. A Filip se choval překvapivě vzorně, dokonce synovi platil výbavu na kroužky. Ostatně – měl docela solidní příjem, jen jsem netušila, odkud. Pak se však zamiloval do dvacetileté recepční, co se kolem něj začala točit v jednom baru. Já jsem zůstala s dítětem zase sama a s dalším jizvami na duši.
Tentokrát jsem si slíbila, že vyhledám muže, který se hodí do života svobodné matky. Ale potkala jsem Romana, kantora na střední. Svým způsobem to vypadalo, že je právě on ten klidný a obyčejný partner, o jakém jsem tajně snila. Teprve později jsem zjistila, že ho ve dvou předchozích školách vyhodili kvůli hrubému chování ke studentům – a tak trochu kvůli jedné moc mladé dívce, se kterou si prý začal. Když jsem se ho na to zeptala přímo, nepopřel ani slovo. „Nepopírám, že jsem měl průšvihy, jenže chci teď žít jinak,“ tvrdil a mluvil docela přesvědčivě o nové kapitole svého života. Jenomže já ho pozoruju a někde uvnitř mě už zase roste pochybnost. Vím, že mě přitahuje jeho neklid, ta nevyzpytatelnost, ale zároveň se bojím, že si znovu zničím život a syn si v jeho osobě najde jen další vzor, který ho může v budoucnu zklamat.
Když se ti kluci tváří drsně a chovají se, jako by je nic nezlomilo, nedokážu odolat. Ale jak dlouho si chci ničit život tím, že si vybírám přesně typ mužů, kteří mi dokážou během pár dnů rozprášit sny o lásce a klidu? Sedávám u synovy postele, čekám, až usne, a hlavou mi běží: „Musím to jednou provždy utnout. Nechci už znovu hledat výmluvy, proč zůstávat v dramatických vztazích. Chci obyčejné štěstí. Jenže… zvládnu to?“
