Článek
Seděla jsem v kuchyni našeho bytu na okraji Plzně a snažila se potlačit pachuť vzteku smíšeného s hořkým zklamáním. Pár měsíců zpátky mi rodiče – Jana a Petr – slíbili pomoc s koupí menšího bytu, abych se konečně mohla postavit na vlastní nohy. Byla jsem naivní, když jsem tomu uvěřila. Teď jen pozoruju, jak se mi ten sen hroutí, a připadám si jako malá holka, která uvěřila pohádce o zázraku.
„Víš, že ti chceme pomoct, Terezo. Ale nechceš po nás trochu moc?“ zeptala se mě máma, když jsme seděli u jejich jídelního stolu a já jim předložila finální návrh od realitky. V tu chvíli mi došlo, že se věci začínají komplikovat. A došlo mi to pořádně.
Předtím to vypadalo tak hladce. Byt v cihlovém domě s krásnými okny a starou parketovou podlahou, na kterou jsem se těšila, až na ni položím měkký koberec. Nemám milióny, ale hypo mi slíbili s podmínkou, že doložím 15 % jako vlastní prostředky. Nebylo to malé číslo, jenže já šetřila dlouho a dohodla jsem si i drobnou výpomoc u kamaráda. Rodiče ale předtím říkali: „Když půjde o bydlení, ozvi se. Víš, že rodině vždycky pomůžeme.“
Tak jsem se ozvala. A oni mi odkývali, že část peněz přihodí, abych se mohla co nejdřív nastěhovat. „Je jasné, že mladí dnes na všechno sami nestačí,“ říkával táta. Mamka zase: „Hlavně ať nejdeš do nějakého šíleného úvěru s extrémním úrokem. Pomůžeme rádi.“ Měla jsem z toho radost, vážně jsem cítila, že poprvé za život se věci vyvíjejí pro mě dobře.
Jenže při první reálné zmínce o přesné částce se táta nějak zarazil. Potom si začali s mamkou vyměňovat divné pohledy a postupně vytahovat argumenty, o kterých jsem netušila, že vůbec existují. Čím déle o tom mluvili, tím víc jsem si připadala jako nezvaný host prosící o almužnu. Zatímco předtím se tvářili, že mi peníze dají téměř bez okolků, teď najednou padaly otázky, které mi trhaly srdce na kusy:
„Nepřeháníš to s tou cenou bytu?“
„Ty naše peníze jsou taková jistota na stáří, víš? Kdo bude platit, až třeba onemocníme?“
„Nějak se nám to celé nezdá. Možná by ses měla uskromnit.“
Poslouchala jsem je s ústy dokořán a snažila se necítit vinu za to, že chci bydlet důstojně. Zmohla jsem se jen na argument, že všechno splácím sama, nejde o žádný přepych a že i tak jsem se dohodla s bankou, abych zvládla měsíční splátky z platu. Jenže to je nezajímalo.
Když jsem si vzpomněla, jak mi pár týdnů předtím vesele tvrdili, že je přece v pořádku, abych měla svůj byt, měla jsem chuť se rozbrečet vzteky. Během minuty se vyrojily stovky výčitek: „Kdopak platil to a to v dětství… Představ si, kolik jsme do tebe investovali… Už sis zkusila spočítat, kolik jsme za tvé roky nalili do škol, kroužků a dovolených?“
A já tam seděla, jako by mě někdo přibil k židli. Cítila jsem rostoucí tep a tíživou bezmoc. Místo pomoci jsem najednou slyšela, že za všechno mám dlužit. Bylo to, jako by se veškerá dosavadní rodinná láska proměnila ve smlouvu se spoustou malých písmen, kde je napsáno, co všechno jsem kdy stála.
Po téhle konverzaci jsem se sebrala a odešla. Doma jsem seděla na sedačce, dívala se na prázdnou zeď a v hlavě mi hučelo. Strašně to bolelo. Jasně že jsem nikdy nechtěla, aby mi dali peníze jen tak, aniž bych jim byla vděčná. Ale tohle mi přišlo hrozné. Noc jsem skoro nespala. Převalovala jsem se a představovala si, že se mi to jen zdá. Druhý den jsem se rozhodla požádat kamaráda z práce a nakonec on mi poskytl menší soukromou půjčku, i když s vyšším úrokem. Nedával mi aspoň přednášky o tom, jak se mám cítit jako dlužnice do konce života.
Byt jsem koupila. Bylo to těsné, finančně obrovský závazek, ale ten úžasný pocit, když jsem poprvé vešla do vlastního! Jenže radost mi kalí fakt, že to je v rozporu s původními sliby rodičů. Od té doby s nimi komunikuju minimálně. Když se nám potká pohled, já uhýbám. Oni se tváří dotčeně. Ptají se, proč se neukážu. A já váhám, jestli jim mám říct, že mě prostě zklamali. Že možná nemám problém se splácením, ale s jejich přístupem k rodině.
„Pořád jsme tě vychovávali, dávali ti, co jsi potřebovala, a teď kvůli jednomu bytu budeš dělat dusno?“ takhle se mě jednou mamka snažila usměrnit po telefonu. Zmohla jsem se jen na: „Vy jste ale slíbili…“
Pak zavěsila.
Pointu vlastně nemám. Nebo možná mám – že rodina může rány způsobit taky. Přestala jsem věřit, že když někdo něco slíbí, tak to skutečně splní. Vzala jsem si hypotéku, dotáhla to do konce sama. A rodičům se teď dívám do očí s jistým smutkem, který možná nikdy nevymizí.
