Článek
Jmenuji se Lucie. Jednoho dne jsem se vzbudila a už jsem neměla sílu ani chuť vstát z postele. Jenže v té době jsem studovala vysokou školu a zároveň chodila na brigádu. Nechtěla jsem proto selhat ani před profesory, ani před rodinou. Z původně lehké únavy se ale začalo stávat něco mnohem tíživějšího, co už nešlo ignorovat.
Únava přicházela poznenáhlu, jako by se do mého každodenního rytmu vplížila nenápadně, až jsem jednoho dne nedokázala pochopit, proč se cítím zdecimovaná i po noci, kdy bych normálně měla načerpat sílu. Ve třeťáku na vysoké škole jsem běžela z jedné přednášky na druhou, potom do práce a večer jsem ještě psala seminární práci. Krátce poté, co jsem usnula, jsem se zase probudila – naprosto vyčerpaná. Zprvu jsem to přičítala stresu. Jenže když jsem ráno musela vynaložit nadlidské úsilí, abych vůbec vstala, došlo mi, že to není „obyčejná“ únava.
Posměch a nepochopení
Vzpomínám si, jak jsem se svěřila jedné spolužačce, že se cítím vyčerpaná, přestože spím minimálně osm hodin. Její reakce mě zasáhla: „Ale prosím tě, to máme všichni. Ty to jen moc prožíváš!“ Přesně to byl moment, kdy jsem se poprvé cítila úplně sama – s něčím, co nikdo jiný v mém okolí zjevně nezažíval.
Snažila jsem se dělat všechno postaru: ranní rozcvička, procházky na čerstvém vzduchu, změna jídelníčku s důrazem na pestřejší stravu. Ale efekt se dostavil jen minimální. Po pár týdnech zlepšení se únavový syndrom vrátil ještě silnější. Začala jsem dokonce mít úzkost z toho, že zas neusnu, a když už jsem náhodou zvládla prospat celou noc, stejně jsem vstávala s pocitem, že je moje tělo v koncích.
Fyzická bolest
Syndrom se navíc propojil i s dalšími potížemi. Často jsem mívala takové zvláštní brnění a vibrace ve svalech, jako kdyby mi tělem procházelo napětí. Objevily se i menší deprese, bolesti kloubů a „mozková mlha“, kdy jsem sotva vnímala, co mi lidé říkají. Připadala jsem si uvězněná sama v sobě.
Když se k tomu přidaly nespavost a poruchy soustředění, připadala jsem si jako robot s vybitými baterkami. Po pár měsících jsem si řekla, že takhle už to nejde. Navštívila jsem lékaře, ale první návštěvy se nesly v duchu nedůvěry: „Jste mladá, to bude jen stres…“ Mně přitom každodenní situace připadaly těžké jako olověné závaží.
Hledání cest k úlevě
Zoufalství mě nakonec přivedlo k různým metodám – od celostní medicíny až po prozkoumávání bylin a vhodných doplňků stravy. Nakonec se ukázalo, že komplexní přístup opravdu pomáhá. Začala jsem víc dbát na stravovací návyky, vysadila jsem většinu průmyslově zpracovaných potravin, postupně jsem přidala lehké cvičení.
Dozvěděla jsem se i o podpůrných prostředcích pro zklidnění organismu a zlepšení spánku, jako jsou různé druhy esenciálních olejů či extrakty z konopí, které prý některým lidem s únavovým syndromem mohou ulevit. Nebudu tvrdit, že u mě došlo k zázračnému uzdravení přes noc – to rozhodně ne. Ovšem postupně jsem dokázala spát déle a trochu kvalitněji. Ráno už jsem necítila tak panickou hrůzu z dalšího dne.
Návrat k plnohodnotnému životu
Největší posun přišel, když jsem se naučila otevřeně mluvit o tom, jak se doopravdy cítím. Svěřila jsem se rodině. Přestala jsem se bát, že mě budou považovat za hypochondra. Zjistila jsem, že upřímnost je nesmírná úleva, ale zároveň člověk musí být odhodlaný nečekat soucit od všech.
Zlepšování bylo (a je) pomalé. Pořád jsou dny, kdy se budím a mám pocit, že jsem na startu maratonu, přestože jsem neuběhla ani metr. Jenže jsem se naučila dopřát si tolik spánku, kolik skutečně potřebuji. Neváhám si odpoledne na chvíli lehnout, když cítím, že tělo křičí o pauzu. A naučila jsem se říkat „ne“ požadavkům, které bych dřív mechanicky plnila a pak se hroutila. To byla vlastně ta největší životní změna.
Dnes už dokážu fungovat lépe, i když jsem od úplného vítězství možná ještě daleko. Chronický únavový syndrom člověka nutí přehodnotit prioritu vlastního zdraví. Víte, co je zajímavé? Často jsem si myslela, že když zpomalím, všechno mi uteče. Ale nakonec se ukázalo, že díky „vybočení“ z tempa jsem spoustu věcí prožila mnohem intenzivněji.
Každý, kdo se pere s podobnou nemocí, dobře ví, že nejdůležitější je nevzdávat se. Pokud máte pocit, že se v tom plácáte sami, zkuste se otevřít odborníkům nebo i někomu blízkému. A pokud narazíte na nepochopení, nevzdávejte se – lidé, kteří jsou ochotní vám naslouchat, existují. Dlouho jsem si myslela, že si musím všechno vybojovat sama. Až později mi došlo, že sdílená starost je přece jen o kousek lehčí.
