Článek
Prvorepubliková vila pod hanspaulským svahem byla klenot. Dům takového kalibru se na trhu neobjevuje častěji než jednou za deset let. V portfoliu mám sice moderní byty i domky za Prahou, ale tohle byla jiná liga: vysoké stropy, původní parkety, zahrada porostlá břečťanem. Věděla jsem, že pokud vyjde prodej, bude to moje životní provize.
Majitel, starý podivín pan Fuchs, zemřel bez dědiců, a vila připadla státu. Já dostala zadání najít kupce. Brzy jsem je našla – manželé Havlíkovi, zámožný, trošku excentrický pár. Zatímco většina klientů řeší dispozice nebo stav střechy, oni mluvili o „duši domu“ a „energiích“. Akceptovali nabídkovou cenu bez mrknutí oka, což mi znělo jako splněný sen.
Zbývalo jediné – s jejich právníkem projít závěť pana Fuchse. Považovala jsem to za pouhou formalitu.
Seděli jsme v dřevem obložené knihovně, vitrážová okna vrhala barevná světla na zaprášené hřbety knih. Advokát si pročítal dokumenty, já doplňovala detaily smlouvy, Havlíkovi tiše hleděli do zahrady. Vše šlo hladce – dokud právník nezkameněl u článku sedm poslední vůle.
Naklonila jsem se a četla: „Nový vlastník se zavazuje ponechat urnu s mým popelem na krbové římse hlavní knihovny navždy. Urna nesmí být přemístěna ani zakryta. Porušení znamená neplatnost kupní smlouvy.“
Oči mi samy sklouzly ke krbu. Mramorová urna, kterou jsem předtím považovala za dekoraci, stála na čestném místě – a náhle jako by na nás zírala.
„Tohle je… neobvyklé,“ hlesla jsem. „Lze to napadnout jako rozpor s dobrými mravy.“ Chystala jsem se vysvětlovat právní kličky, ale zarazily mě tváře Havlíkových. Nezračil se na nich ani náznak odmítnutí – naopak v nich plálo nadšení.
„Je to dokonalé,“ vydechl pan Havlík. „My nehledáme jen nemovitost,“ doplnila ho manželka. „Sbíráme místa nasáklá příběhem. A tahle urna je jako pečeť autenticity. Nechceme pana Fuchse vystěhovat – chceme být kurátory jeho odkazu.“
Došlo mi, že pro ně je podmínka požehnáním. Nekupují jen zdi vily, kupují i ducha, který v nich zůstal.
Papíry ležely přede mnou, pero připravené. Poprvé v kariéře jsem zaváhala. Mám inkasovat provizi a uzavřít obchod, v němž se z domu stane svérázné mauzoleum? Nebo couvnout – a riskovat, že dům skončí v rukou někoho, kdo o popel stejně nestojí?
Havlíkovi drželi pero, čekali na můj signál. Já střídavě hleděla na ně, na urnu a na prázdnou kolonku pro podpis. V ten moment jsem pochopila, že někteří lidé si nekupují jen nemovitost a na mě není, abych je soudila.
