Článek
Cizinec, který sotva uměl česky, zato uměl beze slov kouzlit tak, že mi bušilo srdce.
„Kláro, proč s ním tak flirtuješ?“ ptala se mě kolegyně po směně, ale já jen pokrčila rameny s úsměvem: „Není to flirt, jen si rozumíme.“To jsem ještě netušila, že se během pár dnů vkrade do mého srdce tak, že přestanu řešit rozum.
Zanedlouho mě přemluvil, abych se nastěhovala k němu do pronajatého bytu na okraji města. Všechno bylo vzrušující, společné výlety, romantické večery na balkoně, dárky, jimiž mě zahlcoval. Zažívala jsem to, co nikdy dřív – nekonečnou pozornost. Ale potichu, nenápadně, se začal měnit. Nejprve mu vadilo, že se občas sejdu s kamarádkami. „Proč potřebuješ s nimi chodit ven, když můžeš být se mnou?“ zněla jeho výmluva. Mně to připadalo roztomile žárlivé.
Pak se to zhoršilo. Vydaly jsme se s holkami na malou diskotéku. Znenadání jsem za sebou uviděla jeho postavu – stál u dveří a pozoroval nás. Bylo mi to divné. „Proč tě tak hlídá?“ vyzvídaly kamarádky. Bránila jsem ho: „On je jen starostlivý, bojí se, že se mi něco stane…“Jenže uvnitř mě začal hlodat zvláštní nepříjemný pocit.
Když přišlo léto a já si naplánovala s holkami jeden víkend k jezeru, on mi kategoricky oznámil: „Ty nikam nejedeš.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Proč mi to zakazuješ?“ Pohodil hlavou: „Nebudeš se nikde promenádovat v plavkách, nechci, aby tě ostatní chlapi viděli.“V tu chvíli jsem poprvé pocítila ostré bodnutí varování. Tenhle muž mě začne omezovat víc a víc.
Zlom nastal, když jsem v naší oblíbené kavárně náhodou objevila, že hledají novou servírku. Milovala jsem to místo. Nadšeně jsem se přihlásila a dostala nabídku hned po pohovoru. Letěla jsem domů, že mu to oznámím: „Zlato, přijali mě!“ On se zrovna vrtal v poličce a místo radosti pronesl: „Na tu práci zapomeň. Nehodí se, abys tam dělala.“
Tolik mých iluzí v ten moment prasklo. „Ale já… moc po tom toužím!“ Jenže odsekl: „Netušil jsem, že tě fakt vezmou. Ne, nechci, abys tam byla mezi cizími lidmi.“ Tahle slova mi dolehly jako rána. Můj vztah s ním by znamenal život plný zákazů. On mě chtěl vlastnit, nikoli milovat v běžném slova smyslu. Sebrala jsem poslední zbytky odhodlání, sbalila si věci a utekla zpátky k rodičům na venkov. Věděla jsem, že kdybych otálela, přijdu o nezávislost.
Dnes pracuju v jiné kavárně v Plzni a mám partnera, který mi věří a nechce mě držet ve zlaté kleci. Když si vzpomenu na cizince, co mi kdysi málem sebral svobodu, ještě mě zamrazí. Ale říkám si, že jsem prošla cennou lekcí: láska nikdy nesmí znamenat ztrátu sebe sama.
