Článek
Sedím sám v našem krásném bytě a zírám do prázdna. Hlavu mám plnou myšlenek na to, co všechno se stalo v posledních týdnech. „Jak jen se to mohlo takhle pokazit?“ říkám si potichu, ale odpovědi se nedočkám.
Když jsem se před časem seznámil se Sandrou, připadala mi neuvěřitelná. Byla krásná, usměvavá, okouzlující. Něco v ní mě přitahovalo jako magnet, tak jsem se nechal unášet tou euforií. Jenže brzy se ukázalo, že její sny se točí hlavně kolem luxusu: exotická letoviska, značkové kabelky, víkendové výlety do metropolí, co znějí draze už jen podle názvu.
Zpočátku mi to nevadilo. Měl jsem dobře rozjeté podnikání a říkal si, že když na to mám, proč neudělat radost ženě, kterou miluju. Jenže kdykoli jsem utrácel, Sandra se tvářila, jako by to byla samozřejmost. „Čekala bych, že se budeš snažit ještě víc,“ šeptala mi jednou do ucha. Přiznávám, ego mi to tenkrát pohladilo, možná jsem to bral jako výzvu.
Jenže pak přišla svatba, narodila se nám dcera. Najednou už nešlo jen o výdaje typu „lepší večeře“. Sandra s dcerkou zůstala v naší vile na kraji města a já jel od kontraktu ke kontraktu, abych stíhal platit účty. Doufal jsem, že aspoň zvládne starost o dům a dítě, když už nechce pracovat. „Nepotřebuju zástupy hospodyň, stačí, když se budeš trochu věnovat naší domácnosti,“ opakoval jsem pořád dokola.
Jenomže Sandru úklid ani péče o rodinu nezajímala. „Nebudu dělat služku, když jsi to ty, kdo vydělává.“ Tenhle argument mě vytočil pokaždé. Vrhal jsem se pak do práce s větší zuřivostí, abych pokryl její nároky, ale i tak to nestačilo. Když náhodou peníze nestačily na její nákladné koníčky, spustila spílání a narážky, jako by byla obětí já-nevím-čeho.
Zkusil jsem si s ní promluvit. „Prosím tě, aspoň uvař nebo vyper. Nemusíš dělat vše sama, ale trochu se zapoj.“ Jenže ona se jen ušklíbla a odfrkla si, že žijeme v moderním světě, takže mám přiložit ruku k dílu já, stejně jako jsem to dělal dosud. Jistě, pomáhat ženě je jedna věc, ale dělat úplně všechno a ještě být kladivo na bankovky? To je snad už moc.
Takže jsem se rozhodl, že stačí. Zažádal jsem o rozvod. Nebyla to rána zčistajasna, cítím, že jsem v nitru odloučení zpracovával dlouho. Ale i tak to bolelo. „Fajn, aspoň si najdu jiného chlapa, který na mě nebude šetřit,“ vyštěkla po přečtení rozvodových papírů. Poznámka, která mnou projela jako jed. Možná už někoho má, možná ne, každopádně jsem přestal doufat v nějakou nápravu.
Zůstávám tu teď sám v tichu, které mi až trhá uši. Ale cítím, že je to lepší než žít dál jako bankomat na dvou nohách, bez špetky úcty a lásky. Někdy stačí jediný krok, abychom si uvědomili, že to, co jsme nazývali domovem, byla jen fasáda. A teď, když ta fasáda padla, vidím, jak prázdné to vlastně bylo.
„Lepší se rozejít včas, než se pak chytat za hlavu, že jsem se nechal vláčet až do úplného vyhoření,“ utěšuju se. Nejspíš to bude dlouhá cesta, ale dokud budu moct normálně dýchat a mít klid, stojí to za to.
