Článek
Bylo mi padesát devět, když si mě náhle zavolali do kanceláře personalisty. Pracoval jsem ve skladu v Jihlavě víc než třicet let, zakládal jsem si na tom, že firmu znám skrz naskrz. „Pane Slavík, s politováním vám musíme oznámit, že…“ zněla ta nejkrutější úvodní slova, jaká si dovedete představit. Všechno pak bylo jen mlhavé – prý reorganizace, prý naše oddělení končí, prý se už nehodím do nového konceptu.
Šok se brzy změnil v hořkost. „Nechyběl jsem jim, když chtěli vyšší výkon, ale teď, těsně před důchodem, mě prostě vyhodí,“ honilo se mi hlavou. Doma jsem si zoufal: „Kdo by chtěl starého chlapa za pokladnou nebo v jiné firmě?“ Dcery mi radily, ať zkouším pohovory. Jenže na pár místech, kde jsem se ucházel, jsem cítil, že se dívají hlavně na datum narození. „Vy jste ročník 1966? Ozveme se vám…“a nikdy se neozvali.
První týdny jsem chodil jako tělo bez duše. Když vám celá léta říkají, že jste součást rodinné firmy, a pak vás vyrazí s papírem na stůl, ztratíte důvěru v hodně věcí. Jenže pak mě navštívil starý kamarád: „Hele, Jardo, vždycky jsi snil o cestách na kole. Máš teď čas, tak jeď! Zabal saky paky a poznávej Česko nebo klidně Evropu.“
Připadalo mi to bláznivé. Ale měl jsem něco našetřeno, dcery už byly samostatné, a já se probudil s myšlenkou: „Co se stane, když to zkusím? Mohu to vždycky zabalit, kdyby to nešlo.“ A tak jsem koupil lepší kolo a vyrazil. Nejprve jen do okolí Jihlavska, pak jsem se osmělil a projel Moravu. Nakonec jsem sedl na vlak do Berlína, kde jsem začal svůj cyklovýlet kolem Labe. Noc vyšla vždy na pár stovek na ubytovnách a levných penzionech.
Někteří mě varovali, že plýtvám penězi na nesmysly, že snižuju své šance na důstojný důchod. Ale k čemu mi budou vyšší příjmy, když ze života nic neuvidím? „Teď jsem ještě zdravý, nohy slouží, tak proč sedět v depresi doma?“ řekl jsem si. Místo abych ztrácel elán, prožíval jsem ohromný pocit svobody. Každý den jsem mohl rozhodnout, kam až dojedu, koho potkám, co ochutnám.
V Německu jsem poznal lidi, kteří také přišli o práci ve svém rodném městě a rozhodli se cestovat. Seznámil jsem se se starší dámou z Plzně, která ztratila manžela, a teď se toulala po horách. „Život je krátký, klidně si dovol něco bláznivého,“ řekla mi. Tohle moudro se mnou zůstalo.
Jasně, není to pořád jen pohoda. Někdy prší, promoknu do nitky a říkám si, zda nejsem cvok. Ale ráno se probudím v útulném penzionu, vyhlédnu z okna a slyším šum řeky nebo zpěv ptáků. Vzpomenu si, že do práce už nemusím, že jsem si vybojoval svůj kousek svobody. A uvědomím si, jak mě to naplňuje.
Rodina mě podporuje. „Tati, jeď, dokud můžeš. Jednou budeš vnoučatům vyprávět, žes procestoval půl Evropy na kole!“ usmívají se dcery. A já vidím, že mají radost, že nejsem jen lítostivý penzista bez práce, ale chlapík, co ještě netratil chuť do života. Samozřejmě, finance musím držet na uzdě – hotely si nemůžu dovolit, jídlo kupuji skromné, často si vařím v hostelu. Ale i to má své kouzlo.
Teď, po roce a půl od toho osudového vyhazovu, vím, že mi ta rána nakonec pomohla. Naučila mě, že věk je jen číslo a že společnost občas neumí docenit zkušené lidi. Ale já si dokážu cenit sám sebe a dělat věci, na které jsem dřív neměl čas ani odvahu. „Nemůžou mě zlomit, můžou mě leda osvobodit,“ říkám s nadsázkou.
Možná bude můj důchod nakonec menší, možná si budu muset trochu víc utáhnout opasek, ale srdce mám plné zážitků a radosti. A to mi nikdo nevezme. Takže jestli vám někdy přijde, že vás práce nechce, a vy jste „staří“, nevěřte tomu. Nikdy není pozdě začít tu kapitolu, o které jste roky jen snili. Protože dokud dýcháme, máme šanci žít naplno – i kdyby to znamenalo šlápnout do pedálů a rozjet se vstříc novým obzorům.
