Článek
Ležela jsem na gauči a přemýšlela, jak je možné, že moje vlastní výplata někomu tak drásá nervy. Od chvíle, co jsem přijala práci v pro velkou mezinárodní společnost, se mi otevřely dveře k zajímavějším výdělkům. Jenže místo toho, abych se z toho radovala, čelím kritice od člověka, který by měl stát po mém boku. Můj muž se najednou rozhodl, že mi bude diktovat, co si smím pořídit a za kolik, jako bych byla malá holka.
„K čemu potřebuješ další šaty? Vždyť už máš dost,“ prohlásil jednou a založil si ruce na prsou. Myslím si, že se mu nelíbí spíš můj úspěch, než moje nákupy. Možná čekal, že zůstanu doma, budu prát ponožky a vařit. Jenže moje kariéra se rozjela a teď vydělávám o dost víc než on. Proč by se v rodině s dostatečnými příjmy měl někdo omezovat?
Začala jsem si všímat, že mě sleduje na každém kroku. Kdykoliv se vrátím z obchodu s malou taškou, slyším: „Kolik to stálo?“ Jako by nebyl schopen unést, že už nejsem ta, co se ptá, jestli si může koupit něco nového. Přitom, když si on pořídí další „zbytečnou“ sadu hraček pro svoje koníčky, to je prý v pohodě. A co teprve, když jsem navrhla, že si pořídím lepší telefon, protože ten můj už zastaral. „Copak ten starý nestačí? Nevyhazuj peníze oknem!“ Oboří se na mě, aniž by mu vadilo, že sám si pořídil novou herní konzoli a netušil, k čemu polovinu funkcí potřebuje.
Jednoho odpoledne jsem měla všech výčitek dost a řekla mu: „Podívej, mám vyšší plat a domácnost platím víc než ty. Proč bych se měla doprošovat o nějaké povolení, když se starám o všechno?“ Jen se na mě díval, uraženě a nejistě. Bylo vidět, že mu je proti srsti, aby žena vydělávala víc než on. Místo, aby mě podpořil a užíval si finanční svobody, snaží se vyvolat vinu, abych náhodou nenakoupila něco bez jeho souhlasu.
Nejhorší je ten pocit trapnosti, když před známými dělá scény: „Zase sis koupila kabelku? To je vážně potřeba, jo?“ Stojím tam, rudnu a přemýšlím, proč se mě snaží shodit. Vždyť mám právo se rozhodnout, za co utratím vlastní peníze, které jsem si sama vydělala.
Jednou jsem to už nevydržela a oznámila mu, že jestli se mu to nelíbí, může si najít někoho, kdo bude plnit jeho představy o dokonalé manželce, která neutrácí a bere si jen drobné. „Nemíním žít jako v osmnáctém století,“ řekla jsem mu zcela vážně. Překvapeně zamrkal, snad poprvé pochopil, že nejsem jeho majetek.
Začal se vymlouvat na to, že jen nechce, abychom jednou neměli rezervu na nečekané výdaje. Jenže já šetřím a zároveň si chci dopřát radost. Jakmile jsem mu položila na stůl výpisy z účtu, kde jasně viděl, že moje útraty nejsou žádné astronomické částky a domácnost díky mým příjmům jen kvete, už jen mlčel. Ano, myslím, že asi pochopil, že je to spíš jeho zraněné ego.
Stále se však cítím dotčená. On sám si kupuje, co chce, ale já mám žádat o svolení? Nemíním se nechat tlačit do role nesvéprávného člověka. „Moje peníze, moje rozhodnutí,“ řekla jsem mu jasně, a jestli s tím má problém, ať se zamyslí, jestli chce žít s někým, kdo si cení vlastní svobody a nezávislosti. Protože já se vzdát něčeho takového rozhodně nehodlám.
