Článek
Když jsem přemýšlela, kde oslavit své čtyřicáté narozeniny, chtěla jsem něco opravdu speciálního. Žádnou obyčejnou hospodu, ale restauraci s nádherným interiérem a perfektními recenzemi. „Musíme to oslavit ve velkém!“ hecovali mě kamarádi. Tak jsem zarezervovala stůl v jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Praze – všichni o ní mluvili jako o gastronomickém skvostu.
Na první pohled tam bylo všechno dokonalé: příjemné osvětlení, upravená obsluha, působivý výhled na centrum. Jakmile jsem vstoupila, cítila jsem se jako v jiném světě. Můj partner mi daroval kytici růží, usadila jsem se do pohodlného křesla a v hlavě jsem si říkala: „Takhle to má být. Tenhle večer bude patřit jen mně.“
Objednali jsme si jejich slavnostní menu: svíčkovou na smetaně, která se honosila titulem „nejlepší v kraji“, dále kachní paštiku s brusinkovou omáčkou a domácí dezert s kávou. „Vidíš, vyplatí se připlatit za kvalitu,“ zažertoval můj partner, když servírka odnesla talíře. Jídlo bylo chuťově famózní, to nemůžu popřít. Všichni jsme měli blažený úsměv na tváři. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, co přijde pak.
Druhý den se začala projevovat mírná nevolnost. Přisuzovala jsem to možná spoustě jídla, troše alkoholu. Jenže v poledne se z mírné nevolnosti staly divoké křeče v břiše a zvracení, které nešlo zastavit. Do večera jsem měla horečku a sotva stála na nohou. „Jdu pro auto, vezmu tě na pohotovost,“ vyděsil se partner, když mě viděl, jak se třesu s mokrým ručníkem na čele.
V nemocnici mi nasadili infuzi, protože jsem byla dehydrovaná. Po pár testech přišlo lékařské verdikt: těžká otrava jídlem, zřejmě bakteriálního původu. „Snědla jste někde něco podezřelého?“ ptali se mě. Jediné, co mě napadlo, bylo to „luxusní“ menu. Ale když jsem to zmínila, koukali na mě, jako bych popsala sci-fi: „To nevypadá na zkažený párek ze stánku na ulici , ale klidně to mohla být špatně omytá zelenina nebo nepřevařená kostka ledu.“
Po čtyřech dnech na kapačkách jsem byla úplně zničená. V hlavě mi rezonovalo: „Taková paráda to měla být, a nakonec takové peklo.“Postupně jsem zjistila, že nejsem sama. Můj partner měl mírnější potíže, jeden z kamarádů zvracel skoro den, zatímco já vyfasovala ten nejhorší scénář s hospitalizací.
Zkusila jsem restauraci kontaktovat. Doufala jsem aspoň v omluvu, třeba ve vysvětlení, co se stalo. Jenže mi stroze napsali, že se to nedá dokázat, že jsem mohla chytit otravu kdekoli. Když jsem viděla, jak se distancují a neprojeví ani špetku lítosti, došlo mi, že mi vlastně nezbývá než varovat ostatní.
Nejde o to, aby všichni přestali chodit do restaurací. Jde spíš o to, že vnější dojem a vysoké ceny někdy maskují fatální laxnost k hygieně. „Nechte se unést chutí, u nás je všechno prvotřídní,“ stálo v jejich reklamě. A já jsem se nechala unést – až na nemocniční lůžko.
Dnes už se cítím líp, ale v žaludku mám pořád takový svíravý pocit, kdykoli si vzpomenu na tu noc, kdy jsem se svíjela v křečích a litovala, že jsem tu oslavu tak přeháněla. Doktoři tvrdí, že se střeva mohou z tak silné otravy vzpamatovávat klidně i několik měsíců. A já jen kroutím hlavou nad tím, jak málo stačí k tomu, aby si člověk naběhl. Moje narozeniny – které měly být krásné a pamětihodné – se staly noční můrou, kterou už nikdy nechci zopakovat.
Můj příběh má být varováním. „Luxus“ není vždy zárukou kvality a bezpečí. Takže napřesrok budu svoje narozeniny slavit raději s rodinou doma. Možná to bude „jen“ obyčejné grilování na zahradě, ale aspoň budu vědět, že se neskončí jehlou v žíle na pohotovosti.
