Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že skončím zamčená v koupelně svým vlastním partnerem, zatímco on si odejde z bytu, jako bych byla kus hadru.
„Míšo, jsi největší štěstí v mém životě,“ říkával mi, když jsme se teprve poznali na oslavě kamarádčiných narozenin kousek za Plzní. Byla to láska na první pohled, cítila jsem se, jako by mě někdo konečně doopravdy chápal. Karel byl o pár let starší, měl klidný hlas a nabízel mi oporu. Od první chvíle jsem věřila, že jsem našla něco jedinečného.
Brzy jsme se sestěhovali, malé město v Čechách nám dalo příjemný pronájem a já věřila, že jsme ideální dvojice. Jenže postupně se Karel ukázal v jiném světle. Nejdřív to byly drobné poznámky k mému oblečení, pak kritika, jak vařím, přestože dřív tvrdil, že mu chutná všechno.
Začala jsem sledovat, jak zvolna nabývá kontrolu nad tím co dělám. „Proč jdeš ven s kamarádkami, mně se to nelíbí,“ pronesl poprvé a já si myslela, že prostě jen žárlí z lásky. Pak se to změnilo v příkazy, abych nechodila nikam sama. Čím víc jsem chtěla zůstat svá, tím ostřeji reagoval.
Skutečné varování přišlo, když jsme se jednou rafli kvůli práci. Měla jsem dostat novou pozici, ale on mi pořád opakoval, že na to nejsem dost schopná. „Myslíš, že to zvládneš? Ty?“ mluvil tak povýšeně, až se mi chtělo brečet. Přesto jsem tvrdila, že si věřím. Rozzuřil se. Začal křičet, že jsem paličatá a nevážím si jeho rad. Já mu to vrátila: „Nejsi rád, že chci něčeho dosáhnout?“ Jenže pak jsem viděla tu nenávist v jeho očích.
V tu chvíli popadl moji ruku, odtáhl mě kamsi do koupelny, škubnul mnou tak, že jsem narazila do umyvadla, a pak zabouchl dveře a zamkl. Zůstala jsem tam uvězněná s bušícím srdcem. Místo, abych to považovala za výkřik šílenství a zavolala policii, stála jsem vyděšená. Ve vědomí mi bleskla myšlenka: „Jak se tohle mohlo stát mně, Michaele, která vždycky odsuzovala ženy pod pantoflem?“
Asi po deseti minutách jsem zaslechla jeho kroky, potom ránu dveří do bytu a nastalo ticho. On odešel – a já tam zůstala. Nedokázala jsem popsat tu hrůzu. Mobil jsem neměla u sebe, bála jsem se, co bude, jestli se někdy vrátí. Nakonec jsem se ke dvěma hodinám choulila na studené dlažbě a chtělo se mi křičet. K ránu se vrátil, tvářil se klidně, odemkl a beze slova odemne odvrátil pohled.
Ta strašlivá noc byla moje probuzení. Během pár dnů jsem si sehnala pomoc u sestry, sbalila si věci, utekla. Karel zkoušel psát výčitky, slibovat, vyhrožovat. Všechno ignoruju. Dodnes mám mrazení, když slyším cizí klíč v zámku. Někdy se stydím – jak jsem mohla být tak naivní a dlouho si nevšimnout jeho manipulace? Ale dnes vím, že mlčet o tom by bylo ještě horší.
Chci, aby všichni pochopili, že i nezávislá a silná žena může padnout do spárů takového manipulátora. Nikdy si neříkejte, že vám se to stát nemůže. Já byla důkazem, že může. Stačí trochu lásky, trochu touhy po bezpečí – a najednou jste zavřené v koupelně, zatímco váš „milující“ partner odejde. Ale od takového se dá odejít taky. A to je jediné řešení, které stojí za to.
