Článek
Dnes ráno jsem se probudila s divným pocitem v žaludku. Připomněla jsem si, že mám šedesát let a místo užívání si zaslouženého klidu řeším, jak z bytu „odstěhovat“ vlastního třicetiletého syna. Je to paradox, že? Vyrůstali jsme ve společnosti, kde děti opouštěly domov poměrně brzy, hledaly svá místa ve světě. Teď však sedím v kuchyni, připravuju snídani pro dospělého chlapa, který ji sotva jednou rukou dojí, protože druhou rukou si mezitím ťuká do mobilu.
„Vstávat, Máro, už je půl jedenácté,“ houkla jsem na něj dnes. On, rozcuchaný a ospalý, se pomalu sešoural k jídelnímu stolu. Jen zabručel: „Proč mě zase budíš?“ a zakousl se do rohlíku. Přitom na něj čekají pohledávky a nulová motivace hledat práci.
Když skončil školu, zkoušel dělat něco v marketingu, ale nevyšlo to. Pak přišlo pár brigád, z nichž některé končily po pár týdnech. „Nejsem přece otrok, mami,“ ušklíbl se, když jsem mu navrhovala, aby zůstal aspoň v jednom podniku déle a nasbíral praxi. Manžel napoprvé remcal, ale nakonec řekl: „Dej mu čas, určitě se chytne, jen mu nefandi moc.“ Ale roky plynuly a Mára se nezvedl ze židle dál než k lednici nebo k počítači.
Zkoušeli jsme domluvy: „Hele, chlape, už je ti třicet. Vážně nechceš vlastní bydlení? Vážně nechceš někoho najít?“ Vždycky nás odbude slovy, že na to „není ta správná doba“, že „nemá peníze“ nebo že „všechno je drahé“. Připouštím, že bydlení v Česku není zrovna levné. Ale kolik mladejch lidí se zvedne a jde do pronájmu se spolubydlícími? On neudělá nic. Jen si otevře další energetický drink, nasadí sluchátka a z ponožek si udělá další polštář pod nohy.
„Uvědomuješ si, že to není normální?“ vyhrkla jsem na něj minulý měsíc. „Děláš z nás, rodičů, sponzory, kteří ti všechno platí. Nevidíš, že nás to ničí?“ Manžel, trochu mírnější, se ho zastává: „Je to syn, přece ho nevyhodíme na ulici, co když se mu něco stane?“ Ale já vnímám, že to už dál nejde.
Naše penze se blíží. Nemáme sílu platit Márovi účty, jídlo i elektřinu, kterou spálí počítač běžící patnáct hodin denně. Přitom on klidně o půlnoci peče pizzu a pak se diví, že mu vyčítáme účet za energie.
Dala jsem mu ultimátum: „Do konce roku si najdi práci a přispívej aspoň tři tisíce na domácnost, jinak se budeš muset odstěhovat.“Zasnil se a prohodil: „Tři tisíce? To je moc. Stejně mi to neuděláš.“ A mně se vkrádá do hlavy otázka, jak vážně umím trvat na svém, když jde o vlastního syna. Někdy se v noci budím a přemýšlím: „Co když odejde a skončí jako bezdomovec, co když se mu nepovede? Budu si to vyčítat do konce života?“
Jenže na druhou stranu, jak dlouho můžeme dělat služku a peněženku v jedné osobě pro dospělého člověka? „Možná by mu prospělo spadnout na zem a uvědomit si realitu,“ nadhodila kamarádka. Možná má pravdu.
Zatím se Mára tváří jako „pán domu“, který není povinen zvednout prkýnko na záchodě ani vynést koš. Když ho poprosím o nějakou drobnou domácí práci, předstírá, že ho přepadla migréna. Vím, že jsme asi udělali chybu ve výchově, možná jsme mu dávali příliš volnosti a nenaučili ho zodpovědnosti.
Teď mi však chybí návod, jak ho „rozhýbat“. Advokátka mi potvrdila, že klidně můžeme sepsat výpověď z bytu, protože ho vlastníme, ale představa, že zavolám policii, pokud se dobrovolně nesbalí, mě děsí. Tak moc nechci být krkavčí matka.
Každou chvíli ho zkouším motivovat: „Podívej, Tomáš odvedle už má vlastní firmu a je mladší než ty, nechceš zkusit nějaké kurzy?“Jenže to skončí poznámkami o tom, jak je všechno k ničemu. Někdy se mě zmocňuje zoufalství, protože tuším, že jediná cesta bude radikální řez – vyhození z bytu. Ale bojím se té mezery mezi mateřskou láskou a tvrdou realitou.
Nejhorší je, že mě to sžírá uvnitř. Místo klidných důchodových let vedu každodenní bitvy s vlastním dítětem, které však mentalitou zůstalo na úrovni dvanáctiletého kluka. Navíc se kvůli němu s manželem dohadujeme. „Měla jsi být tvrdší dřív,“ někdy vyčítá on mně, ale sám ho taky nedokázal nasměrovat.
Pokud máte někdo podobnou zkušenost, docela by mě zajímalo, jak to dopadlo. Zatím jsem ve fázi, kdy přemýšlím, jak stanovit pevné hranice a přitom si nezničit rodinu. Je to tristní, že něco takového vůbec musím řešit, ale je to realita.
Budu doufat, že se Mára rozhoupe, nebo že nám život ukáže cestu, jak ho donutit převzít zodpovědnost. Každopádně bych všem rodičům řekla: „Nepodceňujte roli povinností už od mala, ať nenarazíte na totální rezignaci v dospělosti.“
