Článek
Jmenuju se Lucie a pracuji jako učitelka v jedné menší mateřské škole kousek od Plzně. Mám ráda svou práci, i když to někdy vyžaduje neskutečnou dávku trpělivosti. Děti vás dokážou zničit už jen tím, jak jsou neunavitelné, ale současně vám umí vykouzlit ten nejupřímnější úsměv na světě. Když jsem před pár měsíci podepsala novou smlouvu, byla jsem nadšená. Netušila jsem ale, jak moc mi brzy ta lehká bezstarostnost zhořkne.
Všechno začalo poměrně nenápadně. Martin, táta jedné holčičky z mojí třídy, mi začal dávat najevo až přílišnou pozornost. Nejprve se to projevovalo jen tak, že si se mnou víc povídal při vyzvedávání dcery. Občas se zmínil o tom, jak se mu líbí můj účes, nebo mi pochválil kabelku. Brala jsem to jako zdvořilost, navíc byl vždy milý i k ostatním učitelkám. Jenže postupně jsem si všímala, že mi klade osobnější otázky – třeba kam chodím cvičit nebo co plánuju o víkendu. Pořád to ale bylo v mezích slušnosti.
Zlom nastal ve chvíli, kdy si mě našel na Instagramu a začal komentovat každou mojí fotku. Psát, jak mi to sluší, jak pěkně se oblékám nebo že bych měla dávat víc příspěvků. Zpočátku jsem mu odpovídala zdvořile a snažila se z toho vykroutit, ale jeho zprávy byly najednou všude. Každý den, několikrát za sebou, často pozdě večer. Nebyla to žádná vulgární či vysloveně sexuální sdělení, spíš takové to dotěrné lichocení, které vás po pár dnech omrzí a začne spíš děsit. Věděla jsem, že je ženatý a má dítě, které mi chodí do třídy, takže jsem v sobě měla silný pocit, že tohle je prostě špatně.
Nechtěla jsem si hned stěžovat vedení školy, tak jsem ho zkusila slušně požádat, ať mi nepíše tak často a drží se věcných témat týkajících se jeho dcery. Ani to nezabralo. Jeho komentáře dál proudily jako kapky deště v podzimní bouřce. Nakonec jsem ho prostě zablokovala a doufala, že se tak situace vyřeší.
Jenže pak se to vyhrotilo. Jedno odpoledne jsem dohlížela na děti na hřišti v areálu školky a uviděla, jak Martin přichází dříve než obvykle. Čekala jsem, že si vezme malou a půjdou domů, ale on si to namířil rovnou ke mně. „Proč jsi mě zablokovala?“ vyhrkl. Překvapilo mě, jak tvrdě to řekl. „Já přece nic špatného neudělal,“ dodal a tvářil se zraněně. V tu chvíli mě přepadl pocit absolutní nepohody. Nechtěla jsem se pouštět do hádek před dětmi, tak jsem mu jen suše řekla, že mi jeho zprávy nebyly příjemné. On něco zamumlal o tom, že přeháním, popadl dceru a zamířil pryč.
Doma jsem se cítila tak neuvěřitelně nervózní, že se mi až udělalo špatně od žaludku. V hlavě se mi přehrávalo, jak mě ten člověk obviňuje, že reaguju přehnaně. A já si říkala: copak se mám nechat obtěžovat jen proto, že on to vidí jako nevinný flirt? Nakonec jsem se rozhodla pro řešení, které možná nebylo úplně morální, ale v tu chvíli jsem cítila, že je to pro mě jediné možné východisko: ukázat všechny naše konverzace jeho ženě.
Potkala jsem ji pár dní poté náhodou při ranním příchodu do školky. Vypadala unaveně, ale když jsem zmínila zprávy od Martina, nebyla vůbec překvapená. „Tak on nepřestal,“ řekla zklamaně a já v jejím hlase slyšela neskutečnou rezignaci. Já doufala, že si to doma vyřeší, jen jsem chtěla, aby věděla, co se děje. Netušila jsem, že jejich vztah je tak na hraně, že to skončí rozvodem.
O pár týdnů později jsem se dozvěděla, že se skutečně rozvádějí. Martin si hledal pronájem, aby mohl odejít z domu. Když ho teď potkám, raději sklopí zrak a dělá, že mě nevidí. Neříkám, že se vyloženě raduju z jejich neštěstí, ale nemůžu popřít, že v sobě cítím jistou satisfakci. Je mi líto jeho ženy i dítěte, které se v téhle situaci ocitlo. Ale na druhou stranu – on si začal.
Někdy mě napadne, jestli jsem neměla zareagovat jinak. Jenže když mi někdo opakovaně narušuje osobní prostor, i to nejklidnější srdce se začne bránit. Moje rada? Prosazujte své hranice. Žádná práce, žádný kolega nebo rodič dítěte nemá právo chovat se k vám nepatřičně. Ať už to totiž dopadne jakkoli, vy budete vědět, že jste se postavili za sebe.
