Článek
Když mi dnes někdo řekne „Jak mohla matka opustit vlastní děti?“, cítím, že má pravdu. Jenže já to tehdy viděla jinak – měla jsem pocit, že jen na chvíli zmizím do přepychového světa, vydělám peníze a zajistím jim lepší budoucnost. Tak proč bych měla ztrácet čas v šedivém každodenním boji, když se přede mnou otevřela brána ke splněným snům?
Ve skutečnosti se ale nikdy nesplnily. Moje tři děti zůstaly u babičky, zatímco jsem si balila kufr do Paříže, kam mě zval můj nový známý Radek – bohatý podnikatel, který sliboval, že už nikdy nebudu muset počítat drobné do kapsy. „Neboj, jednou sem děti přivedeme,“ říkal a já mu uvěřila. Jenže to „jednou“ se v praxi rozplynulo jako pára nad hrncem a teď sedím v přepychovém apartmá na okraji Paříže, cítím vůni drahých parfémů, ale místo radosti jsem zavalená prázdnotou a vinou.
„Jak jsi mohla opustit své děti?“ ozývá se mi v hlavě hlas mámy. Vzpomínám na ten den, kdy jsem oznámila, že odlétám s Radkem, abych si vybudovala nový, lepší život. Třem drobečkům v kuchyni jsem dávala pusu na čelo, slibovala rychlý návrat. „Maminka vám sežene větší domek, budete mít svůj pokojík,“ ujišťovala jsem je, a oni, nechápající, se mě ptali: „A proč teda odjíždíš?“
Bylo jim tehdy osm, šest a čtyři roky. Stačilo pár let a já prošvihla jejich základní školu, první den v lavici, dětské nachlazení, kdy jsem měla vařit čaj a utěšovat. Místo toho jsem se učila, jak se pohybovat ve světě těch bohatých – v salonech krásy, na luxusních večeřích, v buticích s oblečením za desetitisíce. Zpočátku mě to okouzlovalo, měla jsem pocit, že jsem se konečně vyprostila z chudoby a ponižování. Ale radost se pomalu vytrácela.
Radek po nějaké době začal naznačovat, že děti do našeho soužití „nezapadají“. Kdykoli jsem chtěla poslat větší částku domů, zamrkal, proč tak marnotratně investuji do „cizích“ – a já se cítila, jako by do mě bodal. „Jsou to přece moje děti, jednou je přivedu!“ Mu to však bylo jedno. Měsíce utíkaly, já si čím dál víc uvědomovala, že o mé děti vlastně nestojí. Zprávy, které jsem dostávala od mámy, mě ničily – „Evička měla ošklivou chřipku, do školy se těšila, ale je jí smutno, že nejsi s ní.“ Nebo „Petr se ptal, kdy zase přijedeš, prý jsi slíbila přivézt kolo…“
Pokaždé jsem jim po telefonu vykládala, jak se daří. „Pořád se snažím, ještě trošku vydržte, miláčci,“ a sama jsem brečela, když jsem pokládala hovor. Radek mě občas vyslechl, ale jeho reakce byla většinou chladná. Jednou mi dokonce řekl: „Ty děti ti brání žít naplno, měla by ses soustředit na naši budoucnost, ne se pořád ohlížet zpět.“
A to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že to celé byla jedna obrovská chyba. Že nejsem šťastná ani bohatá, jen jsem polapená v iluzi luxusu, kde si připadám jako ozdoba bez vlastní vůle. Zrcadlo mi ukazuje krásné šaty, ale uvnitř se cítím prázdná, protože jsem nechala své tři dětské úsměvy daleko za sebou. Kdo je teď uspává, kdo jim vypráví pohádky?
Před několika týdny jsem se pokusila vyjednat návrat domů. Chtěla jsem odejít od Radka, i kdyby to znamenalo začít znovu od nuly. „Dělej, co chceš, ale se mnou už nepočítej,“ vyštěkl. A já, místo abych se sbalila, jsem zatím zůstala – zčásti paralyzovaná strachem, jak mě děti přijmou, zčásti ze zvyku, protože jsem tu šílenou volbu kdysi udělala.
Každý večer sedím v krásném pokoji, dívat se z okna na světla velkoměsta, a na nočním stolku mám fotoalbum s obrázky svých dětí. Bývaly to veselé momenty: narozeninový dort, procházky v parku, společné malování. Čím déle na to koukám, tím větší je bolest a pochopení, že mi utíká něco nevratného.
Najednou vím, že se musím vrátit. I kdyby mě děti zpočátku odmítaly, i kdybych měla začít v pronajatém minibytě, musím to aspoň zkusit. Ztratila jsem roky, ale snad můžu zachránit aspoň budoucnost. „Žádný muž, žádné peníze a žádný luxus nestojí za to, abychom opustily své děti,“ šeptám si znovu a znovu, abych si dodala odvahu. Protože tahle volba mě už sevřela příliš a vím, že to byla největší chyba mého života.
Až se vrátím, vím, že budu muset dětem vysvětlovat – proč jsem je nechala. Možná to nepochopí hned, možná budou plné vzteku a bolesti, a já se jím nebudu divit. Ale chci bojovat aspoň o kousek jejich odpouštění. Chci se znovu stát mámou, i když se musí začít od nuly. Protože prázdnota se nedá zaplnit zlatem ani značkovými kabelkami.
Takže jestli některá z vás někdy uvažuje o tom, že opustí děti kvůli „lepší nabídce“, prosím, zastavte se. Žádný luxus, žádný milenec, žádná iluze o dokonalosti vám nenahradí ztracené chvíle s dětmi. A vy, pokud jste to už udělaly, nevzdávejte se naděje napravit to. Já v ní teď žiju – že ještě není definitivně pozdě, i když to bude strašně bolet.
