Článek
Celý život jsem věřila, že tvrdá práce a poctivý přístup se nakonec vyplatí. Jenže tahle představa dostala vážnou trhlinu, když jsem zjistila, že kolega, který dělá naprosto stejnou práci jako já, bere dvojnásobnou výplatu. A co hůř – do práce často chodí pozdě, odchází dřív a moc se nepředře.
Pracuju ve firmě, kde se balí a expeduje zboží. Já osobně mám na starost přípravu objednávek a řešení reklamací. Takže se každé ráno stavím ke stolu, vybírám správné produkty, balím, tisknu štítky a kontroluju, aby nedošlo k žádným záměnám. Vždy jsem to brala jako poctivou dřinu, která si zaslouží aspoň minimální uznání. Náš manažer mi občas řekl: „Jsi šikovná, Veroniko, zvládáš spoustu úkolů najednou.“ Byla jsem ráda za každou pochvalu, i když peníze nijak úžasné nebyly. Prostě jsem to brala jako realitu.
Pak se ale jednou zmínila účetní, paní Benešová, že se diví, jak je možné, že Petr – můj kolega ve stejném týmu – má tak vysokou výplatu. Nevěděla jsem, kolik přesně bere, ale paní Benešová nakonec nechtěně prozradila, že jde skoro o dvojnásobek toho, co mám já. Prý to vidí ve mzdových papírech. V tu chvíli mi zmrzla krev v žilách. „Jak dvojnásobek? Proč? Za co?“ napadlo mě. Vždyť Petr dělá úplně to samé: balí zboží, občas řeší zákazníky. Jenže on tu navíc bývá sotva sedm hodin denně (já osm i devět), a kolikrát jsem ho nachytala, jak si dává pauzu delší než povolenou půlhodinu.
Celé to začalo dávat smysl, když jsem si vybavila, jak je Petr často v kanceláři u šéfa a udržuje s ním přátelský vztah. Nosí mu kafe, vtipkuje s ním a o všem se zajímá. Já mezitím dřu na skladu, abychom stihli termíny, a šéf o mně ví vlastně jen to, že chodím na minutu přesně a pracuju jak fretka. Zdá se, že se víc cení chlapské sebevědomí a schopnost být kamarád se správnými lidmi, než reálné výsledky. Začala jsem si připadat hloupě, že jsem pořád jen tiše makala a předpokládala, že si toho někdo časem všimne.
Když jsem se pak Petrovi zkusila nenápadně zeptat, jak se mu v práci daří, jen se usmál: „Ale jo, pohoda, s Karlem (náš šéf) jsme si sedli, on ví, že se na mě může spolehnout.“ Měla jsem chuť mu říct, že co se týká spolehlivosti, tak já nosím sluchátka a s lepicí páskou v ruce valím jedno balení za druhým, zatímco on stačí sotva vylézt na rampu. Ale spolkla jsem to.
Celé dny mi to pak šrotovalo v hlavě. Proč je zrovna Petr ohodnocen tak královsky, když přijde do práce klidně v devět a ve tři už mizí? Kde je ta spravedlnost? Jak je možná tak velká propast v platech lidí, co mají stejnou pozici, stejnou zodpovědnost a dokonce stejné smluvní podmínky? Když jsem to nadhodila kamarádce z jiné firmy, řekla: „No co, to je dneska normální, chlapi si řeknou o víc peněz a mají lepší vyjednávací schopnosti.“ Ale proč? Proč si já nemůžu říct o víc, i když reálně odvedu dvojnásobnou práci?
Zašla jsem pak za naším nadřízeným a opatrně se zmínila, že bych potřebovala přidat. Neřekla jsem, jak vím o Petrovi, abych zbytečně nešla do konfliktu, ale šéf mě odbyl: „Podívej, Veru, krize, šetří se. Ale tvou práci si tady fakt ceníme, neboj.“ Jasně, cení se, jen peníze na to najednou nezbývají. Jsem z toho zoufalá a vzteklá. Cítím se podvedená a mám chuť odejít. Ale kam? Chvíli jsem prohlížela inzeráty, jenže všude mi slíbí nástupní plat, který není o moc lepší než ten současný. Nevidím, že by se něco v dohledné době zlepšilo, a přitom cítím, že takhle to dál nejde.
Petr si mezi tím vesele dál žije svůj pohodový život. Když se ho někdo ptá, jak to dělá, že je pořád tak v klidu, spiklenecky se usměje: „Prostě se nepředřu, no. Nějak bylo, nějak bude.“ A mě každé ráno píchne u srdce, když vstávám o hodinu dřív, abych v práci byla na čas, zatímco on si dá klídek a dojde, až když se vyspí do růžova. A bere za to dvakrát tolik.
Nejvíc mě štve, že jsem vždycky chtěla věřit v rovnocenné podmínky. Dělat poctivě, co mám, a doufat, že se to projeví na výplatní pásce. Teď ale vidím, že realita může být jiná. Je to hodně tvrdý náraz do zdi. Kdyby aspoň Petr makal víc než já, nebo měl nějaké super dovednosti… Ale on nedělá vůbec nic navíc. Možná jen skvěle předstírá, že je nenahraditelný.
Zvažuju, jestli mám šéfovi na rovinu říct, že vím o tom dvojnásobku. Jenže to možná způsobí víc škody než užitku. Třeba se mi zhorší podmínky nebo mi šéf vyčte, že jsem se pídila po cizích platech, což je vždycky ožehavé téma. Jenže mlčet a dělat, jako by se nic nedělo, je pro mě těžší a těžší.
Každé ráno teď vstávám s pocitem křivdy. Sleduju chladnou realitu: Petr se rád předvádí před vedením, díky tomu si vyboxoval dvojnásobný plat a jistou protekci. A já? Já balím, lepím, tisknu štítky a do ruky dostávám almužnu. Netvrdím, že je to tak ve všech firmách, ale tohle je momentálně moje hořká zkušenost.
Nevím, co bude dál. Možná seberu odvahu a najdu si práci, kde mě ocení. Nebo to ještě zkusím se šéfem probrat. Každopádně už nikdy nebudu tak naivní, abych si myslela, že férovost a spravedlnost jsou samozřejmost. Nejsou. Dokud se člověk sám neozve a neprosadí, je klidně možné, že ten, kdo toho dělá míň, bude brát víc. A to je na tom to nejabsurdnější.
