Článek
Sedím v poloprázdném bytě v Jihlavě a obracím v prstech fotku z ultrazvuku. Je to jediný důkaz, že jsem kdysi nosila dítě pod srdcem. Tehdy mi bylo devětadvacet a nevěděla jsem, že je to možná moje poslední šance stát se matkou. Lukáš, můj tehdejší muž, mi ale tuhle možnost vzal. A pak mě nechal samotnou.
Toužila jsem po dítěti od svatby, avšak Lukáš pořád zdůrazňoval, jak je pro nás nejdřív důležitá kariéra, cestování a placení dluhů. „Počkej, není správná doba,“ říkával věčně. Jenže roky utíkaly a já cítila, že nemám nekonečný čas. Když jsem nakonec otěhotněla, byla jsem v sedmém nebi. Lukáš ale reagoval chladně. „Zrovna teď to fakt nejde. Mám rozjetý velký projekt,“ pronesl bez špetky citu. Brečela jsem, prosila, argumentovala. Všechno k ničemu. Přesvědčil mě, ať jdu na potrat. „Budeme mít jiné,“ uklidňoval mě.
Žádné další už nepřišlo. Lukáš se tvářil, že plánuje rodinu – ale každým dnem jsem ho měla doma míň a míň. Najednou se vymlouval na víkendové semináře a služební cesty. Nemusíte být génius, abyste odtušili, že měl jinou. A jednoho večera, v kuchyni plné dusné atmosféry, mi suše oznámil, že bude otcem s o dvanáct let mladší kolegyní. „Stěhuju se za Terezou,“ řekl, aniž by pohnul brvou.
Zůstala jsem stát, jako by mi někdo vyrval půdu pod nohama. Mě na potrat dotlačil, s ní dítě chce. S ní zakládal rodinu. Zatímco já přežívala rozpad manželství, on se chlubil ultrazvukovými snímky všem okolo. Každá taková fotka byla pro mě zničující. Navíc mi lékařka oznámila, že s mým zdravotním stavem a věkem už další otěhotnění asi nepřichází v úvahu. „Můžete zkusit umělé oplodnění, ale bez podpory partnera? Myslíte, že byste to zvládla sama?“ zeptala se starostlivě. Věděla jsem, že ne, psychicky jsem byla na dně.
Kamarádky mě ujišťovaly, že dítě není všechno, že si mám užívat svobody. Ale jak vysvětlit tu bolest, když jsem mohla mít syna nebo dcerku a teď zbylo jen nic? Lukáše občas zahlédnu ve městě – jeho nová partnerka, kočárek, úsměvy. „Chtěl jsem se usadit,“ vykládá prý, jako by to, co způsobil mně, byla jen malá epizoda.
Dnes je mi přes čtyřicet a vím, že vlastní dítě už mít nebudu. Snažím se aspoň smysluplně využít svoji energii – dobrovolničím v centru pro opuštěné děti. Není to náhrada, ale je to kapka naděje, že moje láska nezůstane uvnitř mě zkamenělá. Někdy, když se mi v noci vrátí vzpomínky, dívám se na ten starý ultrazvuk a ptám se sama sebe: „Proč jsem mu dovolila zničit to nejcennější, co jsem mohla mít?“
Učím se teď jediné – už nikdy se nenechat dotlačit do rozhodnutí, které jde proti mé duši. Některé příležitosti se nevracejí a věřím, že kdybych mohla vrátit čas, bojovala bych víc. Dál netuším, jestli jednou adoptuju, nebo potkám muže, který má děti a otevře mi cestu k rodině. Ale už nikdy nikomu nedovolím, aby mi kradl sny nebo mě shazoval. Protože jak se říká, některé rány se možná nezhojí, avšak nemusejí nás zcela zlomit.
