Zpěvačka ze skupiny ABBA Anni-Frid Lyngstad musela emigrovat, protože její otec byl nacista

Její dítě, Anni-Frid, se narodilo jako „dítě nepřítele“ – jako dcera německého vojáka z okupační armády. Netuší, že tohle malé děvčátko jednou okouzlí svět jako zpěvačka legendární skupiny ABBA. Nejdřív však musí její rodina bojovat o přežití ve stínu krutého nacistického plánu jménem Lebensborn.

Heinrich Himmler, šéf SS a jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše, spustil v roce 1935 program zvaný Lebensborn („Pramen života“). Jeho cílem bylo zvýšit počet dětí „čisté árijské krve“ a vychovat novou generaci, která měla zajistit nadvládu nacistů. V rámci tohoto programu vznikaly domovy pro nastávající matky, kde se těhotným poskytovala špičková péče – ovšem jen těm, které prokázaly „rasovou čistotu“. SS důstojníci a vojáci byli povzbuzováni, aby zplodili co nejvíce potomků s ženami odpovídající „severskému typu“.

Nacisté pohlíželi zvlášť na Norsko jako na ideální líheň budoucího nadřazeného národa. Norové byli v očích Hitlerových ideologů potomky Vikingů, tedy rasově „hodnotní“ lidé světlé pleti, modrých očí a blond vlasů.

Během okupace Norska (1940–1945) proto němečtí vojáci navázali tisíce vztahů s místními ženami – často za tichého souhlasu okupační správy. Výsledkem bylo na 10 až 12 tisíc dětí narozených norským matkám a německým otcům.

Přibližně polovina z nich se narodila přímo v rámci programu Lebensborn v oficiálních porodních domech, kterých bylo v Norsku zřízeno nejméně osm. Mnohé další, jako malá Anni-Frid, přišly na svět mimo tyto instituce, ale přesto „díky“ ideologii, jež tyto svazky podporovala.

Jenže po porážce nacistů se z dětí, které měly být chloubou říše, rázem stali nechtění bastardi. Norská společnost se s účty za pět let okupace vyrovnávala krutě. Ženy, jež měly s Němci intimní vztah – ať už z lásky, naivity či zoufalství – byly davem cejchovány jako „německé děvky“ a „zrádkyně národa“.

Na ulicích docházelo k ponižování: tisícům takových žen Norové veřejně oholili hlavu, některé polili dehtem, vláčeli je davy, bili a plivali na ně. Na rozkaz úřadů byly mnohé z těchto žen zbaveny norského občanství, internovány v táborech, nebo dokonce deportovány do poválečného Německa – často i s malými dětmi v náručí.

Ani narozené děti neunikly nenávisti. Norská poválečná správa a soudní znalci je v posudcích onálepkovali jako méněcenné a asociální jedince „s nacistickými geny“. Stigma slov „otec byl Němec“ stačilo k tomu, aby byl malý synek či dcerka nepřítele vyrván matce z náručí a zavřen do ústavu.

Desítky takzvaných „válečných dětí“ skončily v psychiatrických léčebnách, kde s nimi zacházeli hůř než se zvířaty. Řada z nich zažila týrání a zneužívání. Pozdější svědectví odhalila, že někteří tito bezbranní svěřenci byli dokonce využiti jako pokusní králíci při tajných lékařských pokusech – včetně testování psychotropních drog.

Ty, které zůstaly v Norsku, čekal život s cejchem hanby. Norská vláda dokonce zvažovala, že se „problému“ německých dětí zbaví úplně jejich vystěhováním do ciziny. Jednou z úvah bylo deportovat je hromadně do vzdálených zemí jako Austrálie nebo Brazílie, aby zmizely z očí i z mysli národa.

Zhruba 250 dětí bylo skutečně posláno „zpátky“ do Německa, většinou do sirotčinců. Ty, které zůstaly doma, často vyrůstaly v dětských domovech – izolované od společnosti, bez lásky a řádné výchovy. Mnohé z nich byly propuštěny do života až v dospělosti, nepřipravené na svět venku a hluboce poznamenané traumaty.

Není divu, že spousta těchto „německých dětí“ v dospělosti trpěla depresemi, měla problémy navazovat vztahy a začlenit se do normálního života. Někteří se vydali na scestí – podle jednoho norského soudce tvořili potomci Lebensbornu nepřiměřeně vysoký podíl lidí s kriminální minulostí.

Do tohoto nelítostného prostředí se v listopadu 1945 narodila malá Anni-Frid, přezdívaná Frida. Její matka Synni Lyngstad patřila k oněm norským dívkám, které se během okupace zamilovaly do německého vojáka. O sedm let starší seržant Wehrmachtu Alfred Haase přišel do Norska s okupační armádou, snad aniž tušil, že tu zanechá potomka.

Pro mladou Synni bylo spojení s cizím vojákem možná láskou v nelehké době – pro okolí ale znamenalo neodpustitelnou zradu. Když se provalilo, že malá Frida je dítětem Němce, obrátili se proti rodině i dosavadní přátelé. Matka i babička dítěte byly v rodném Bjørkåsenu veřejně označeny za vlastizrádce a staly se terčem nevraživosti celé vesnice.

Pro Synni a její matku Arntine v poválečném Norsku neexistovala naděje na klidný život – hrozilo jim jen ponížení, násilí nebo odebrání dítěte. Roku 1947 proto Synni, její dvouletá dcera a Fridina babička Arntine zvolily útěk. Opustily Norsko a zamířily do sousedního Švédska, kde doufaly začít znovu, daleko od krutých soudů sousedů.

Útěk do ciziny pro ně znamenal jedinou záchranu – ve Švédsku je nikdo neznal, nikdo je neosočoval ze zrady. Avšak i tato naděje byla vykoupena bolestí. Krátce po příjezdu do Švédska mladá Synni náhle zemřela – ve svých pouhých 21 letech podlehla selhání ledvin. Z malé Fridy se tak rázem stal sirotek. Zůstala jí už jen milující babička.

Fridina babička Arntine se ocitla v cizí zemi s malým dítětem a věděla, že pro vnučku musí udělat vše. Usadily se nakonec ve švédském městečku Torshälla. Arntine tvrdě pracovala, aby zajistila obživu, a malá Frida mezitím vyrůstala obklopená láskou širší rodiny. Ve Švédsku sice neměly žádné příbuzné, ale rodina z matčiny strany v Norsku na ně nezapomněla.

Fridina teta a strýc ji brávali každé léto zpátky do Norska na prázdniny a zahrnovali ji péčí a pozorností, aby se necítila tak sama. Přesto všechno v sobě Frida nosila tíživý pocit odlišnosti a osamění. Chyběli jí rodiče: matka, kterou si nemohla pamatovat, a otec, o němž nevěděla téměř nic.

Babička jí pro její vlastní klid namluvila, že tatínek zahynul při ztroskotání lodi ke konci války. Frida tak vyrůstala v domnění, že je polosirotek i z otcovy strany – což možná bylo milosrdnější než pomyšlení, že otec žije neznámo kde a nejeví o ni zájem.

Utlumenou bolest z dětství pomáhala Fridě překonávat hudba. Arntine ráda zpívala staré norské písně a odmalička vedla vnučku k hudbě. Večer jí broukala ukolébavky a ve dne ji povzbuzovala, ať zpívá, kdykoli má příležitost. Frida měla přirozený talent a zpěv se pro ni stal útočištěm před smutkem. Jako dospívající začala vystupovat s kapelou a hudba se záhy změnila z koníčku v povolání.

Na počátku 70. let již z Anni-Frid vyrostla půvabná mladá žena s výjimečným hlasem. Osud, který se k ní v dětství otočil zády, jí náhle dopřál pohádkový vzestup. Ve Švédsku se seznámila s hudebníky Björnem Ulvaeusem a Bennym Anderssonem a spolu s nimi a zpěvačkou Agnethou Fältskog založila skupinu ABBA.

Čtveřice záhy dobyla světová pódia. Z tiché, zakřiknuté holčičky se stala sebevědomá „Frida“, zářící na obálkách časopisů a rozdávající radost milionům posluchačů hity jako „Mamma Mia“ či „Dancing Queen“. Kdo by tehdy za její oslnivou slávou tušil bolestné tajemství o jejím původu?

Frida sama se ke svému válečnému dětství na veřejnosti příliš nevracela. Minulost uzavřela hluboko ve svém nitru a soustředila se na přítomnost – rodinu, hudbu, kariéru. Jen nejbližší věděli, čím si prošla jako malá. Pro tisíce jiných norských „dětí okupace“, kterým život tak štědře neoplácel, se ovšem Frida stala tichým symbolem naděje. Dokazovala, že i někdo s cejchem „německého bastarda“ může navzdory všem ústrkům uspět a získat úctu.

Až v druhé polovině 70. let měla Anni-Frid Lyngstad poznat poslední chybějící díl svého životního příběhu – svého otce. Více než tři desetiletí o něm nevěděla nic a věřila, že nežije. Pak ale zasáhla náhoda. V roce 1977, na vrcholu slávy skupiny ABBA, otiskl německý časopis Bravo článek o Fridině životě, v němž poprvé zveřejnil jména jejích rodičů.

Tento časopis se dostal do rukou mladého muže jménem Peter Haase v Západním Německu. S úžasem zjistil, že popisovaný příběh se podezřele shoduje s rodinnou historkou, kterou slýchával – a že žena na fotografii, slavná zpěvačka, může být jeho nevlastní sestra.

Peter konfrontoval svého otce Alfreda Haase s otázkou, zda za války sloužil v Norsku a zda mohl zplodit dítě se Synni Lyngstad. Pro stárnoucího Alfreda to bylo jako hrom z čistého nebe: dozvěděl se, že má úspěšnou dceru, o jejíž existenci dosud neměl tušení.

Zpráva se brzy donesla i k Fridě. Musela vstřebat šokující zjištění – muž, kterého celý život považovala za mrtvého, žije. Navíc projevil zájem se s ní setkat. Frida váhala; otevírat staré rány po tolika letech nebylo snadné. Nakonec souhlasila a její tehdejší partner (a zároveň kolega z kapely) Benny Andersson schůzku pomohl zorganizovat.

Po třiceti letech stanula Anni-Frid tváří v tvář svému otci. Alfred Haase, kdysi okupační voják, byl nyní penzionovaný pekař. Setkali se ve Stockholmu, v soukromí Fridina domu. Bylo to emotivní a zároveň rozpačité setkání – otec a dcera, dosud dva cizí lidé, na sebe hleděli s dojetím i nejistotou.

Po prvotních rozpacích si dokázali popovídat, ale hluboké city se dostavily jen zčásti. „Je to těžké… Kdybych byla tehdy ještě dítě nebo náctiletá, možná by to bylo jiné. Teď nedokážu k otci najít takové pouto a milovat ho jako otce – ne tak, jak bych ho milovala, kdyby býval stál při mně v letech, kdy jsem vyrůstala,“ svěřila se Frida po setkání upřímně. Přesto nelitovala, že pravdu poznala. Uzavřela tím jednu kapitolu svého života – kapitolu, která sice nezačala šťastně, ale i tak pro ni chtěla najít smířlivý konec.

Setkání s otcem v ní však probudilo i dávno potlačený smutek. Po návratu k běžnému životu se Frida na čas stáhla do ústraní. Přátelé později vzpomínali, že upadla do tiché deprese. Konečně si totiž naplno uvědomila, oč ji připravil krutý běh dějin: nikdy nemohla vyrůstat s oběma rodiči, poznat otcovu lásku ani uchránit matku před předčasnou smrtí.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2002/jun/30/kateconnolly.theobserver

https://www.thestfrancispost.com/post/the-tragic-backstory-of-abba-s-annifrid-lyngstad-born-as-the-result-of-a-nazi-purification-plan

https://www.reddit.com/r/todayilearned/comments/zqggfv/til_cofounder_of_the_band_abba_annifrid_lyngstad/?rdt=36381

https://historica.fandom.com/wiki/Alfred_Haase