Článek
Helena byla po rozvodu nedůvěřivá k mužům. „Po předchozí zkušenosti jsem si myslela, že žádná velká láska už nepřijde,“ povzdychla si. Pak ale na dobročinném koncertu v Olomouci potkala Richarda – o dost staršího, klidného muže, který už měl dvě dospělé dcery z prvního manželství. Helena sama měla dvanáctiletou dceru z minulého vztahu, a tak je ani jednoho nenapadlo rozšiřovat rodinu. Vzájemně si vyplnili prázdnotu v duši a spojili své domovy do pohodové symbiózy.
Richard byl nadšený člověk, který miloval muziku a přírodu. „Tehdy jsme skoro každou volnou chvíli trávili na výletech, jezdili jsme po horách a chodili na koncerty. Měla jsem pocit, že všechno zapadlo do správných kolejí,“ vypráví Helena s úsměvem. Dceru oboustranně podporovali a nijak ji nenutili k žádným složitým změnám. Tak uběhlo téměř dvacet let, během kterých byla Helena přesvědčená, že se konečně naučila žít bez strachu z budoucnosti.
Osud ale udeřil nečekaně. Richard jednou večer ulehl s vysokou horečkou, těžce se mu dýchalo. „Tvrdil, že to určitě nic není, že zítra bude v pohodě,“ vzpomíná Helena se slzami v očích. Dala mu léky a sama se snažila zůstat klidná. V noci se šla podívat, jak mu je. Místo toho, aby ho našla ležet unaveného, narazila na děsivou realitu: Richard nedýchal. Zpanikařila, hned volala sanitku, ale bylo pozdě. Lékař už jen konstatoval smrt.
Ze dne na den se svět Heleny zhroutil. „Nechápala jsem, jak mohl tak rychle odejít. Měla jsem plnou hlavu otázek, co se mohlo přihodit a proč jsem nic nepoznala dřív,“ vypráví rozechvěným hlasem. Z té největší hrůzy ji ale probraly Richardovy dcery, které se objevily těsně po pohřbu jako dvě rozzuřené dračice. Bez varování Helenu obvinily, že mu neposkytla dostatečnou péči a dokonce naznačovaly, že smrt mohla být zaviněná.
„Nejprve jsem si myslela, že jde jen o šok z otcova odchodu, ale velice rychle mi došlo, že to myslí vážně. Začaly mě veřejně pomlouvat, označovat za nezodpovědnou partnerku, která zavinila tátův konec. Ještě horší bylo, když se jedna z nich zmiňovala, jestli jsem mu snad nepodala něco, co by ho oslabilo,“ popisuje Helena. Vzápětí podaly na nešťastnou ženu dokonce podnět k prošetření, takže se Helena ocitla v kolotoči výslechů a formálních šetření. Celé to pro ni bylo nesmírně ponižující.
Vyšetřování se vleklo, Helenu sice policie nebrala jako kriminálníka, ale ona se musela donekonečna obhajovat. „Bylo to, jako když se topíte a nemůžete se nadechnout. Místo možnosti truchlit po člověku, kterého jsem milovala, jsem trávila dny sepisováním vysvětlení a úvah, jestli jsem opravdu udělala maximum. Týralo mě to nejen psychicky, ale i fyzicky,“ přiznává. Nakonec se ukázalo, že Richardovy dcery se opíraly jen o domněnky a starou křivdu, kterou si nesly z dětství. Nic nezákonného se samozřejmě neprokázalo.
Helena dnes žije o samotě a snaží se vše zpracovat. „V jedné chvíli jsem přišla o muže, který byl mým domovem, a ještě jsem se musela bránit obviněním, že za jeho smrt snad můžu já. Člověk si uvědomí, jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí. Nejtěžší na tom je, že už se nemůžu bránit tím, že by Richard řekl pravdu, protože tady není,“ dodává tiše.
Snaží se teď soustředit na svoji dceru, na práci a na pomalé uzdravování duše. Přesto dodnes nechápe, jak se mohly jeho dcery tak rychle obrátit proti ní – ženě, kterou předtím přijímaly. „Jednou jim třeba dojde, jak strašně ublížily nejen mně, ale i vzpomínce na tátu,“ uzavírá Helena a věří, že čas jí dovolí jednou vzpomenout na tuhle tragickou kapitolu beze zlé hořkosti.
