Článek
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že skončím jako vdova, ještě k tomu tak náhle, nevěřila bych. Ale stalo se. Všechno se to stalo neskutečně rychle a dodnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu.
„Simono, jsi nejlepší věc, která mě kdy potkala,“ šeptával mi, když jsme se procházeli po břehu řeky kousek od našeho bytu na okraji Plzně. Měla jsem tehdy dojem, že jsme naprosto harmonický pár. Byli jsme spolu delší dobu, svatba proběhla poklidně. Jenže pak se v manželství cosi začalo měnit.
Dlouho jsem si myslela, že má Michal nějaké starosti v práci. Vracíval se domů zamlklý, někdy v noci jen zíral do stropu a nedal se utišit ani tím nejlaskavějším slovem. Snažila jsem se ho přimět k rozhovoru, ale mlžil, tvrdil, že všechno je v pořádku a ať se netrápím. Jenže já jsem i přesto cítila, že něco není, jak má být.
Častěji a častěji jsme se kvůli jeho výkyvům nálad hádali. Nebyly to žádné obří scény, ale drobná nedorozumění se na sebe vršila. Do toho se přidala jeho rodina, která mi nikdy stoprocentně nevěřila, snad pro to, že jsem byla z větší dálky, nepůsobila jsem jako ideální nevěsta podle jejich představ. Přesto jsem doufala, že když se nám podaří všechno vyříkat, urovná se i vztah s jeho mámou a tátou. Jenže události měly naprosto jiný spád.
Jednou večer mi Michal volal z práce, že dorazí pozdě, prý nějaké komplikace. Čekala jsem tedy a mezitím si připravovala věci na druhý den do zaměstnání. Jenže místo běžného klíče v zámku a pozdravu se domů vrátil tichý, naprosto bledý a roztřesený muž. V očích měl úplnou prázdnotu. Než jsem stihla cokoliv říct, vyprskl směs výčitek a obvinění z toho, že ho zřejmě podvádím. Zůstala jsem stát jako opařená. „O čem to mluvíš, prosím tě?“ Bylo to absurdní – žádná nevěra se nekonala, vůbec nic takového jsem nikdy neudělala.
On jen procedil, že se všechno dozvěděl. Údajně mu to potvrdil někdo blízký z rodiny. Chtěla jsem vědět, kde vzal takovou lež, ale reagoval těkavě, jako by mě neslyšel. Pak se zamkl v ložnici. Celou noc jsem seděla s rukama v klíně a přemýšlela, co se mu honí hlavou.
Druhý den, rozespalá a vyčerpaná, jsem se ho pokusila zastavit, když chtěl odejít do práce. Jenže vytrhl se mi, zabouchl dveře a nechal mě stát v předsíni. Odpoledne se vrátil, beze slova vešel do obýváku a vypadal, jako kdyby se už rozhodl, že tu nechce být. „Já to nezvládnu,“řekl jen, popadl kabát a vyběhl na balkon. Běžela jsem za ním, křičela, ať neblázní. Zhluboka se nadechl, pohlédl mi do očí a pak se vrhl dolů. Zůstala jsem neschopná slova, jen jsem zařvala tak, že se mi zdálo, že se zastavil čas.
Zavolala jsem záchranku, běžela dolů, ale jeho život byl pryč. Stala jsem se vdovou během pár minut. A to není všechno. Krátce po pohřbu se do mě pustili jeho rodiče. Prohrábl se nějaký mobil, nějaké falešné zprávy, bůhvíco, a oni si to vyložili jako důkaz mé nevěry. Obvinili mě, že jsem ho dohnala k sebevraždě, že by žil, kdyby nepadl do spárů ženy, která ho zradila. Neexistovalo nic, co by moje slova mohla změnit, nechtěli mě ani poslouchat.
Dodnes žiju s pocitem, že mne jeho rodina považuje za vražedkyni. Vždycky, když si vzpomenu na Michalův pohled těsně předtím, než skočil, sevře se mi hrdlo. Snažila jsem se smířit s jeho odchodem, chodila jsem i k terapeutovi, abych překonala tu hrůzu. Nakonec jsem se naučila žít dál, znovu pracuju, mám kolem sebe pár přátel, kteří mi věří. Přesto se mi někdy zdá v noci o momentu, kdy se nade mnou zaklonil a udělal ten krok do prázdna.
Můžu jen říct, že občas člověk netuší, jak křehká je lidská mysl. Mohla jsem si tisíckrát myslet, že ho zvládnu přesvědčit o opaku, ale uvnitř měl v sobě démony, o kterých jsem netušila. A jeho rodina si našla jednoduché vysvětlení: obvinila mě. Je to nespravedlivé, bolí to, ale vím, že se jim nezavděčím.
Nejhorší na tom je ten nesmazatelný pocit viny. A přestože vím, že reálně jsem nic neprovedla, červ pochybností ve mně občas hlodá: „Co kdybych reagovala jinak, co kdybych ho ten večer přesvědčila…?“ Ale zpátky ho to nepřivede a já můžu jen žít s tím, že některé otázky zůstanou navždy bez odpovědi.
