Článek
Když jsem před dvěma lety podepsala smlouvu s jednou z nejznámějších zahraničních společností v Česku, cítila jsem se, jako by mě dohonilo štěstí. „Tolik benefitů, tolik možností k růstu a úžasná firemní kultura,“ přehrávala jsem si v hlavě jejich náborová videa. Všichni v nich působili usměvavě, zapáleně, hodně moderně – a já chtěla patřit mezi ně.
První den byl jak z amerického filmu. U recepce mě uvítali s kávou a uvázali mi kolem krku šňůrku s logem společnosti. „Tady se stáváš součástí něčeho velkého,“ řekl mi HR specialista. Jenže o pár týdnů později jsem už viděla, jak vypadá „velikost“ v praxi – nekonečné přesčasy, brutální dohled nad výkonem a minimum pochopení pro lidské potřeby.
Pracovní doba zněla oficiálně 9:00–15:00, zbytek je na vás. Reálně? Většinou jsem končila kolem sedmé večer, v horších týdnech i v devět. Jednou jsem se pokusila odejít po osmi hodinách a šéfová mě přímo na chodbě zastavila: „Ty odcházíš? Tvoje oddělení ještě nesplnilo dnešní normu, tak kam bys šla?“ Ten ledový úsměv mě doslova zamrazil.
Abych vysvětlila: fungovalo to tam tak, že každé ráno byla porada, kde se veřejně rozebíralo, kdo kolik zakázek nebo administrativy zvládl. Nedosažený cíl znamenal ukázat prstem, kdože to táhne tým dolů. Někteří kolegové kvůli stresu pomalu přestali i jíst. „Radši nahodím shake z automatu, abych nestrávil půl hodiny u jídla,“ sykl jednou kamarád, který tam byl tři roky. Ani v sobotu a neděli jsme neměli jistotu klidu – e-maily a mobil nevypínali nikdy, protože „firma musí běžet nonstop“.
Zlomový okamžik přišel, když jsem se poprvé dovolila ozvat. Byl pátek večer, odseděla jsem dvanáct hodin a těšila se, že zítra konečně vypnu. Jenže o půl desáté mi začala šéfová psát zprávy. „Prosím, zkontroluj ještě zítra prezentaci, musíme to mít hotové do pondělí.“ Dovolila jsem si odpovědět, že mám předem domluvené rodinné plány. Reakce? Následující pondělí mě na poradě setřela před všemi: „Někteří lidé tady neumí být flexibilní. A pak se diví, že nepostupují v kariéře.“
Stres začal hlodat i do mého zdraví. V noci jsem trpěla nespavostí a nad ránem mě chytaly křeče do žaludku. Když jsem si chtěla vzít den volna na zotavenou, HR mi poslalo varovný e-mail, že nemocnost je sledovaná a kdo „příliš marodí“, ten už asi není pro firmu ten pravý. Kolegové, kteří se pokusili odejít na delší neschopenku, podezřele rychle mizeli z týmu díky „nutným změnám v organigramu“.
Viděla jsem, jak se lidé kolem mě postupně lámou. Jedna z kolegyň, mladá holka – sotva osmadvacet – se přímo u počítače složila, protože jela čtvrtou sobotu v řadě a táhla dvě pozice najednou. Následující týden byl její stůl prázdný, v e-mailu nám napsali strohé info: „Dana odstupuje ze zdravotních důvodů, přejeme jí hodně štěstí.“
Rozhodla jsem se, že tohle je už příliš. Pochopila jsem, že žádný plat ani renomé nevyváží zničené nervy a fakt, že jsem ztratila kontakt s rodinou i přáteli. Když jsem šla dát výpověď, má šéfová se ušklíbla: „Snad si nemyslíš, že jinde to bude lepší?“ A mně došlo, jak moc tam vydírali lidi strachem. Spousta zaměstnanců se bála odejít, protože uvěřili, že všechny firmy jsou stejné. „Nejsou,“ řekla jsem jí tiše a cítila, jak se mi svírá hrdlo, ale zároveň úlevou, že jdu pryč.
Teď, s odstupem několika měsíců, už pracuji pro menší společnost v Brně. Mám sice menší plat, ale pravidelnou pracovní dobu a reálné volné víkendy. Nemusím se bát zvednout telefon. Konečně se mi vrátil spánek a začala jsem znovu sportovat. Když zpětně vidím to firemní peklo, říkám si, kolik dalších lidí tam ještě visí a bojí se odejít.
Tohle píšu jako varování. Člověk se snadno nechá nachytat na velkolepou prezentaci a sliby o skvělé kultuře. Pravdu uvidíte teprve, až jste uvnitř a cítíte ten neustálý tlak, kontrolu a nulový respekt k osobnímu životu. Pokud si zvažujete, jestli podobnou nabídku přijmout, nebojte se ptát a mluvit s bývalými zaměstnanci – může vám to ušetřit bolesti.
Nechci tu společnost jmenovat, protože vím, že nejsem sama s tímhle příběhem. Ale věřte mi, že renomé v životopisu nestojí za ztrátu zdraví a vztahů. „Odejdi dřív, než tě odtamtud odveze sanitka,“ řekla mi kdysi kamarádka. A měla pravdu. Já jsem odešla na poslední chvíli, než mě to sebralo úplně.
Takže pokud dostanete možnost pracovat ve „velké prestižní“ firmě, nehledejte jen pozlátko. Pod ním se někdy skrývá dravý systém, který vyždímá, a pak vyplivne. A to rozhodně za ten stres nestojí.
