10 nových alb, která stojí za poslech

Příliš mnoho desek, příliš málo času – ale některé si pozornost prostě zaslouží. V následujícím výběru novinek najdete nahrávky, které nic nepředstírají. Ne všechny jsou dokonalé. Ale všechny jsou opravdové. Míchá se v nich temná erotika s lo-fi melancholií, dívčí pohanství s noise-rockem, shoegaze s bolestí a punk s náklonností. Některá se vyřvou, jiná zašeptají, ale žádná z nich by neměla nezapadnout. Všechny totiž ukazují, že alternativa není žánr – je to postoj.

Na svém druhém EP Upper Mezzanine posouvají Sex Week svůj zvuk do ještě temnějších a zároveň podmanivějších vod. Pětice skladeb, od Coach s popově absurdní estetikou rumunského „popcornu“ až po syrovou Coat, působí jako melancholické zpovědi ze světa, který je zároveň děsivý i svůdný. Partnerské duo Pearl Dickson a Richard Orofino zůstává věrné své schopnosti míchat slowcoreovou temnotu s popovou chytlavostí. Texty balancují na hraně erotiky, strachu a touhy, ale díky tlumenému projevu Pearl Dickson nepůsobí vulgárně ani teatrálně. Lo-fi produkce zůstává příjemně syrová, ale nikdy ne nedbalá – vše je precizně vystavěné, i když se tváří, že vše vzniklo jen tak mimoděk.

V srpnu (14.-30.8.) si dvojice z Brooklynu poprvé vyzkouší, jaké je to hrát před evropským publikem, když se představí v klubech ve Walesu a Anglii.

Debutové album The New Eve Is Rising od brightonské dámské čtveřice The New Eves působí jako rituální vyvolávání ducha ženské svobody skrze post-punkovou poezii, škrábající smyčce a pohanské chóry. Kapela se nebojí chaosu ani disonance – skladby jako Cow Song nebo Highway Man znějí, jako by Patti Smith hrála na svatojánském ohni s The Velvet Underground. Místo klasických struktur přichází valivé, postupně gradující kompozice s flétnou, violoncellem a kulningem, tradiční švédskou vokální technikou volání na dobytek, jako nástroji emancipační síly. Zpěvy se střídají, přetlačují a tančí mezi folklorem a noise-rockem, mezi Slits a Warrenem Ellisem.

The New Eves využívají historické motivy, staré symboly a ženské mýty, ale nepůsobí to jako retro – spíš jako by Violet Farrer (kytara, housle, zpěv), Nina Winder-Lind (violoncello, kytara, zpěv), Kate Mager (baskytara, zpěv) a Ella Oona Russell (bicí, flétna, zpěv) znovu napojily své nástroje na ztracené energetické toky minulosti. Zvuk kapely je syrový, často neuhlazený, ale vždy naléhavý – jako by se deska nahrávala živě, v jediném záchvatu inspirace, bez cenzury a bez nároku na dokonalost. Právě tahle bezprostřednost a odvaha jít proti očekávání dělá z The New Eves jeden z nejzajímavějších nových hlasů britské alternativní scény.

Na THE FUTURE IS HERE AND EVERYTHING NEEDS TO BE DESTROYED detroitská kapela The Armed znovu dokazuje, že je spíš dynamitem než kapelou. Po přístupnějších pokusech o popovější formu se vrací k syrové intenzitě, která kapele sedí nejvíc. Třaskavé kytary, nelítostné beaty, vokální exorcismy a nečekané žánrové zvraty. Deska působí jako nekontrolovatelný výbuch frustrace ze světa na hraně kolapsu, plná ironie, bolesti i náznaků zoufalé euforie. Přestože se zbavili konceptuálních masek a komplikovaných mytologií, působí silněji než kdy dřív – a možná právě díky tomu. The Armed tu znějí jako Queens Of The Stone Age, Sonic Youth, Nothing a Melt-Banana rozemletí v apokalyptickém mixéru, kde není prostor pro slitování.

Každý track jako by představoval jinou fázi kolektivního nervového zhroucení: zběsilé Well Made Play exploduje už v prvních sekundách, Purity Drag křiví popové struktury do groteskní podoby a Kingbreaker zní jako soundtrack k digitální vzpouře. Texty nezůstávají pozadu – jsou plné hněvu, sarkasmu a moralistního křiku na společnost. Zpěvák Tony Wolski album popsal jako hudbu pro statisticky bohatou populaci, která si ale nemůže dovolit jídlo ani léky – tahle schizofrenie civilizace je tu slyšet v každé vteřině. Fascinující je, jak kapela dokáže chaos nejen generovat, ale i tvarovat: skladby se lámou, proměňují, znovu rodí. To vše s chirurgickou přesností. Závěrečná A More Perfect Design pak všechno sráží k zemi jako poslední výkřik v temnotě – brutální, únavný, ale i očišťující. THE FUTURE IS HERE AND EVERYTHING NEEDS TO BE DESTROYED je album o únavě z reality, která je tak šílená, až se zdá být fiktivní. The Armed tu nepotřebují koncept, jen pravdu – surovou, nepohodlnou a naléhavou. Poslech téhle desky člověka rozhodně neuklidní.

Druhé album Fortitude Valley s názvem Part Of The Problem, Baby posouvá jejich indie popový zvuk směrem k syrovější, kytarovější energii, aniž by přišlo o jemnost a melodičnost, které definovaly jejich debut. Zpěvačka a autorka všech skladeb Laura Kovic na desce otevírá témata osobního růstu, odloučení i identity s odzbrojující upřímností a lehkým sebeironickým odstupem. Výrazněji než dřív se tu mísí nakažlivé power-popové refrény (podobné těm jiné durhamské kapely Martha - ostatně není divu, když její členové jsou součástí i Fortitude Valley) s melancholií a vnitřní nejistotou – ať už v hymnické Totally, křehké Don’t You Wanna Be Near Me? nebo v titulní skladbě, která zpomalí, aby mohla více zabolet.

Kovic jako rodilá Australanka („Nedávno jsem při návštěvě domova našla staré deníky z mládí. Vždycky jsem tam psala o tom, jak se chci přestěhovat do Anglie. A teď si říkám, že Austrálie je tak hezká. Proč jsem tak toužila odejít na to šedivé, mizerné místo?“) čerpá inspiraci z filmů, videoher i dospívání mezi dvěma kontinenty, ale nikdy se neutápí v sentimentu – melodie drží nad vodou i nejsmutnější verše. Celek působí kompaktněji a uvěřitelněji než eponymní debut z roku 2021, a přestože vznikal v několika etapách, výsledek je soudržný a zvukově výborně vyprodukovaný.

Singapurská čtveřice Blush zaujala už svým snovým shoegaze debutem Supercrush (2023). Na novince Beauty Fades, Pain Lasts Forever hudební i emoční spirálu, která se spíš ztrácí v mlze než by mířila ke katarzi, zintenzivnila. Od úvodní X My Heart až po závěrečnou smršť Swallowing 999999 Needles album zkoumá krásu i bolest v těsné blízkosti, přičemž obě se navzájem zraňují i léčí.

Zvukově sází Blush na svém druhém albu na hutnější produkci, vrstvené vokály a melancholii, která neulpívá ve stereotypu žánru – naopak, místy až překvapí ostrostí aranží. Skladby jako Poison the Well či Lover’s Speed dokazují, že kapela chápe nuance snění i deziluze. Obměněná sestava s kytaristou Darellem Laserem dodává větší výrazovou šíři, aniž by narušila intimní charakter nahrávky. Finále s kontrastem něžného hlasu zpěvačky Soffi Peters a bolestivého screamování je syrové, zajímavé a zcela potvrzuje název alba. Tohle je shoegaze, který nejen zní, ale i bolí.

Novinka Freezing Cold je citlivě vystavěná sbírka indie rockových skladeb, které rezonují svou emocionalitou i poctivým hudebním řemeslem. Trojice z New Yorku Jeff Cunningham (kytara, zpěv), Leanne Butkovic (basa, vokály, saxofon, klávesy) a Angie Boylan (bicí, vokály, klarinet, klávesy) zúročila na svém druhém albu nazvaném Treasure Pool léta zkušeností i pandemickou pauzu a natočila album, které zní vyzrále, niterně a zároveň svěže. V textech zpěváka a kytaristy Jeffa Cunninghama se odráží nostalgie, hledání vnitřního klidu i plynutí času – ať už v podobě krabice s nedovolanými fotkami (Backlight) nebo melancholického návratu na opuštěnou zimní pláž (Off Season).

Hudebně Treasure Pool čerpá z devadesátkového alternativního rocku, ale posouvá ho dál: vrstvené kytary, syntezátory, dechy i tříhlasé harmonie tvoří pestrý, zároveň však soudržný celek. Skladby jako Half Static nebo Measures si posluchače získávají chytlavostí i jemně experimentálním aranžmá. Výsledkem je deska, ze které je slyšet radost z tvorby, jež má v písničkách pevnou strukturu i dostatečnou tvůrčí svobodu. Treasure Pool je tak jako nahlédnutí do přílivového jezírka: něco známého, ale pokaždé jiného.

Na svém dlouho očekávaném debutu Chit Chat posouvá chicagské duo OK Cool svou osobitou značku lo-fi emo-popu do nových výšin. Bridget Stiebris a Haley Blomquist Waller sice nadále zůstávají věrné své zevlácké indie popové estetice, ale poprvé se nebojí výraznějšího a opulentnějšího zvuku, delších skladeb a ambicióznějšího aranžmá. Už úvodní Waawooweewaa působí jako manifest nově nabytého sebevědomí – kytarový tah, dynamika i emotivní vokál ukazují, že tahle dvojice už nechce být jen lokálním tajemstvím. Výrazný posun je znát i na Jeans (I Get It Now), kde citlivě vrstvené vokály, rafinovaná práce s dynamikou a invenční kytarové sólo přibližují OK Cool ke kapelám jako Bully nebo Built to Spill. Jemnější momenty jako Loop nebo závěrečná Last ukazují schopnost dvojice pracovat s tichem, intimitou a melodií stejně silně jako s hlukem a energií.

Produkčně se album drží DIY kořenů OK Cool, ale působí mimořádně sevřeně a uceleně – každý track má své místo a přirozeně navazuje na ten předchozí. Výrazně tomu napomáhá i citlivá práce s gradací, díky níž má celé album konzistentní oblouk a na rozdíl od předchozích EP nepůsobí roztříštěně. Texty se často točí kolem vztahů, pochybností a snahy najít pevný bod v chaotickém světě. V kombinaci s humorem a sebeironií si kapela udržuje přístupnost i autenticitu. Chit Chat je debutem, který působí vyzrálým dojmem, přitom si uchovává nakažlivou radost z hraní.

Debut pittsburghských Rex Tycoon nazvaný No Limit 2 Luv je syrovým a návykově melodickým materiálem, který kombinuje punkovou neuhlazenost, power-popovou chytlavost a klasické rockové postupy bez přehnaných okras. Kapela, která začínala s nahráváním v domácích podmínkách, se na desce posouvá k profesionálnějšímu zvuku, aniž by ztratila cokoliv ze své autenticity – pořád to zní jako čtyři kámoši, co hrají z plných plic v přehřátém sklepě.

Úvodní Rock ‘N Roll Star je přímočará vypalovačka o touze stát se někým víc, než kým vám svět dovolí být. Jde o písničku, která nejen názvem připomíná syrovou energii raných Oasis, ale filtruje ji přes americkou garážovou školu. Skladby jako Bird on the Bricks a Tired of Trying zachycují drobné okamžiky marnosti i krásy, a dokazují, že i tříminutová punková skladba může nést silné emocionální sdělení. V textech i aranžích se neustále vrací motiv lásky – ne jako klišé, ale jako poslední opěrný bod ve světě, který se rozpadá pod rukama.

I když si čtveřice Austin Reesman (kytara, zpěv), Joey Tiberio (kytara), Keith Tucker (basa, zpěv) a Jared Stalker (bicí) libuje v hlučných riffech a nespoutané rytmice, největší sílu mají ve chvílích, kdy nechají do šumu promluvit obyčejnou lidskost. No Limit 2 Luv působí jako fanzin převedený do hudební podoby – upřímné, místy nedokonalé, ale o to opravdovější.

Album All We Are je prvním sólovým studiovým počinem Kylea Hollingswortha po sedmi letech a zároveň jeho nejodvážnějším – jak sám říká: „Co se týče mé hudby, jsem teď odvážnější než kdykoli dříve.“ A právě tato odvaha se odráží ve všech deseti skladbách, které klávesista The String Cheese Incident sám produkoval a na kterých se představuje nejen jako zkušený hráč na klávesy, ale i jako hráč na akordeon a ukulele.

Už úvodní, indie-rockem načichlý titulní track All We Are nastavuje nový tón – kratší forma, lyrická introspekce a překvapivě minimální prostor pro sóla. Fanoušci jeho klasického groovu si přijdou na své ve skladbách jako Tee’s Strut nebo Waiting On Time, v níž poprvé experimentuje s vyprávěním ve třetí osobě. Carnival původně vznikl jako instrumentální pocta Ricky Skaggsovi a Bruce Hornsbymu, ale nakonec se proměnil v osobní reflexi raných let se String Cheese Incident s výbornou klavírní jízdou a fantastickým kytarovým sólem. Emocionálním vrcholem je bezpochyby skladba Lost In The Mirror, věnovaná Hollingsworthově dceři a jejímu dospívání. Není náhodou, že jedním z nejsilnějších momentů alba je píseň Colorado, vzniklá vysoko v horách, kde autor nachází své nejhlubší inspirační zdroje.

All We Are je sice stylově rozkročené, ale drží pohromadě a zní zkušeně a přesvědčivě. Jde o mozaiku nálad, stylů a emocí, která ukazuje, že Hollingsworth i po třech dekádách na scéně stále hledá nové cesty. Neustrnul, což je nejen u téměř šedesátníka v jeho případě, vždy fajn.

Opojná směs shoegaze, dream popu a psychedelie, která balancuje mezi vzpomínkou a snem. Právě tak zní druhé album Welcome Strawberry nazvané despite flower. Desítka skladeb působí jako prchavé vůně – jemné, přesto hluboce emočně nabité, s důrazem na efemérnost všeho kolem nás. Zatímco úvodní Fragrance Net okouzluje éterickým klidem, Memory Cube nebo Cheek Scratchers se noří do hlučnějších, vrstvených kytarových vírů, aniž by ztratily melodickou podstatu.

Následovník eponymního debutu z roku 2022 je postavený na písničkářství, ne pouze na atmosféře, i když i té si posluchač užije víc než dost. Výborně pracuje s dynamikou – chvíli jemné a snové, jindy ostré a neklidné jako rozostřená vzpomínka. Zvuková pestrost, na kterou základní duo Cyrus VandenBerghe (kytara, syntezátory, zpěv) a Daniel Baylis (bicí, perkuse, kytara) sází, je výrazná, ale nikoliv roztříštěná – album je ve svém celku jedním snovým celkem.

Výraznou roli hraje i práce s hlasem: vrstvené vokály, chvílemi harmonické, jindy téměř neuchopitelné, posouvají skladby do jiné roviny. Welcome Strawberry umí tvořit momenty, které nenápadně narostou do intenzivního prožitku – často beze slov, čistě skrze zvuk. A i když album čerpá z mnoha žánrových vlivů, nikdy se neztrácí samo v sobě. Desperate Flower není jen o nostalgii nebo melancholii, ale i o hravosti, zvukovém experimentu a schopnosti nechat posluchače chvíli ztratit pojem o čase.