Článek
Chrissy Amphlett nebyla předurčená stát se ikonou. Její dětství poznamenaly rodinné hádky a touha uniknout. Jakmile to šlo, sbalila se a zamířila do Evropy. Ve Španělsku skončila za mřížemi, protože zpívala na ulici - busking tam v 70. letech ještě nebyl legální.
Byla stydlivá i divoká, dobrodružná i zranitelná – přesně ten koktejl, z nějž později vzešla její nezaměnitelná jevištní přítomnost.
Proti pravidlům
Když se v Sydney setkala s kytaristou Markem McEnteem, vše do sebe okamžitě zapadlo. Jejich první společná píseň Boys In Town z roku 1981 zněla jako únikový plán: „Musela jsem být zoufalá / Musela jsem být pěkně na dně / Musím odsud vypadnout.“ Austrálie okamžitě slyšela, že tenhle hlas nehodlá hrát podle pravidel.
Netrvalo dlouho a přišla smlouva, jakou žádná kapela z Austrálie předtím nepodepsala – přímo s velkým americkým labelem Chrysalis Records. Divinyls se přestěhovali do New Yorku a natočili debut Desperate (1982). Z periferie světa se rázem ocitli v centru hudebního vesmíru. Jenže Amerika nebyla tak vřelá, jak doufali.
Po třech albech přišlo vystřízlivění. Temperamental (1988) nesplnilo očekávání, a tak přišel nevyhnutelný konec smlouvy. „Stále jsme jim dlužili více než milion dolarů – nezaplacenou náhradu jejich záloh za nahrávání, distribuci a propagaci tří alb a podporu všech těch turné. Přesto nás nechali z toho vyváznout,“ vzpomínala Chrissy Amphlett. Chrysalis usoudili, že kapela v Americe neprorazí, a smlouvu ukončili.
Manifest touhy
Kapela cítila, že je v nich víc, než si kdokoliv myslí. A měla pravdu. Z Paříže si odvezla několik nových písní, které v Kalifornii proměnili ve své nejslavnější album diVINYLS (1991). Právě z něj pochází skladba, která otřásla devadesátkami – I Touch Myself. Singl, ke kterému smyslný klip natočil v klášteře v Pasadeně Michael Bay (režisér budoucích blockbusterů Armageddon nebo Transformers), a který rozbouřil celý svět.
Text byl ještě větší provokací než obrazové ztvárnění písničky. Chrissy zpívala o touze, o ženském potěšení. Bez stínu studu a explicitně. Nešlo jen o písničku o masturbaci – byla to drzá, sebevědomá oslava ženské sexuality a práva na vlastní touhu.
Reakcí byl šok i nadšení. Texaský klub raději vypnul zvuk, než aby nechal Chrissy dospět k vokálnímu vyvrcholení. Mnoho žen ale vnímalo píseň jako manifest sebeuvědomění. I Touch Myself se vyšplhala do Top 5 amerického Billboardu a vydržela tam přes tři měsíce – Divinyls se díky ní stali globální senzací.
Odkaz síly
Jenže každý triumf u Divinyls byl draze vykoupený. Alkohol, konflikty, odchody členů i samotný rozpad kapely v roce 1996. Chrissy se pokusila znovu nadechnout – hrála v muzikálech (Pokrevní bratři s Russellem Crowem, Chlapec ze země Oz s Hughem Jackmanem), napsala autobiografii a byla uvedena do australské Síně slávy.
Pak ale přišly hrozné zprávy. Roztroušená skleróza. Rakovina prsu. Diagnózy, které zněly jako rozsudek. A přesto i tehdy dokázala proměnit bolest v odkaz. Věděla, že I Touch Myself není jen provokace. Byla to píseň o vědomí vlastního těla. A tak vyjádřila poslední přání: aby ženy myslely na prevenci rakoviny prsu pokaždé, když ji slyší.
Když zemřela, bylo jí pouhých 53 let. O rok později vznikla australská kampaň #ITouchMyself – projekt, který spojil její největší hit s poselstvím o nutnosti vyšetření a sebevyšetření. Z písně, jež kdysi šokovala svět svou otevřeností, se stalo varování, které může zachránit život.
A to je ten skutečný paradox: Chrissy Amphlett se na pódiu zdála nezničitelná, nezkrotná, nepolapitelná. Ale její největší síla nepřišla v okamžiku, kdy křičela do mikrofonu – nýbrž ve chvíli, kdy odešla a nechala svůj hlas znít dál.
Od provokace k naději
Divinyls tak nebyli jen kapelou jedné provokativní písně. Byli hlasem, který ukázal, že žena může být v rocku divoká, rozporuplná, chaotická – a přitom absolutně neodolatelná.
A píseň, která kdysi šokovala svět svou upřímností o ženské sexualitě, se stala hymnou prevence rakoviny prsu. Skvělý důkaz toho, jak kontroverzní umění dokáže měnit svět k lepšímu.
Použité zdroje:
