Článek
„Každá deska má svou veselost i temné chvíle duše,“ říká Annie Clark aka St. Vincent při probírání se vlastní diskografií. A právě tato schopnost balancovat mezi světlem a tmou, mezi přístupností a experimentem, z ní činí jednu z nejvýjimečnějších umělkyň své generace.
Od panických záchvatů ke Grammy
Annie Clark vyrůstala v Dallasu s matkou a dvěma sestrami. Její dětství poznamenaly chronické panické záchvaty, které zažívala od osmi do sedmnácti let. „Ovlivnilo to vše, co jsem dělala,“ zavzpomínala. Paradoxně právě touto zkušeností se dá do určité míry zdůvodnit její pojetí hudby, která dokáže nečekaně přejít od sladkého vokálu k nervnímu, agresivnímu kytarovému riffu.
Hudba pro ni byla únikovou cestou. V patnácti letech ji strýc, jazzový kytarista, pozval na turné jako roadie. A zatímco její vrstevníci trávili prázdniny na církevních táborech, Annie je prožila v klubech v Japonsku, Rusku nebo Číně. „Můj svět se rozevřel. Od velmi mladého věku jsem pochopila, že Amerika není středobodem vesmíru,“ konstatovala.
Alchymie zvuku a obrazu
St. Vincent není jen hudebnice – je performerkou, která s každým albem vytváří kompletní světy. Na desce Strange Mercy (2011) se vtělila do smutné domácí paní na St. Vincent (2014) hrála kultovní vůdkyni z nedaleké budoucnosti a na Daddy's Home (2021) se proměnila v blondýnku ze 70. let.
„Snažím se vyprávět příběhy,“ vysvětluje svůj přístup. „Vše začíná hudbou, ale pak chci pokračovat ve vyprávění příběhu hudby tím, jak vypadám, jak se pohybuji, jak vypadají videoklipy a jak se vše vztahuje jedno k druhému.“
Clark je uznávaná jako jedna z nejlepších kytaristek své generace, ale její přístup k nástroji je zcela unikátní. Nepoužívá kytaru jako doprovod - zachází s ní jako s druhým hlasem.
„Nemám ráda, když kytara zní jako kytara,“ zdůrazňuje. S pomocí pedálů a zesilovačů ze své kytary dělá chameleónského titána, který dokáže posluchače dezorientovat a osvobodit hudbu od tradičních struktur.
Její vlastní kytara, navržená ve spolupráci s firmou Music Man, vychází z inspirace oblekem Klause Nomiho. „Chtěla jsem nový tvar, který by neměl žádnou historii ani existující slovník. Mohlo by to být začátkem nového jazyka pro hráče. Svoboda.“
Nejnovější metamorfóza
Loňské, zatím poslední album All Born Screaming představuje možná nejvýraznější změnu v kariéře St. Vincent. Po letech, jimž dominovaly různé kostýmy a postavy, se poprvé rozhodla být prostě sama sebou.
„Nejsem v tomto případě zainteresovaná do toho pitvat personu nebo dokonce na hraní si s ní. Toto je vnitřek mé hlavy, tak si ho tak berte. Nebo ne, to je na vás. Ale tak či onak, je mi to opravdu jedno,“ vysvětluje.
Deska vznikla v období ztrát v jejím životě, které jí připomněly pomíjivost existence. Počátky vzniku alba popsala St. Vincent jako „laboratoř šíleného vědce“, kdy od sedmi hodin od rána pracovala ve svém studiu vytvářela s pomocí automatického bubeníka a modulárních syntezátorů hodiny esoterické postindustriální taneční hudby.
Soukromí a nepředvídatelnost
Annie Clark si vždy velmi pečlivě střežila své soukromí. A to i v době, když ji vztah s modelkou Carou Delevingne na čas dostal do centra pozornosti bulváru. Při letošním předávání cen Grammy proto překvapila oznámením, že mají společně s přítelkyní Leah dceru.
Po sedmnácti letech sólové kariéry zůstává St. Vincent i nadále umělecky nepředvídatelná. Nejnovější obsesí se jí podle jejích slov stala tvorba „post-industriální taneční hudby pro kluby, ve kterých jsem vlastně nikdy nebyla. Nejsem expertka na techno, elektro, house, jungle, drum'n'bass nebo acid, takže zažívám radost z mysli začátečníka,“ popisuje aktuální stav svého uměleckého směřování.
St. Vincent, která má na kontě tři ceny Grammy, dokázala něco, co se podaří jen málokterým umělcům – zůstat věrná své vizi, zatímco její posluchačská základna neustále rostla. V jejím případě nejde pouze o hudebnici. Je architektkou světů, ve kterých se je možné ztratit, znovu se najít a možná i trochu změnit.
