Článek
Sestavit vládu vypadá poměrně jednoduše. Máte výsledek voleb, předsedu vítězné strany, který disponuje ve Sněmovně většinou, prezident ho pověří sestavením vlády, kterou po dohodě s koaličními partnery pak jen jmenovitě představí.
V praxi je to ale politická chirurgie bez narkózy, jak výstižně popisuje bývalý konzervativní britský premiér David Cameron ve svých pamětech For the Record.
A podobné je to u jakýchkoliv vládních personálních otázek. „V podstatě jsou přestavby kabinetů noční můrou. Máte co do činění s egy, s velkými egy,“ píše Cameron. Přidejme k tomu český kontext – a máme nejen noční můru, ale i grotesku.
Když Cameron v květnu 2010 poprvé usedl do premiérského úřadu v Downing Street, rozhodl se nedělat obvyklý politický úklid. „Vždycky jsem si myslel, že ministři, kteří automaticky propouštějí spolupracovníky svých předchůdců, si říkají o problémy.“ Ponechal si tajemníky, které zdědil po svém premiérském předchůdci Gordonu Brownovi a řekl jim: „Vaším úkolem není říkat mi, kdy to dělám správně, ale kdy to dělám špatně.“
Zvědavost, zda se podobného postoje dočkáme i ve Strakově akademii, je na místě. Český kolorit a standard je jiný: každá nová vláda s sebou přináší nejen novou politiku, ale i nové koberce, nové tiskové mluvčí, nové asistentky a často i nové řidiče. Staré tváře mizí – ne proto, že by byly nekompetentní, ale protože patřily „k těm druhým“. Cameron chápal, že zkušený úředník je zárukou kontinuity a provozní funkčnosti. Čeští ministři často dokazují, že kontinuita je pro ně cosi jako nemoc, se kterou nechtějí mít nic společného.
Zeštíhlíme úřady. Nebo taky ne
„Konzervativní strana v opozici měla tendenci kritizovat rozšiřování Úřadu vlády jako příliš ‚prezidentské‘,“ připomíná ve své knize Cameron. V souladu s tím proto některé sekce v čísle 10 zrušil. „Byla to chyba, a postupem času jsme to napravili,“ dokázal později bývalý premiér Spojeného království přiznat.
V českém překladu to znamená: slíbil jsem, že zmenším aparát, ale brzy jsem zjistil, že bez lidí se vládnout nedá. Andrej Babiš oznámil, že hned po příchodu do Strakovy akademie propustí 300 lidí. Bude zajímavé sledovat, zda u avizovaného propouštění zůstane. Cameronův poznatek o nutnosti mít „delivery unit“ – tým, který hlídá naplňování politiky – se příštímu tuzemskému premiérovi může stát víc než jen inspirací. Ale v českém prostředí, kde i vládní zmocněnec potřebuje tiskového mluvčího, působí slovo „zeštíhlení“ spíš jako rétorické cvičení než reformní plán.
Když Cameron nastoupil do úřadu, našel na stole dopis od svého předchůdce Gordona Browna. Později k němu doputovaly i rady dalšího z labouristických premiérů Tonyho Blaira. „Jedna z nich mi utkvěla v paměti: ať je práce jakkoli těžká, Britové chovají respekt ke každému, kdo se ji snaží dělat nejlépe, jak umí.“
Ponechme stranou otázku, zda Petr Fiala zanechá Andreji Babišovi podobný dopis. Zajímavější je ta druhá část: chovají Češi respekt ke každému ze svých premiérů? Stačí se podívat do diskusí pod články. Premiér je u nás spíš terč než autorita. A důstojnost politické funkce? Ta je často první obětí volební noci. Kruciální otázkou ovšem zůstává, nakolik si za klausovským slovníkem řečený nerespekt mohou především muži (ženu jako premiérku jsme v Česku dosud neměli), kteří se o post předsedy vlády ucházejí.
Cameronův koaliční kabinet s Liberálními demokraty byl v britských reáliích docela raritní. „Dohodli jsme se, že liberální demokraté budou mít pět pozic ve vládě a počet ministrů bude odpovídat jejich podílu počtu poslanců,“ píše Cameron. Osm resortů a post premiéra pro ANO, čtyři resorty pro Motoristy a tři pro SPD volebnímu výsledku proporčně neodpovídají. Zatímco Cameron jednal s lídrem Liberálních demokratů Nickem Cleggem, který se choval jako politický profesionál, Babiš musí jednat s Tomiem Okamurou a Petrem Macinkou. Historie jejich výroků a vystoupení je vystihuje lépe než sebelepší břitká humorná zkratka.
Cameron také popsal, jak s Cleggem řešili jeho post: „Chtěl jsem, aby zvážil zastávání významného státního úřadu, ale on místo toho chtěl být místopředsedou vlády. Mou prioritou bylo vytvořit stabilní vládní kabinet v době nejistoty.“ U nás Motoristé lpí na tom, aby jejich lidé zvolení do Sněmovny měli ministerské funkce. Zájem o zemi ustupuje zájmu o selfie z vládní limuzíny. Můžeme jen doufat, že u toho tentokrát nebude zdvižená pravice, tak jednoznačně připomínající hajlování, jak jsme na to u Filipa Turka zvyklí. Ale on by to případně označil za svůj specifický, možná dodá i černý humor.
Přítel – nepřítel – koaliční partner
Jmenování a především nejmenování lidí do vysokých politických funkcí s sebou nese nejen stres a rizika, ale rovněž určitou absurditu. „Přátelé z podnikání mi říkali: ‚My všichni musíme dělat těžká rozhodnutí, abychom získali správný špičkový tým – tak proč tolik povyku kolem politických nominací?‘ Na což jsem odpovídal: ‚Ano, ale vy nemusíte jmenovat celý svůj tým najednou, před očima televizních kamer. A ti, které propustíte, odejdou pryč. Ti, které do vlády nenominuji, sedí za mnou a plánují můj pád,“ popsal obtíže spojené s postem politického lídra Cameron.
Ostatně svědky podobných peripetií býváme svědky i v tuzemsku. Tedy pokud na dané nespokojené politiky šéf nebo jeho lidé nevedou složku, díky které jsou případně nespokojence ve straně schopni udržet krotké a nevýbojné.
Legendární stupnice bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, kterou si velmi rád a často vypůjčoval Miloš Zeman – přítel – nepřítel – koaliční partner – zůstává trvale aktuální. Je potřeba na to myslet i při sestavování nového vládního kabinetu.
„Dnes oznamujeme nejen novou vládu a nové ministry. Oznamujeme novou politiku, kde jsou národní zájmy důležitější než zájmy stran. Kde spolupráce vítězí nad konfrontací. Kde kompromis, rozumné, civilizované a dospělé chování není známkou slabosti, ale síly.“ Věříte tomu, že podobná slova, jaká vyslovil David Cameron uslyšíme od příštího českého premiéra? A budete mu to věřit? Vláda, která v Česku vzniká, kdy předsedům dvou stran hrozí vydání před soud a třetí strana je obtěžkána tolika reputačními faily, těžko předvede civilizované a dospělé chování, když ho její představitelé nebyli schopni ani v době, kdy se snažili získat hlasy voličů a své vystupování proto ještě krotili.
Niccolo Machiavelli ve svém Vladaři píše, že panovník má být buď milován, nebo obáván, ale nejdůležitější je, aby se nestal směšným. Česká politika bohužel přeměnila umění vládnout v reality show a frašku zároveň. Sledování vyjednávání o nové vládě působí, jako bychom sledovali česky natočené Jistě, pane ministře, jen s tím rozdílem, že tady se nikdo nesměje. Ještě horší možná bude, že se nám z ministerských pozic budou smát lidé, kteří byli dostatečně vytrvalí ve své neurvalosti, drzosti a touze po vysokých politických postech.
S Davidem Cameronem člověk nemusí v řadě věcí souhlasit a totálně se s ním rozcházet třeba v názoru na brexit. Ale zůstala po něm hluboká politická brázda (jakkoliv problematická). Petr Macinka svůj politický styl předeslal už minulosti v kapele, ve které hrál. A Filipa Turka, který si za svými siláckými výroky ani nedokáže stát, protože je to podle něj jen humor, nejde brát vůbec vážně.
Ani milovaní, ani obávaní. Jen směšně a male čeští.
Použité zdroje:
Cameron, David. For the Record (William Collins, 2019)
