Článek
Hudba má moc vyprávět příběhy, které se dotknou srdce, a hudební filmy tuto sílu umocňují. Ať už je to divoká energie rockových pódií, intimní zpověď pouličních hudebníků, nebo dramatická cesta za slávou, tyto snímky zachycují, co znamená žít pro hudbu.
Filmy o hudbě nejsou žánr – jsou posedlost. Málokteré jiné příběhy umějí být tak fyzické a emocionální zároveň. V dobrém hudebním filmu cítíte horko reflektorů i chlad opuštěné šatny, vibrující strunu i zlom v hlase. Je jedno, jestli sledujete Mozarta nebo Eminema – když je to natočené dobře, cítíte se, jako byste tam byli s nimi.
Hudba ve filmu není jen zvuk – je to paměť, výčitka, jizva, výkřik. Když Amy Winehouse zpívá Back to Black jen za doprovodu kytary, není to koncert, je to sebezpyt. Když Jack Black učí děti rocku, není to komedie, ale manifest. A když Rodriguez v Sugar Manovi zjistí, že byl celý život slavný a nevěděl o tom, je to poezie reality.
Sbormistr propojil muziku se silným tématem. A také připomněl, že teď v létě je ideální čas podívat se na filmy, kde dominuje hudba. Řada z těch, které obsahuje následující výběr není jen o hudbě, ale i o snech, obětech a touze být slyšen.
Na pokraji slávy
Milostný dopis rockové žurnalistice, mládí a prchavé magii koncertní scény 70. let. Zčásti autobiografické mistrovské dílo zachycuje zlatý věk rockové žurnalistiky očima dospívajícího publicisty Williama Millera. Autentičnost filmu pramení z vlastních zkušeností režiséra Camerona Crowa s psaním pro Rolling Stone. I díky tomu se mu podařilo vykreslit intimní portrét rockové kultury 70. let. Vztah mezi fiktivní kapelou Stillwater a jejich mladým kronikářem zkoumá témata umělecké integrity v kontradikci s komerčním úspěchem. Kytarová hra Nancy Wilson a pečlivě vybraný soundtrack filmu s Led Zeppelin, The Allman Brothers a Fleetwood Mac vytvářejí i po čtvrtstoletí od vzniku filmu pohlcující zvukovou krajinu. Filmové zkoumání slávy, přátelství a dospívání hluboce rezonuje s každým, kdo byl někdy posedlý hudbou.
Všechny moje lásky
Román Nicka Hornbyho, poprvé vydaný před 30 lety, ožívá skrze Roba Gordona, majitele obchodu s deskami v podání Johna Cusacka, jehož život je definován jeho žebříčky TOP 5 a hudební posedlostí. Muzika zde slouží jako podklad ke zkoumání vztahů, identity a mužské psychiky. Film, ve kterém se poprvé objeví Jack Black tak, jak ho od té doby známe. Roli dostal díky tomu, se se Cusackovi líbili Tenacious D. Soundtrack, který obsahuje The Beta Band i Stevieho Wondera, skvěle odráží cestu hlavního hrdiny od hudebního elitářství k emocionální zralosti. A vystřižená scéna, kde Beverly D'Angelo prodává raritní sbírku desek nevěrného manžela („Chci být jedovatá, ale fér“), je naprosto fantastická.
Pátrání po Sugar Manovi
Tento dokument vypráví neuvěřitelný příběh Sixta Rodrigueze, detroitského folkového zpěváka, který se stal legendou v Jižní Africe, aniž by o tom věděl. Detektivní struktura filmu sleduje dva jihoafrické fanoušky, kteří hledají svého hudebního hrdinu, o kterém si mysleli, že tragicky zemřel. To, co objeví, je ještě pozoruhodnější: Rodriguez byl naživu, pracoval na stavbě v Detroitu, aniž by si byl vědom své slávy. Film zkoumá, jak hudba překračuje geografické a politické hranice, přičemž Rodriguezovy texty namířené proti establishmentu silně rezonují během apartheidu. Písně jako „Sugar Man“ a „I Wonder“ nabývají nového významu, když jsou zasazeny do kontextu jihoafrické historie. Emocionální vyvrcholení dokumentu, ukazující Rodriguezův triumfální návrat do Jižní Afriky, demonstruje sílu hudby spojovat napříč kontinenty a desetiletími.
Nonstop párty
Excentrický vzestup a pád manchesterské nahrávací společnosti Factory Records zaznamenaný na pozadí punku, new wave a rave hudby. Tony Wilson v podání Steva Coogana je odvážný i vtipný zároveň a provádí diváky divokým zrodem kapel jako Joy Division a Happy Mondays. Sebevědomý, dokumentární styl filmu ohýbá historii mrknutím oka a střetává se v něm mýtus se vzpomínkami pamětníků. Je to anarchistická, energická óda na šíleného génia legendární hudební scény.
Gimme Shelter
Začíná to jako rockový dokument o turné Rolling Stones – a končí jako záznam tragédie. Koncert v Altamontu měl být odpovědí na Woodstock, ale stal se symbolem konce šedesátkového snu. Hell’s Angels jako „ochranka“, smrt osmnáctiletého Meredith Huntera, napětí v davu – všechno je ve filmu zachyceno syrově a bez příkras. Když Mick Jagger sleduje záběry z vraždy, mlčí – a kamera neuhýbá. Hudba zní dál, ale iluze se hroutí. Dokument, který není jen o hudbě – je o době, která ztratila nevinnost.
Newyorská romance
Režisér John Carney toho má na triku v tomhle výběru víc. V Begin Again sleduje zneuctěného hudebního producenta a zpěvačky, kteří získávají druhou šanci díky vzájemné spolupráci. Mark Ruffalo je zárukou, že když nic jiného tak on a jeho postava budou vždy zajímaví, když už ne rovnou cool. Stejně jako ve svém předešlém filmu Once Carney oslavuje léčivou sílu hudby. Zkoumání autentického umění versus komerční manipulace se navíc v digitálním věku jeví jako obzvláště relevantní.
The Last Waltz
Dokument Martina Scorseseho o rozlučkovém koncertu skupiny The Band je možná nejlepším koncertním filmem, jaký kdy byl natočen. Film zachycuje nejen vystoupení, ale konec jedné éry, kdy se k The Band připojily legendy jako Bob Dylan, Neil Young a Joni Mitchell. Scorseseho filmový přístup povyšuje materiál nad rámec pouhé dokumentace a využívá pečlivé osvětlení a různé úhly kamery k vytvoření vizuální poezie. Rozhovory v zákulisí odhalují daň šestnácti let na cestách, přičemž vyčerpání Robbieho Robertsona je hmatatelné. Mezi hudební vrcholy patří The Weight a strašidelná verze The Night They Drove Old Dixie Down.
This Is Spinal Tap
Slavná parodie/mockument režiséra Roba Reinera o rock'n'rollovém egu, přehnanosti a absurditě. Kultovní klasika sleduje fiktivní rockovou kapelu a dělá si legraci z excesů hudebního průmyslu. Díky ostré satiře a improvizačnímu stylu se stala mezi hudebními fanoušky velmi oblíbenou. Parodii vyvažuje parodii s láskou k tématu, čímž ho činí nadčasovým. Hláška Nigela Tufnela „These go to eleven“ je legendárním odkazem na přehnanou povahu rocku.
Sametová extáze
Sen o glam-rockové horečce inspirovaný Davidem Bowiem, Iggy Popem a třpytivou tvorbou mýtů. Jonathan Rhys Meyers hraje ikonu připomínající Ziggyho, Briana Sladea, a Ewan McGregor je jeho Iggymu se podobajícím rivalem. Soundtrack – od Briana Ena po Shudder to Think – je glam revival v té nejsvůdnější podobě. Styl trumfne příběh, ale o to jde: glamour byl vždycky o iluzi. „Rock and roll je prostitutka. Měl by se zkrášlit.“
Sound of Metal
Jak ztráta sluchu ovlivňuje identitu bubeníka a jeho vztah k hudbě? Riz Ahmed v roli bubeníka Rubena zachycuje psychologickou cestu přijetí postižení. Inovativní zvukový design filmu Dariuse Mardera ponořuje diváky do zážitku ztráty sluchu a vytváří nebývalou empatii. Zkoumání kultury neslyšících ve filmu zpochybňuje předsudky o postižení a komunikaci. Herecký výkon Paula Raciho v roli vietnamského veterána a zotavujícího se ze závislosti dodává vyprávění další vrstvy. Ticho nakonec může být stejně smysluplné jako zvuk.
Wild Rose
Rose-Lynn Harlanová, mladá svobodná matka, sní o Nashvillu, zatímco se snaží vychovávat své děti v Glasgow. Právě ji propustili z vězení a zmítá se mezi snahou zabezpečit svou smečku a touhou stát se country hvězdou. Muzika je jí záchranným lanem, ne únikem. A když se objeví příležitost přestěhovat se do Mekky country? Jessie Buckley v hlavní roli je zjevením – syrová, hlučná a opravdová – obzvlášť když zpívá Glasgow (No Place Like Home).
Coda
Film o zvuku a tichu – a prostoru mezi nimi. Rodiče Ruby jsou neslyšící a ona je v rodině jediná, kdo slyší. Když zjistí, jak moc ji baví zpěv, musí se rozhodnout mezi svými sny a rodinnými povinnostmi. Hudba je tady svoboda, rodina kotva. Emilia Jonesová podává skvělý výkon. Film scénáristky a režisérky Siân Heder je emotivní, ale rozhodně ne přeslazený.
Whiplash
Intenzivní psychologické drama Damiena Chazellea zkoumá brutální snahu o hudební dokonalost prostřednictvím vztahu mezi ambiciózním bubeníkem Andrewem a tyranským instruktorem Fletcherem. Střih filmu vytváří rytmickou intenzitu, která odráží jazzovou hudbu, přičemž každý úder bubnu je přesně načasován tak, aby vytvořil maximální účinek. Fyzický výkon Milese Tellera v roli Andrewa ukazuje doslova krev, pot a slzy potřebné k hudební dokonalosti. Fletcher v podání J. K. Simmonse ztělesňuje otázku, zda zneužívání může vést k velikosti.
Škola rocku
Klasická komedie Richarda Linklatera s Jackem Blackem, který svou manickou energií promění skupinu školních dětí v rockovou kapelu. Použití klasického rocku, jako je Immigrant Song od Led Zeppelin, pohání rebelského ducha nejen školní skupiny. Zkoumání toho, jak může hudba dát vyvrhelům pocit sounáležitosti, rezonuje napříč věkovými skupinami, a Škola rocku se tak dá sledovat opakovaně i v průběhu času.
V nitru Llewyna Davise
Melancholický příběh bratří Coenů sleduje osudy folkového zpěváka v Greenwich Village 60. let a zachycuje bohémského ducha této doby. Llewyn Davis v podání Oscara Isaaca ztělesňuje archetyp sebedestruktivního umělce, talentovaného, ale zdánlivě prokletého smůlou a špatnými rozhodnutími. Kruhová narativní struktura filmu odráží repetitivní povahu Llewynových bojů, které začínají a končí ve stejném sklepním klubu.
Amadeus
Epos Miloše Formana zkoumá vztah mezi genialitou a průměrností prostřednictvím rivality mezi Mozartem a Salierim. Opulentní vizuální stránka a Mozartova hudba, jako například Requiem, vytvářejí fascinující zážitek. Zkoumání umělecké závisti ve filmu působí univerzálně. Tom Hulce ztvárnil Mozarta jako nedokonalé zázračné dítě, což je tragické i podmanivé zároveň. Povyšuje klasickou hudbu na filmovou podívanou, která oslovuje široké publikum. Zkoumání umělecké žárlivosti a božské inspirace ve filmu zůstává relevantní napříč všemi tvůrčími oblastmi.
Walk the Line
Životopisný film Jamese Mangolda zachycuje vzestup Johnnyho Cashe a zaměřuje se na jeho vztah s June Carter a boj se závislostí. Elektrizující výkony Joaquina Phoenixe a Reese Witherspoon, včetně jejich vlastního zpěvu, dodávají příběhu autenticitu. Koncertní sekvence ve filmu, včetně legendárního vystoupení ve věznici Folsom, zachycují Cashovu schopnost navazovat kontakt s publikem prostřednictvím syrové upřímnosti.
Once
Díky zisku Oscara film s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou zaznamenali i lidé, kteří jejich muziku neposlouchají. Film Johna Carneyho, bývalého spoluhráče Hansarda z kapely The Frames, sleduje pouličního hudebníka a imigrantku, kteří se díky hudbě dají dohromady. Prostředí Dublinu a pouliční hudebníci na pozadí vytvářejí intimní, téměř dokumentární atmosféru. Film sleduje organický proces hudební spolupráce, přičemž písně se přirozeně vyvíjejí z interakcí postav. Nejednoznačný konec filmu respektuje jak umělecké ambice postav, tak i jejich emocionální realitu.
Control
Černobílé fotky Antona Corbijna mají sílu podobně jako jeho filmový debut. Životopisný film o Ianu Curtisovi ze skupiny Joy Division zachycuje jeho genialitu a utrpení. Vizuální styl filmu zachycuje postpunkovou estetiku Manchesteru konce 70. let. Proměna Sama Rileyho v Curtise je pozoruhodná, zvládá zpěvákův osobitý taneční styl a vokální projev. Film se nevyhýbá Curtisově epilepsii, depresím a tlakům, které vedly k jeho sebevraždě ve 23 letech. Hudba Joy Division, včetně Love Will Tear Us Apart, se stává soundtrackem i postavou.
The Blues Brothers
Komedie Johna Landise sleduje dva bratry, kteří se prostřednictvím bluesového koncertu vydávají na misi záchrany svého sirotčince. Chaotická energie a ikonická vystoupení z filmu dělají radostnou oslavu hudby. V koncertních sekvencích filmu se objevují legendární umělci jako James Brown, Aretha Franklin a Cab Calloway. Propracované honičky a hudební čísla ve filmu vytvářejí jedinečnou směs komedie a úcty k hudebním tradicím.
Rocketman
Životopisný film o Eltonu Johnovi od Dextera Fletchera využívá fantasy a muzikálové konvence k vyprávění příběhu. Taron Egerton ve svém hereckém výkonu jde nad rámec imitace a zachycuje emocionální cestu od stydlivého Reginalda Dwighta k extravagantní superstar. Využití hudebního katalogu Eltona Johna vytváří ve filmu jedinečnou biografickou strukturu. Klíčové písně jako Rocket Man a Your Song se stávají nedílnou součástí vývoje postav.
Ray
Tento životopisný film o Rayi Charlesi prolíná hudbu, triumf a osobní démony do poutavého portrétu. Jamie Foxx, oceněný Oscarem, je ve svém hereckém výkonu úžasný, což se dá napsat i o jeho podání písně Georgia on My Mind. Zkoumání rasy, postižení a závislostí filmu dodává hloubku. Soundtrack pak oslavuje odkaz Raye Charlese i jeho nezastavitelného ducha.
The Commitments
Režisér Alan Parker ve své adaptaci románu Roddyho Doyla zachycuje ducha dělnické třídy Dublinu prostřednictvím skupiny mladých hudebníků tvořících soulovou kapelu. Autentické obsazení filmu, které tvořili převážně neznámí irští herci, vytváří skutečnou chemii a věrohodné hudební výkony. Zkoumání toho, jak americká soulová hudba rezonuje s boji irské dělnické třídy, působí jedinečně i univerzálně. Humor filmu pramení ze střetu mezi dublinskou citlivostí a americkou soulovou bravurou (Otis Redding, Wilson Pickett). „Irové jsou černoši Evropy. A Dubliňané jsou černoši Irska. A obyvatelé severního Dublinu jsou černoši Dublinu,“ prohlašuje bojovný lídr kapely Jimmy Rabbitte. A to, že potom, co se z filmu stal hit, herci vyrazili na koncertní turné (kde samozřejmě nechyběl ani Glen Hansard) už je jen totální bonus.
Zrodila se hvězda
Bradley Cooper ve svém režisérském debutu zkoumá cyklickou povahu slávy prostřednictvím vztahu mezi ostříleným hudebníkem Jacksonem Mainem a vycházející hvězdou Ally. Autentičnost filmu pramení z Cooperovy oddanosti látce, učení se hře na kytaru a spolupráce se skutečnými hudebníky. Syrová zranitelnost Lady Gaga v roli Ally předvádí její dramatický rozsah, zatímco její původní písně, zejména Shallow, se staly kulturním fenoménem. Filmové zkoumání závislosti, duševního zdraví a umělecké integrity působí nadčasově i současně. Cooperův Jackson Maine představuje romantizovaný archetyp mučeného umělce a zároveň zkoumá velmi reálné důsledky.
8 Mile
Hip-hopové drama Curtise Hansona představuje detroitskou kulturu rapových battlů prostřednictvím Eminemova poloautobiografického příběhu. Autentické zobrazení bojů dělnické třídy ve filmu dodává váhu jeho hudebním sekvencím. Eminemova přirozená přítomnost na plátně a respekt filmu k hip-hopové kultuře vytvářejí skutečné dramatické napětí. Zkoumání toho, jak může umění poskytnout únik z obtížných situací, rezonuje za hranicemi jeho specifického prostředí. Vrcholné rapové battly ve filmu jsou elektrizující a ukazují spontánní a soutěživou povahu hip-hopu. „Máš jen jednu šanci, nepropásni ji.“
Sing Street
Další z položek režiséra Johna Carneyho. Jeho muzikál o dospívání zachycuje transformační sílu hudby v Dublinu 80. let. Originální písně ve filmu autenticky zobrazují hudební vývoj této éry od new wave k alternativnímu rocku. Cesta od neohrabaného teenagera k sebevědomému umělci je hnací silou příběhu. Film zkoumá, jak může být hudba únikem i sebevyjádřením. Prostředí Dublinu v době ekonomických potíží dodává snům hlavních postav o útěku na váze. Nechybí ani rýpanec vůči skvělému muzikantovi, kterého ale značná část mladé generace v té době považovala za totálně uncool („Žádná žena nemůže skutečně milovat muže, který poslouchá Phila Collinse.“).
Straight Outta Compton
Film sledující explozivní trajektorii legendárních NWA, od rebelujících místních nováčků až po hvězdy, které mění hudbu i politiku. Herecké výkony ve filmu, zejména O'Shea Jackson Jr. jako Ice Cube, spojují mladistvou eleganci s tíhou historie. Skladby jako „F*** tha Police“ na plátně explodují a každý takt je jako kulturní zemětřesení.
20 Feet from Stardom
Zářící reflektory patří někomu jinému – ale právě ony ženy dvacet stop za mikrofonem tvoří duši nesmrtelných hitů. Darlene Love, Merry Clayton nebo Lisa Fischer dokázaly rozechvět stadiony, aniž by většina lidí znala jejich jména. Když Clayton pustí svůj izolovaný vokál z „Gimme Shelter“, zamrazí vás až do morku kostí. Film se snaží odpovědět na otázku, proč se některým hvězdám rozsvítí nebe, a jiným zůstane skryté. Je to óda na hlas, který slyšíte, ale často přehlédnete. Silný, hudebně podmanivý dokument, který rozšiřuje obzory.
Stop Making Sense
Jeden z nejlepších koncertních filmů nezačíná světly nebo výbuchem, ale bubnem, kytarou a Davem Byrnem se směšně malým magnetofonem. Jak přibývají hudebníci, vrstvy a pohyb, přerůstá celý koncert v rituál radosti, úzkosti a naprostého odevzdání hudbě. „Psycho Killer“, „This Must Be the Place“ nebo „Once in a Lifetime“ nikdy nezněly tak intenzivně a fyzicky. David Byrne v obřím saku tančí jako posedlý, ale celý film je choreografií přesnosti a výrazu. Režisér Jonathan Demme nechává hudbu dýchat – nekomentuje, neodvádí pozornost, jen sleduje. A vytváří zážitek, který pulsuje v rytmu srdečního tepu a neztrácí nic ze své síly ani po čtyřiceti letech.
Vichřice
Satira na folk revival je tak jemná a láskyplná, že občas zapomenete, že se smějete. Trio někdejších legend se znovu schází, aby vystoupilo na poctě zesnulému producentovi – ale slávu i vlasový porost už odvál čas. Písně jako „A Kiss at the End of the Rainbow“ fungují jako parodie i dojemné připomenutí toho, jak folk dovedl hladit duši. Eugene Levy a Catherine O’Hara vytvářejí křehkou love story plnou trýznivé něhy i absurdit. Je to nostalgie s mrknutím a melancholie v převleku za vtípek, ve stylu fokového Spital Tap.
Amy
Amy Winehouse tu není stylizovanou ikonou – ale zranitelnou, brilantní dívkou, která chtěla jen zpívat. Režisér Asif Kapadia skládá portrét z archivních záběrů, domácích videí a hlasových zpráv, které mrazí svou upřímností. Když Amy zpívá „Back to Black“ jen za doprovodu kytary, je v tom moře bolesti. Film až na dřeň ukazuje složitost a křehkost opravdového talentu.
