Článek
Rok 2025 odstartoval s novým pokolením - generací Beta, která podle demografů zahrnuje děti narozené v letech 2025 až 2039. Jejich životy budou formovány umělou inteligencí a technologickými pokroky a mnozí z nich možná ani nezažijí první přistání člověka na Marsu nebo řízení auta, které nebude autonomní. Ale jedno je jisté - stejně jako jejich rodiče a prarodiče budou hledat svůj vztah k hudbě.
Nostalgie vládne
Jak ukazují největší hudební události roku, živá hudba už dávno není výsadou nejmladších generací. Stačí se podívat na seznam interpretů na největších letošních českých hudebních festivalech. Headlinery Rock for People jsou Linkin Park, Slipknot a Avenged Sevenfold - kapely, které svůj umělecký vrchol zažily v nultých letech tohoto století. Nebo Sex Pistols, zásadní kapela druhé poloviny 70. let 20. století. Jenže do Hradce přijedou bez Johnnyho Rottena, který stál za jejich prezentací, texty a byl jedinečnou tváří kapely. Mimochodem, ve výborné formě se představil předloni v říjnu v pražském Lucerna Music Baru se svou současnou kapelou Public Image Ltd. Zapomenout nelze na Guns N' Roses, jejichž umělecký vrchol spadá na přelom 80. a 90. let minulého století.
O týden později startuje na pražském Výstavišti Metronome Prague. Festival láká především na Alanis Morissette, která se do Prahy vrací po 17 letech. Kanadská zpěvačka je autorkou ikonických hitů jako Ironic, You Oughta Know nebo Thank U, které vznikly v průběhu devadesátých let, v době jejího uměleckého vrcholu.
A do třetice Colours of Ostrava, který se v polovině července rozezní v unikátní industriální oblasti Dolních Vítkovic. I tady dominují veteráni - Iggy Pop přijede v 78 letech. Jistě, je to legenda, ale zosobňuje ještě ducha a energii muziky, kterou kdysi dráždil maloměšťáky a bořil hranice myslitelného? Podobně je na tom Sting. I on je nepopiratelnou ikonou, která se od dob The Police dokázala posunout. Ale nejde ve čtyřiasedmdesáti spíš než o hudebně nosnou zkušenost o prezentaci jména, které se v Česku v posledních dekádách objevuje velmi často? A pak je tu Shaggy - v 90. letech byl všudypřítomný, ale ani tehdy nešlo o žádné hudebně a umělecky zásadní jméno. Natož o několik dekád později.
Také v zahraničí se sází na známá jména. Oasis se po patnácti letech vrací na pódia, Coldplay chystají rekordní sérii deseti koncertů ve Wembley a na Glastonbury vystoupí Rod Stewart nebo Neil Young. Zatímco britský zpěvák se na festivalu představí už jako osmdesátiletý, kanadskou legendu tento životní milník čeká až letos v listopadu.
Peníze a pomníky
Pokročilý věk hlavních hvězd hudebních festivalů je svým způsobem logický. Průměrný věk obyvatel Česka přesahuje 43 let. Před třiceti lety to bylo 35,3 roku a v roce 1955 dokonce jen 31,3 roku. Prodlužuje se i průměrná doba dožití - u mužů na 77 let, u žen na 83 let. A festivaly samozřejmě cílí na ekonomicky nejsilnější skupinu, tedy generace Boomers a X.
Jenže rock'n'roll nikdy neměl být muzejním exponátem. Jak nedávno napsal v The Atlantic Tom Nichols v textu vysvětlujícím, proč by rock'n'rollová Síň slávy neměla existovat, když osmdesátiletý zpěvák The Who Roger Daltrey - který v jednadvaceti zpíval „Doufám, že umřu dřív, než zestárnu“ - uvádí do Síně slávy Petera Framptona, jehož největší hity jsou staré téměř padesát let, něco není v pořádku. „Síň slávy je o starých a mrtvých lidech; rock'n'roll je o mladých a živých. Snaha zavřít energii a ducha mladické velikosti za sklo v jakési Pevnosti rockové samoty není nic jiného než pomník nostalgie,“ píše Nichols a dodává: „Když už někoho uvedou do Síně slávy, vytáhnou jejich stará těla na pódium a nutí je jít ještě jednou stejnými pohyby, zatímco předstírají, že cítí hudbu stejně jako kdysi v mládí.“
Nostalgie se však nevyhýbá ani renomovaným kritikům. A ne vždy to musí být na škodu. Ann Powers z NPR na přelomu roku popsala, jak se ponořila do staré hudby a znovu objevila Ivu Bittovou. Kdysi ji viděla v malém oaklandském klubu, kde seděla přímo u jejích nohou, zatímco zpěvačka a houslistka jedinečným způsobem předváděla své skladby. Teď, o mnoho let později, si při poslechu jejího alba vybavila nejen ten večer v Oaklandu, ale i své dětství.
Soundtrack vlastní generace
Muzika je ale především o energii a mentální svěžesti. Pokud chce člověk stále objevovat a neupíná se jen k hudbě, kterou má pod kůži z doby svých formativních let, nostalgie netvoří primární část je(jí)ho katalogu, a letité hvězdy nejsou tím, co by rád/a zažíval/a na velkých festivalech.
„Rock je jako sex,“ píše ve svém textu Nichols. „Každá generace to musí zažít na vlastní kůži; později si každá generace myslí, že to vymyslela; a nakonec si uvědomíme, že žádná generace nedokáže své pocity z něj zcela vysvětlit té další.“
A tak zatímco na velkých pódiích hrají veteráni, na menších se rodí nová hudba. Až Ríša za čas poprvé vyrazí na festival, možná bude mezi hvězdami někdo, kdo na nich letos ani za pár let ještě hrát nebude. Přejme mu, aby slyšel soundtrack své vlastní generace, ne ozvěnu, která je tu s námi už několik desítek let.
