Exorcismus v Bike Jesus. Lambrini Girls školily v punku

Kapela proměnila své první evropské headline vystoupení v Praze v hodinovou smršť, kde hudba sloužila především jako nosič jejich politických a společenských názorů.

Už úvodní Big Dick Energy nastavila tón večera – zpěvačka a kytaristka Phoebe Lunny během ní skočila do publika a kromě toho, že je posadila také vystoupala na ramena fanouška, z nichž otvírák dohrávala. Jestli některé koncerty postupně nabírají na obrátkách, rozhodně to nebyl případ Lambrini Girls v Bike Jesus. Kapela od prvních tónů rozvířila smršť, kterou umnou prací s publikem dále umocňovala.

Zvuk nebyl v narvaném klubu valný. Kytara se ztrácela a spíš, než že by ji člověk slyšel, si ji domýšlel. Basa byla pořádně nabustrovaná, takže při hře Lilly Macieiry nebylo výjimkou, že se džíny přichylovaly k tělu v reakci na zvukové vlny, které blonďatá basistka vytvářela.

Spíš než o koncert šlo v Bike Jesus o akci. Publikum se přišlo bavit, ne přemýšlet a rozporovat, co do něj Lunny ládovala. Když požádala o kolečko běhající podle toho, jakým směrem ukázala, dostalo se jí ho. Když přišla se zvoláním Free Palestine, dostalo se jí totožné odezvy. A když chtěla natřít politiky, zeptala se, kdo je v Česku prezident a premiér a po publiku žádala, aby po ní opakovalo Fuck Fiala. A znovu si vyslechla přesně to, co chtěla.

S řadou názorů Lambrini Girls se člověk bez problému ztotožňuje, ale bez ohledu na postoj k současné vládě Petra Fialy je humorné, že v totálním odporu k establishmentu Lambrini Girls někam přijedou a začnou hejtovat tamní politiky, aniž by o jejich činech a postojích cokoliv věděly. Je to k pousmání, dětinské a banálně hloupé.

Hudebně se vystoupení kapely pohybovalo na hraně totální syrové energie a místy až bolestivého zvukového chaosu. Paradoxně, když se kapela zaměřila na jednodušší, přímočařejší punkové skladby jako No Homo nebo Cuntology 101, zněla nejpřesvědčivěji. A šlo o hity s potenciálem, které ukázaly i trochu odlišnou tvář Lambrini Girls.

Největší silou kapely na jejích živých vystoupeních není hudba, ale performativní aspekt jejich koncertu. Lunny během večera několikrát skočila do publika, hrála si s ním jako pastýř a své ovečky dokonale ovládala. Zároveň však byla zcela uvěřitelná a kromě odvážného chození po zábradlí se pustila i do crowd surfingu.

Během hodiny Lambrini Girls přehrály materiál z lednové debutové desky Who Let the Dogs Out a dodaly publiku přesně to, co od nich očekávalo – energickou show plnou interakcí, politických prohlášení a punkové energie. Spíš než o koncert šlo o happening, kde hudba sloužila jako základ pro větší společenský a politický statement. Lambrini Girls v Praze předvedly důkaz toho, že punk není o notách nebo zvukové dokonalosti. Vše podřídily jedinému cíli: uvolnit se, vyřvat, propotit oblečení a na chvíli zapomenout na svět venku. A v tomhle ohledu zaznamenaly absolutní úspěch.