Článek
Hudební scéna byla dlouho považována za doménu mužů. Ženy, které se pokusily prorazit v rocku, punku nebo rapu, se musely vyrovnat nejen s uměleckými výzvami, ale i s předsudky a sexismem. „Rock byl v 70. letech velmi maskulinní byznys. Být uměleckou, asertivní ženou v dívčím převleku bylo tehdy aktem vzdoru,“ napsala Debbie Harry, zpěvačka kapely Blondie ve svých pamětech nazvaných Face It.
Punk jako zbraň proti stereotypům
Punk byl pro mnoho žen vstupenkou do hudebního světa. Jak uvádí studie sociologa Pauwke Berkerse působícího na katedře umění a kulturálních studií univerzity v Rotterdamu, nizozemské punkerky koncem 70. let zakládaly vlastní kapely a festivaly, aby bojovaly proti genderovým stereotypům. Kapely jako The Nixe nebo The Pin-Offs ukázaly, že ženy mohou nejen zpívat, ale i hrát na nástroje a tvořit hudbu podle vlastních pravidel.
Ačkoli se zdá, že dnešní scéna je rovnoprávnější než v minulosti, mnohé umělkyně stále čelí nerovným podmínkám. Například festivalová line-upy jsou i dnes výrazně mužské. V roce 2019 obsahovalo největších 20 hudebních festivalů pouze 19 % ženských interpretů. Když se připočtou kapely s mužskými frontmany, číslo je ještě nižší.
Objekt nebo umělkyně?
Mnoho hudebnic se v průběhu let setkalo s tlakem, aby se přizpůsobily mužskému pohledu na ženskost. Debbie Harry vzpomíná, jak její první nahrávací společnost propagovala album plakátem, kde byla sama, v průhledné halence, přestože kapela trvala na skupinové fotografii. Podobně Madonna, Courtney Love nebo Beyoncé musely balancovat mezi uměleckou svobodou a očekáváním, že budou zároveň sex symbolem.
V 90. letech se zrodilo hnutí Riot Grrrl, jehož cílem bylo dát ženám v hudbě hlas. Kapely jako Bikini Kill, Sleater-Kinney nebo Hole razily cestu pro nové generace hudebnic. Dnes umělkyně jako Billie Eilish, Florence Welch nebo St. Vincent ukazují, že ženy mohou tvořit hudbu bez kompromisů a diktátu průmyslu.
V hudební branži se dlouho tradovalo, že ženy mohou být především zpěvačkami, ale jen zřídka hráčkami na nástroje. To se ale i díky punkové revoluci v 70. letech výrazně mění. Stále více žen se prosazuje jako výjimečné instrumentalistky – například kytaristky St. Vincent a Nita Strauss, baskytaristka Tal Wilkenfeld nebo bubenice Cindy Blackman ukazují, že virtuozita není otázkou pohlaví, ale talentu a dřiny.
Hip-hop a ženy
Rap a hip-hop byly dlouho doménou mužů, kde se ženské interpretky musely prosazovat v prostředí často plném misogynie. Přesto se rapperky jako Queen Latifah, Missy Elliott nebo Nicki Minaj dokázaly vypracovat mezi nejvlivnější postavy žánru. „Musela jsem pracovat dvakrát tolik, abych byla brána vážně jako umělkyně,“ konstatovala Missy Elliott: Dnes vidíme silnou generaci rapperů v čele s Cardi B nebo Megan Thee Stallion, které ukazují, že hip-hop už dávno není jen mužským hřištěm.
Ženy v hudbě dokázaly, že nejsou jen „pěknou ozdobou na pódiu“, ale plnohodnotnými umělkyněmi, které formují scénu. „Hudba patří každému, kdo má odvahu ji dělat,“ říká Patti Smith. A právě odvaha bude i nadále klíčem k proměně hudebního průmyslu v prostor, kde na pohlaví nezáleží – jen na talentu.
Zdroje:
Debbie Harry – Face It (HarperCollinsPublishers, 2019, ISBN 978-0-00-822942-9)
Dave Laing - One Chord Wonders: Power and Meaning in Punk Rock
