Nová deska Shalom, ale vrací se Ulrika Spacek

Čím si tak zpříjemnit víkend? Možností byla spousta - sledovat historicky první českou účast na World Baseball Classic, zajít na fotbal nebo fascinovaně pozorovat demonstraci požadující demisi vlády, která nakonec vyústila v neúspěšný pokus o sejmutí ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea. Čeští „vlastenci“ a proruská pátá kolona v jednom se tak od svých amerických soukmenovců, kteří před více než dvěma roky vtrhli do sídla amerického Kongresu, mají stále co učit.

Ať už kdokoli zvolil jakoukoliv z výše uvedených variant, nabízelo se jich o poznání více. Jednou z nich byla možnost poslechnout si nové desky, které právě vyšly. K těm nejzajímavějším z nich patří nové album Shalom. Ti, kteří pamatují začátek 90. let a slavnou éru kapely Oceán a následný projekt Petra Muka Shalom, by mohli být zmatení. Ale není k tomu důvod. Zpěvačka Shalom Obisie-Orlu, která pochází z Jihoafrické republiky, ale už několik let žije v New Yorku, totiž vydala svůj debut nazvaný Sublimation. Dlužno dodat, že zajímavý. Jde o různorodou, hudebně barevnou a nenudící desku, která představuje velký přílib. Jednotlivé skladby nejsou zbytečně natahované (třináct položek se jí podařilo vtěsnat do 39 minut), čímž se zážitek umocňuje, neboť nedochází k unavení posluchačovy mysli ještě před tím, než skladba skončí. Texty se věnují příběhům z jejího života i pocitům outsidera v jednom z nejvíce inkluzivních míst na světě.

Hned úvodní skladba Narcissist ve zkratce nabízí summary celého alba. Energický, studiově trochu zkreslený zpěv za doprovodu kytary a dynamicky, zároveň však těžce znějících bicí dávají dohromady celek, v jehož rámci se mísí jak rockový drajv, tak také popová bezstarostnost. Následující Happenstance, jeden ze singlů se pak přiklání k druhé z poloh. Jde o jemnější, jednodušší a hudebně provzdušněnější věc, která má hitový potenciál.

Skladby se pak dál nesou v podobném duchu. Buď se střídají skladby s rockovým nádechem (Soccer Mommy, Train Station, Mine First), popovější (Whole Life, Did It To Myself, Lighter), nebo dochází na křehké niterné záležitosti (Concrete, Bodies, Live Through This). Právě Live Through This a hned po ní následující závěrečná End In Sight reprezentují největší kvalitativní rozdíl na desce. Zatímco Live Through This patří spolu se skladbami Narcissist nebo Soccer Mommy (další ze singlů, který zní jak více groovy a tvrdší verze Gretel Hänlyn) k tomu nejlepšímu, co album nabízí, End In Sight je vycpávková věc, bez níž by se deska bez problému obešla. Dá se porozumět, proč ji Shalom společně s producentem Ryanem Hemsworthem na album zařadili, ale spíše než o nosnou písničku jde o hudební produkt.

Á propos Ryan Hemsworth. Producent, který pracoval na skladbách pro interprety, jakými jsou Mitski, Tory Lanez nebo Tinashe, odvedl na albu skvělou práci. Nejenže je spoluautorem veškerého materiálu, ale také na desku nahrál řadu nástrojů. Zvukově zní debut Shalom skvěle, někdy z písniček Hemsworth vytáhl možná i víc, než sami se zpěvačkou čekali.

Sublimation je úvodní výstřel, který bude na hudební scéně rezonovat. Zní skvěle, jako by jej vytvořil už léty prověřený tým disponující dostatkem prostředků. Přitom nic není vzdálenějšího pravdě. Shalom trpí bipolární poruchou, na kterou bere pekelně drané prášky. Stále se potácí mezi nejrůznějšími zaměstnáními, ale snaží se žít svůj americký sen. I když třeba skladba Lighter je o pocitu vyhoření a jak zpěvačka říká, už je z toho všeho sakra vyčerpaná.

Je ale jasné, že to nevzdá. Jako jedna z pěti sourozenců odešla z Johannesburgu do New Yorku poté, co ji v rodném městě šestkrát přepadli. V osmnácti se vypravila do země svých snů a na konci dosavadní cesty je právě vydaná deska. Dobrá, různorodá, ale ta příští může být ještě lepší. Stačí, když jednotlivé skladby nabídnou ještě větší vnitřní barevnost. Na Sublimation se vždy rozjedou a dojedou ve stejném směru a tempu i do konce. Což je škoda, protože Shalom má na víc. Na písničky, které jsou stejně tak zajímavé jako její život.

Hodnocení: 7/10

Stejně jako Shalom vydala 10. března 2023 svůj albový debut Post-American i kapela MSPaint. Na střídmé ploše třiceti minut americká čtveřice kombinuje prvky nu-metalu, heavy rocku, hardcoru i synth-punku. A to vše bez využití kytar. Když se člověk do desky zaposlouchá, ihned mu na mysli vytanou například Linkin Park, jen s tím rozdílem, že zpěvák Deedee nemá takový rozsah jako Chester Bennington, a tam, kde Mike Shinoda nabízel hudební různorodost, MSPaint jedou ve stále stejném pruhu. Širší spektrum přebíjejí silou. Ve srovnání s debutem Shalom zní první deska MSPaint víc ploše, nenabízí víc možných perspektiv, ale sveřepě se na všech jedenácti položkách alba drží jednoho mustru.

Přitom MSPaint rozhodně mají co nabídnout. Singlová Titan of Hope, nejlepší věc na desce, umně snoubí agresivitu s melodičností. S3 je rychlá a krátká záležitost, která kapelu ukazuje ve světle, které jí sluší nejvíc. Randy Riley na basu, Nick Panella na syntezátor a Quinn Mackey na bicí dostávají prostor, aby stvořili úderné a zároveň nástrojově zahuštěné sebevyjádření kapely, které je v rovnováze s asertivně naléhavým projevem zpěváka Deedeeho. Je jedno, zda je o úvodní Information, klávesami naplněnou Think It Through nebo Free From the Sun - všude kapela sviští na plný plyn. Jen se při té rychlosti nestačí dívat kolem sebe, aby objevovala, že kontrast dá možnost o to víc vyniknout tomu, co chtějí sdělit a ukázat.

Přitom možnosti tu jsou. V Decapitated Reality v polovině alba se skladba, která byla typizovaná jak všechny přechozí, v druhé části posouvá do pomalejší, náladotvornější roviny. I nadále zůstává naléhavost zpěvu, ale hudebně se písnička z nultých let a nu-metalu posouvá o dekádu nazpátek ke kapelám jako jsou Anathema nebo Paradise Lost. Podobnou pomalejší atmosférickou naléhavost nabízí i titulní skladba Post-American. Závěrečná Flowers From Concrete se nese ve stejném duchu, ale začíná úplně jinak. Chillově, jednoduše, klidně. Po intru však přichází největší masakr na albu, který ve sloce opět zapadá do standardu celého alba. Refrén je opět těžká řežba, přesně jak se na betonové květiny sluší a patří.

Web BrooklynVegan tvorbu MSPaint označil za popovou hudbu pro vyvrhele a šílence. Vystihl tím i podstatu albového debutu kapely. Muzika není nijak složitá, přestože aranže jsou bohaté a propracované. Má popovou jednorozměrnost i ostny, které jsou záchytným bodem pro ty, kteří se neztotožňují a nezařazují. Ať už ze své podstaty, nebo jako vymezení se vůči společnosti. MSPaint jim na debutu nabízejí útočiště. Jen je otázka, na jak dlouho jim bude stačit, když začnou chtít jít ještě víc odlišnou cestou.

Hodnocení: 6,5/10

Když v roce 2014 přijel Rhys Williams do Berlína za svým kamarádem Rhysem Edwardsem, jednou věcí, kterou spolu řešili byl i název jejich nově vznikající kapely. Dělali si legraci z toho, jaká jména jim znějí opravdu hnusně. Velmi vysoko zařadili jména Ulrike Meinhof a Sissy Spacek. Vrcholem byla kombinace obou, která dala kapele název. A přestože jméno skupiny vzniklo původně jako recese, londýnská pětice ho hrdě používá už téměř dekádu a vydává pod ním už třetí desku nazvanou Compact Trauma, která vychází po více než pěti letech.

Přitom zpočátku nebyl důvod, aby Ulrika Spacek nepokračovali v na začátku nastoleném tempu. Po debutu The Album Paranoia (2016) následovalo hned o rok později pokračování Modern English Decoration. Jenže únava z intenzivního koncertování si vybrala svou daň a kapela autorsky vyhořela. Nešlo to jako dříve. K tomu se následně přidal covid a nemožnost rozvíjet hudební nápady při osobní interakci. Přesto se motory nakonec nahodit podařilo a kapela teď překládá materiál vysoce personalizovaných sdělení. Na ploše padesáti minut se v deseti skladbách zabývá existenciálním šílenstvím, snahou o vytěsnění i pochybnostmi o sobě samých.

Compact Trauma je barevná, různorodá, experimentálně hledající deska. Úvodní singlová The Sheer Drop začíná repetitivním hypnotickým úvodem, který posléze pokračuje ve vtahující, nabalující skladbu. Pozdější melodické opakování je tak intenzivní, až je nepříjemné. Téměř vede k bolesti způsobené hudbou.

Většinou ale deska nabízí standardní indie rockové písničky (Accidental Momentary Blur, Diskbänksrealism, Compact Trauma). K dispozici jsou ale také zcela odlišné hudební modely. Lounge Angst má jemný úvod jak z bossanovy. Jde o křehké, vzdušné, nástrojově jednoduché pohlazení opírající se o výrazné klávesové plochy. Through France With Snow je krátká zvuková plocha, pocit, ne písnička. Její název přesně evokuje to, co skladba vyjadřuje a dává posluchači možnost splynout s perspektivou kapely. Pokud téměř jedenáctiminutová Stuck At The Door začíná jako standardní rocková skladba, její členitost ji nedovolí tak i skončit. Ve dvou třetinách písnička přechází do experimentálního modu a zcela reprezentuje podstatu kapely. Neuchopitelnost. Závěrečná No Design je opět experimentální záležitostí, která se ve svém průběhu několikrát promění, aby nakonec dospěla do zcela vyklidněného finále.

Ulrika Spacek sice před nedávnem prošla několika personálními změnami (kytaristu Rhyse Williamse nahradil bývalý kytarista Younghusband Adam Beach a basáka Syda Kempa Justin Lorentz), ale podstata kapely zůstává i na třetím albu Compact Trauma neměnná. Jde jí o hledání, objevování, nezacyklování se a co možná nejpřesnější vyjádření stavu, ve kterém se kapela právě nachází. Novinkové album rozhodně není pro každého, ale ten, kdo se pokusí naladit na stejnou vlnu, bude odměněn příjemně obohacujícím zážitkem. Ten, kdo by jej chtěl umocnit i naživo, má šanci v květnu a červnu. Nejblíže českým hranicím se Ulrika Spacek představí 1. června v Berlíně.

Hodnocení: 7,5/10

A pokud máte ještě sílu na další čtení, tak tady je pár tipů na to, co stojí za to neminout.

Debutovou desku nazvanou Past // Present // Future 10. března vydalo i dámské trio Meet Me @ The Altar. Jde o chytlavý pop-punk ve stylu Avril Lavigne, Pink nebo Paramore, který je producentsky vymazlený, takže se dá očekávat, že se dostane do rotací i některých českých rádií. V textu na webu amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR se také dočtete, že kromě Paramore, Fall Out Boy nebo 21 Pilots kapelu ovlivnila třeba i Demi Lovato.

A ještě jeden text z webu NPR. Pokud už víte, která z písní letos zabodovala na Oscarech a odnesla si vítěznou sošku, můžete svůj názor na ni porovnat s tím nabídnutým Ann Powers. Ta ve svém článku vysvětluje, proč bude při vyhlašování kategorie házet popcorn z mikrovlnky na televizní obrazovku i jaké skladby by do klání nominovala, pokud by tu možnost měla. A nelze se s ní neshodnout, že spojení Frankie Corio a Losing My Religion je prostě skvělé.

Vstupenky na turné Bruce Springsteena se prodávají za pět tisíc dolarů a američtí zájemci o návštěvu koncertu Beyoncé v rámci Renaissance Tour někdy radši letí do Švédska, protože i s cestou je lístek na tamní koncert vyjde levněji než v USA. Nad možnostmi, jak zlepšit současný systém prodeje vstupenek na koncerty se v textu pro Pitchfork zamýšlí Marc Hogan.

Multiinstrumentalistka a producentka Catherine Anne Davies, která spolupracovala s kapelami jako jsou Simple Minds nebo Manic Street Preachers a má svůj vlastní projekt The Anchoress, se zaměřila na kulturní předpoklad, že druhé album/kniha/film se nikdy nemůže vyrovnat debutu. Jak se nástrahám syndromu druhého alba vyhnout?

Kyle Thomas vydal nedávno se svým projektem King Tuff skvělou desku Smalltown Stardust. Často nám chybí průvodci po vlastním městě, kteří by nám ukázali, kde bují něco nového. A protože Thomas je rodákem z malého dvanáctitisícového městečka Brattleboro, je právě on ideálním průvodcem po tamních zákoutích.