Článek
Když psycholožka Ellen Sandseterová z Queen Maud University College v norském Trondheimu pozorovala změny na místních dětských hřištích, všimla si znepokojivého trendu. Bezpečnostní předpisy vedly k odstranění prvků, které dětem umožňovaly hrát si a přitom riskovat. Jak uvádí časopis Nature, její následný výzkum odhalil, že děti, které měly méně příležitostí k pozitivním druhům vzrušení, jako je třeba lezení po skalách, častěji podstupovaly negativní rizika, například krádeže v obchodech.
Učíme se riskovat
„Důležité je, že riziko není totéž co nebezpečí,“ vysvětluje v článku Helen Doddová, dětská psycholožka působící na University of Exeter. Zatímco nebezpečí představuje situaci, na kterou nejsme připraveni, riziko je vědomá volba vystoupit ze své komfortní zóny. „Děti by měly být tak v bezpečí, jak je nezbytné, ne tak v bezpečí, jak je možné,“ dodává Doddová.
Mariana Brussoni z University of British Columbia ve Vancouveru tento přístup na základě vlastního výzkumu podporuje. „Riskantní hra je spojena s větší odolností, sebedůvěrou, řešením problémů a sociálními dovednostmi, jako je spolupráce, vyjednávání a empatie,“ uvádí. Když výzkumníci v belgické Lovani poskytli dětem pouhé dvě hodiny týdně příležitostí k riskantní hře, jejich schopnost hodnocení rizik se výrazně zlepšila.
Od hřiště k pódiu
Princip překonávání strachu a vystupování z komfortní zóny zůstává důležitý i v dospělosti. Právě v umělecké sféře je to vidět velmi zřetelně. „Jakmile se dostanete na vrchol, je těžké udělat další krok,“ říká hudební producent Brian Eno a dodává: „Úspěch je často největším nepřítelem kreativity.“
Tuto past dobře ilustruje Mark Webber, kytarista skupiny Pulp, kterou sám objevil před 40 lety a jako její fanoušek se jejím členem stal o deset let později. „Když se kapela stane úspěšnou, děláte stejné věci pořád dokola,“ konstatoval když představoval svou knihu I’m With Pulp, Are You? Shromáždil do ní svou rozsáhlou sbírku memorabilií z doby svého působení v kapele, ale i z předchozích let, kdy byl prvním tour manažerem Pulp nebo vedl jejich fanklub.
„Když dostanete platinovou desku, co uděláte se zlatou a stříbrnou?“ ptá se řečnicky Webber, jehož čtyřikrát platinová deska za album Different Class dnes leží pod postelí v jednom z pokojů v domě jeho rodičů. Jde tak o symbolickou metaforu umělecké stagnace či rezignace?
Alive and Kicking
Netečnost naopak není tím, co by definovalo současnost skotských Franz Ferdinand. Jen několik málo dní před vydáním nového alba The Human Fear, které vyšlo v pátek 10. ledna, byl zpěvák a lídr kapely Alex Kapranos hostem show Steva Lamacqa na BBC 6 Music. Kapela tam živě zahrála tři písničky (Night Or Day, Bar Lonely, Hooked) z nového alba, kterým se řadě posluchačů nezavděčí. Jednoduše proto, že neopakuje modus operandi svých prvních dvou desek, kterými si před dvěma dekádami získala řadu fanoušků. Výhodou Franz Ferdinand vždy bylo, že jde o skupinu inteligentních lidí, kteří se sice živí v showbussinesu, ale ví, že hra s pozlátkem je důležitá na pódiu, ale ne ve skutečném životě.
„Hloubka obyčejného života mi vždy přišla fascinující. V písničkách na nové desce jsou skuteční lidé, reálná místa. Bar Lonely je písnička o skutečném baru v Tokiu, kam jsme s Bobem Hardym (basák a s Kapranosem poslední z původních členů kapely) zašli, když jsme tam byli před pár lety na turné,“ konstatoval Kapranos.
I když nejde o monotematické nebo koncepční album, téma strachu v nejrůznějších podobách mu dominuje. „Text k písničce Hooked vznikl jako úplně poslední. Začíná: Mám strach, mám obyčejný lidský strach. A když jsem si to přečetl, bylo mi jasné, že se tak musí jmenovat celá deska. Ten strach je v některých z těch písniček přítomný - z toho, opustit práci v korporátu, odejít ze vztahu. Proto jsme tu desku pojmenovali právě takhle, protože abyste zvládli udělat ty nejlepší věci, často k tomu potřebujete překonat svůj strach,“ uvedl Kapranos v BBC a zároveň tak elegantně odpověděl těm, kteří nebudou spokojeni s tím, že deska nezní podobně jako ty, které kapele přinesly v minulosti úspěch.
Nebát se a růst
Potřeba vystoupit z komfortní zóny, zariskovat, poslouchat svůj vnitřní hlas i tvůrčí podstatu, by měla být součástí každého umělce, který nechce být pouhým řemeslníkem, který díky sázce na jistotu inkasuje zajímavé platby a jiné benefity. Ať jde o umělce na koncertních pódiích nebo o potomky na dětských hřištích, společné jim je, že bez odvahy riskovat není možné se rozvíjet.
Jak říká producent Rick Rubin ve své knize The Creative Act: „Přijměte neúspěch jako součást tvůrčího procesu. Každý neúspěch je příležitostí k učení a růstu. Bez neúspěchu bychom nikdy nepokročili a nezlepšili se.“ A k tomu, aby se nám to povedlo, potřebujeme být odvážní a nezapouzdření do svých očekávání, předsudků a obav.
