Článek
První podzim, který jsem strávila v Americe, mi jeden říjnový podvečer přišla od Donny SMS nečekaného znění: „Ahoj, Andy se chystá zítra na houby. Chceš jít s ním?“
Jsem z národa, kde „babku“ v lese pozná každé malé dítě a každý jedinec vyrazil minimálně jednou v životě na houby. Nicméně nejsem houbař tělem i duší, nejsem ochotná vstávat kvůli výletu na houby v nekřesťanskou ranní hodinu, nechci pak celý den zpracovávat houby ani být protivná, že jsem jich našla minimum nebo nic. Ovšem podzim bez toho, abych se vydala s košíkem do krásného vzrostlého českého lesa a byla upřímně nadšená z krásných podborováků, ať už za mlžného, deštivého, nebo naopak oslnivě slunného, malebného dne, není celistvý. Tedy přiznávám, že se mi v těch podzimních amerických dnech po mých českých houbařských výpravách lehce zasteklo. Jiskra houbařské vášně však byla touto SMS zažehnuta! Druhý den ráno jsem přesně v 9.45 zastavila u kamarádů před domem a houbařský hledačský oheň stále kvalitně plál, neoslaben budíčkem v ranných hodinách.
Lehce mě překvapilo, že někam pojedeme. Na základě mých českých houbařských zkušeností jsem se domnívala, že prostě vkročíme do nejbližšího lesa (A. a D. bydlí v lese), po chvíli zjistíme, jestli „rostou, nebo nerostou“, a dle toho budeme doma za hodinku nebo za dvě, více nebo méně, obtěžkáni voňavými houbami.
Po 20 minutách jízdy autem – podotýkám, kolem nás bylo pořád zalesněno – jsme dorazili na výchozí stanoviště. Do lesa jsme se vydali po úzké pěšině označené jako „Forest Trail – Lesní stezka“. Les měl vysoký podrost a moc „houbařsky“ nevypadal. Tak to jistě teprve ten houbařský ráj přijde!
„Tak po téhle pěšině půjdeme celou dobu…“ Půjdeme po pěšině? Aha.
„B., vidíš ty duby okolo? Ty potřebujeme. A musí být co nejstarší a měly by mít nějaké uschlé větve. To jsou ty pravé.“
Doma v Česku při houbaření chodím po lese, dívám se na zem a bolí mě z toho předklonu záda. Doma v Americe při houbaření jdu po pěšině, dívám se nahoru a bolí mě z toho za krkem.
Jeví-li se dub jako dostatečně majestátný, je třeba se k němu prodrat houštím, obejít ho kolem dokola a zjistit, zda pod ním nějaké houby rostou, či ne.
Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme… Po dvou a půl hodinách plížení se kolem dubů mi tato slova zněla v hlavě stále dokola a začala jsem strádat hlady. Banán, moji jedinou svačinku, jsem snědla hned, jak jsme vešli do lesa, a Andyho slova: „Hm, už asi vím, kde jsme! To už se blížíme k těm nejstarším dubům tady v tom lese! To teprve uvidíš!“ ve mně vyvolala poměrně slušnou ataku paniky. Poslala jsem manželovi zoufalou SMS, že asi doma do tmy nebudu a pravděpodobně zde v lese zhynu hlady. (Mimochodem, SMS se neodeslala, neboť v lese nebyl žádný signál.)
V lese jsem už také neviděla javory, borovice, ořešáky či divoké třešně. Jen duby. Viděla jsem i ty duby, které tam nerostly. Po další půlhodině chůze a překročení tří potoků, které všechny vypadaly stejně, jsem zcela nedůstojně vypustila z úst onu všem známou větu, kterou jsem nepronesla již hezkou řádku let: „Už tam budeme?“
Odpověď nebyla jiná než ta, kterou jsem před mnoha lety slýchávala z úst mých rodičů: „Už je to jen kousek.“ (Ten „kousek“ byl stejně dlouhý jako před lety.)
Houbařský oheň již dávno neplápolal, skomíral, respektive už jen doutnal. Duby jsem obhlížela už jen z cestičky, jen tak „aby se neřeklo“ a abych vypadala, že jsem stejně nadšená jako ráno. A jak to tak bývá, nejvíc hub roste u cesty. V našem případě to byla jen jedna jediná. Krásná, zdravá „Lesní slepice“ – „Hen of the Woods“. Seděla pěkně ve svém hnízdečku přímo u cestičky pod dubem, kde jsem se zastavila, abych počkala na Andyho, který šel obhlédnout dub rostoucí opodál.
B. na houbách
P. S. Filozofická: Často se rozhlížíme okolo, a přitom nám ty největší poklady leží přímo u nohou.
P. S. Hmotná: Skvěle jsme si pochutnali!
P. S. Houbařská: Přesnou polohu výskytu Slepice jsme nikomu nesdělili. Jelikož jsem ji našla „já“, mám tedy „své vlastní tajné houbařské naleziště“, kam se každoročně v tyto říjnové dny vracíme. Tento fakt ze mě dle českých měřítek dělá minimálně do jisté míry „houbařem“. Nevstávám však brzy, kráčím po pěšince a malinko se u toho prodírám podrostem. Pro houbu si tedy prakticky dojedu a dojdu. Jsem tedy houbař hybridní, česko-americký.
P. S. Faktografický: Naše Lesní slepice je česky známá jako trsnatec lupenitý, známá také pod svým japonským názvem maitake.
P. S. 🇨🇿 – ��🇸: U nás v Česku chodíme houby sbírat. V Americe se chodí „lovit“ (pozn. mushroom hunting). Už vím, proč mi můj muž dal ráno do ruky velký kapesní nůž a popřál mi úspěšný lov. Jako obvykle jsem si myslela, že srandičky, srandičky… Jako obvykle, srandičky to nebyly.
Pokud vás moje příběhy ze života za oceánem baví, najdete mě i na Instagramu:
👉 @blanka_adams
