Článek
Jsou ty momenty, kdy si říkám, proč si nejsem schopná dát pokoj. Inu, nejsem. A tak jsem se (zase) zahrabala do matrik, sčítání, map a dalších archivních materiálů.
Pustina. Einöde. Osada nad Dobrou Vodou, nedaleko Hartmanic a dnes již zaniklé obce Stadln (Stodůlky). Pět čísel popisných a 17 stálých obyvatel (v roce 1921). O dvacet let dřív sedm čísel popisných a 93 obyvatel.
Ano, 93 lidí v sedmi domech. Dnes si tohle číslo dovedeme představit u bytovek, ale u sedmi stavení, která mají dvě nebo tři místnosti, jen těžko.
Sčítání lidu z roku 1900 ovšem k dispozici není. Nevím, jestli není naskenované, spíš se vůbec nedochovalo. Nedochovala se totiž spousta sčítačích archů z doby před rokem 1921 z oblastí, kde žili Němci. A je jedno, jestli jde o Šumavu, Liberecko nebo Jesenicko…
Zpátky k Pustině. K Einöde. Bývala zde sklárna, právě díky ní tu žilo tolik lidí. V roce 1921 už tu ale skláře nenajdeme. V domech čp. 145, 146, 147, 149 a 150 žili hajný s rodinou a další zaměstnanci kundratického panství.
Na čp. 145 najdeme tři domácnosti. První z nich byla rodina Karla Hasenkopfa - dva dospělí, čtyři děti. Karl je zapsán jako Schaffer, tedy šafář, správce panského dvora. Druhou byla rodina knechta Andrease Petrašky (ano, jedná se o české příjmení, nicméně rodina se hlásila k německé národnosti) - tři dospělí, Andreas, jeho žena Anna a syn Andreas, kterému bylo 25 let. Třetí domácnost byla tou dobou neobývaná.
V domě čp. 146 žily dvě rodiny. První z nich byla rodina Ferdinanda Hasenkopfa, který je uvedený jako Inwohner, což je překládáno jako podruh. Žil se svou ženou Karoline a 21letým synem Rudolfem, který byl také podruhem.
Druhou rodinou byli Wallischovi. Josef Wallisch je zapsaný jako dělník v zemědělství, stejně jako jeho starší bratr Johann. O domácnost se jim starala jejich ovdovělá sestra Anna Oberhofer, která v domku bydlela se svými dvěma syny, Adolfem a Eduardem.
Třetím stavením byl dům čp. 147. Tam bydlela vdova Hedwig Hanus se svými pěti dcerami, Marií, Franziskou, Sophií, Melanií a Rosou. Hedwig ovdověla v dubnu 1920 - její muž Andreas, kterému bylo teprve 49 let, zemřel na zánět mozkových blan. Čtyři starší dcery pracovaly jako dělnice, nejmladší Rosa, které bylo 15 let, vypomáhala matce s vedením domácnosti.
Dům čp. 148 nemá sčítací arch - nejspíše se nedochoval. V roce 1919 jsou na tomto čp. zapsáni Hasenkopfovi (zemřela tam Karoline, dcera Karla Hasenkopfa, šafáře). V roce 1923 jsou tam zase Hanusovi (narodil se tam nemanželský syn Marie Hanus). Pravděpodobně tedy dům byl obývaný, ovšem arch není…
Hájovna, která stojí dodnes, i když už zřejmě jen silou vůle, nesla v té době číslo popisné 149. Je zajímavé, že ze zdejších obyvatel není nikdo uvedený jako hajný. Nejspíše zde v té době žádný nežil. V domě byly dvě domácnosti, první z nich vedl Lorenz Kopp, pastýř. Společně s ním žila žena Rosina a děti Anna a Andreas. A také dvě vnučky, Maria a Rosa.
V druhé domácnosti Stefana Hasenkopfa, předáka (Vorarbeiter). Do jeho rodiny patřila žena Anna a čtyřměsíční dcera Angela.
Posledním stavením bylo číslo popisné 150. Také v tomto domě žily dvě rodiny - v první domácnosti rodina dělníka Bernharda Neubergera (on, jeho žena a jejich čtyři děti), ve druhé domácnosti rodina dřevorubce Johanna Haase - do ní patřila žena Rosa a čtyři synové, Johann, Isidor, Franz a Heinrich.
A to bylo všechno…
Poslední svatba se na Pustině odehrála v roce 1939 - tehdy se oženil Viktor Schwarz, krejčovský pomocník z Einöde čp. 148, s Hedwig Veitz, dcerou domkáře z Mittelkörnsalz (Prostředního Krušce) čp. 3.
Poslední (v archivu dostupnou matrikou zaznamenané) úmrtí na Einöde je úmrtí Henriette Auguste Schilf, výminkářky a uprchlice z Rehfelde v kraji Grünberg v Dolním Slezsku. Grünberg je dnešní Zielona Góra, Rehfelde je dnešní Suslów.
Další osudy Einöde byly poznamenané nejen vyhnáním Němců, ale také vznikem vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Hájenka byla zachráněna jen díky MUDr. Kostrouchovi, který zde bydlel v letech 1964 až 1993 - díky svým kontaktům hájenku získal a nastěhoval se do ní. Byl v okolí známý jako „doktor na koni“.
Bohužel dnes už hájenka jen chátrá, její majitelka se o ni nezajímá. I proto byl o Pustině natočený jeden z dílů seriálu Zmizelá Šumava. Je to smutné povídání, ale pro tuhle část Šumavy tak typické…
