Článek
Dočetla jsem knížku Vona od Petry Klabouchové. Není to jednoduchá knížka ke čtení, i já, otrlá čtenářka, navíc zvyklá na matriky zemřelých, jsem ji nemohla číst před spaním.
Co ovšem udělá člověk, který se hrabe v matrikách, po dočtení knížky, která (zřejmě) vyšla z Klostermannova popisu událostí zimy 1853?
Podívá se do nich.
Nejprve Klostermannův popis událostí, zveřejněný na stránce Stará Šumava:
V kalendáři se psalo již jaro 1853 a jevištěm hrůzyplného dramatu byly osady pod Huťskou horou. … Zdravotní komise z Kašperských Hor se vypravila nahoru, do odlehlých samot. … Sedláci zde nahoře považují okno domu za jakýsi druh brány do chrámu Janusova, která se za žádnou podmínkou otevřít nesmí, takže se v zimě podobá velká světnice zde nahoře eskymácké chatrči, plné nečistoty a výparů. … To všechno, pak špatná výživa a nemožnost vyjít na vzduch vyvolalo jakýsi druh hladového tyfu, zákeřnou horečku hnisavé povahy, která oběť za obětí si vyžádala. Nebylo domu, aby v něm neleželo několik mrtvol. … Tu nebylo obydlí bez mrtvoly; v mnohém stavení ležely tři i čtyři. … V některých osadách vymřela dobrá polovice všeho obyvatelstva.
A teď trochu statistiky z knihy Popis králowstwí Českého od Františka Palackého z roku 1848:
- Grossziegenruck (Velký Kozí Hřbet): 15 domů, 127 obyvatel
- Kleinziegenruck (Malý Kozí Hřbet): 17 domů, 181 obyvatel
- Zwoischen (Svojše): 25 domů, 246 obyvatel
- Nimpfergut (Dobronín): 9 domů, 125 obyvatel
Další krok? Pochopitelně matriky.
Osady pod Huťskou horou patřily pod farnost Rejštejn, matrika č. 14 pokrývá zemřelé v letech 1828 až 1880.
Nejdřív jsem se podívala na zimu 1852/1853. Čísla jsou za celou farnost, nikoli jen za osady, o těch až později.
- Listopad 1852: 2 zemřelí
- Prosinec 1852: 1 zemřelý
- Leden 1853: 3 zemřelí
- Únor 1853: 2 zemřelí
- Březen až květen 1853: po 5 zemřelých každý měsíc
To nevypadá na vymření poloviny obyvatelstva. Tady něco nesedí.
Zapátrala jsem dál - místo přepisu na Staré Šumavě jsem se podívala přímo do Klostermannovy knížky Črty ze Šumavy, která původně vyšla v němčině v roce 1890. A tam není uveden rok 1853, ale „někdy počátkem padesátých let“.
Dobrá, rozšířila jsem pátrání.
Zima 1850/1851: listopad 1 zemřelý, prosinec 1 zemřelý, leden 5 zemřelých, únor 3 zemřelí, březen 3 zemřelí, duben 2 zemřelí, květen 5 zemřelých.
To taky nebude ono.
Zima 1851/1852: listopad 1 zemřelý, prosinec 3 zemřelí, leden 6 zemřelých, únor 4 zemřelí, březen 10 zemřelých, duben 4 zemřelí, květen 13 zemřelých.
To už jsou přece jen větší čísla.
Přičemž právě tady se objevuje jako příčina úmrtí tyfus. A to celkem v sedmi případech - třikrát v Grossziegenrucku, dvakrát v Kleinziegenrucku, jednou v Nimpfengutu (Dobroníně) a jednou v Unterreichensteinu (Dolním Rejštejně).
V Kleinziegenrucku zemřelo tu zimu sedm lidí - jeden dospělý a šest dětí ve věku 3 měsíce až 14 let. U dětí je uveden buď tyfus, nebo psotník - přičemž pod psotníkem se mohl schovávat i ten tyfus.
Sedm lidí není málo. Nicméně to nebyla ani zdaleka polovina osady - jak můžeme vidět podle statistiky u Palackého, muselo by zemřít zhruba devadesát lidí.
V domě čp. 11 nejspíše zemřela polovina obyvatel - celkem pět lidí, jeden dospělý a čtyři děti. Ale většina tamních domů žádné zemřelé neměla.
Žádnou další zimu v první polovině 50. let 19. století už tolik lidí nezemřelo.
Je ale pravděpodobné, že právě na příběhu Kleinziegenrucku čp. 11 v kombinaci s obrovským množstvím sněhu vznikly pověsti o polovině zemřelých obyvatel.
Nijak nezpochybňuji utrpení lidí onu zimu - nemoci si vybraly svou daň, nedivila bych se ani tomu, kdyby se z toho i někdo pomátl na rozumu. Šumava dovede být stále velmi krutá (a nejen ona, všechny naše hory) a život tam v minulosti vůbec nebyl jednoduchý.
A ano, já vím. Mám to brát jako literární nadsázku, předávanou a zveličovanou z generace na generaci. Klostermann sepsal Črty ze Šumavy v roce 1890, tedy skoro 40 let po události, na základě vzpomínek svých a pamětníků. A jak víme, na lidskou paměť se ne vždycky můžeme spoléhat.
Přesto… Můj vnitřní detailista úpí.
Ale román z toho Klabouchová napsala skvělý, to se musí nechat. Chtěla jsem původně napsat krásný - ovšem krásný rozhodně není.
