Článek
...a moc pěkně se porýpávám v hnilobné nožce koňské. A když jsem konečně se svou mistrovskou prací spokojena, odebírám se nalézti to, co se do kopýtek proti té hnilobě stříká. Nacházím však pouze černočerný prastarý jako med táhnoucí se dehet. No výborně! Otvírám zázračnou flaštičku, ponořuji do ní své útlé obnažené prstíčky a patli patli onu nádheru těmi prstíčky do útrob kopytních. Nádhera dehtová krásně je vsáklá nejen do střelů a rýh, ale i do mých rýh a nehtů prstových. Prostě jsem od toho dehtu upatlaná až za ušima a vše, na co sáhnu, je taktéž výtečně upatláno: flaštička na dehet, kopytní nůž, ohlávky, vodítka… Otřu se do kapesníčku papírového, říkám si. Nuže tedy beru si kapesníček z krabice - a ejhle, kapesníček jaksi nejde z ruky setřásti ni nikterak sundati. Beru si druhý kapesníček na pomoc - leč opakuje se ta samá historie. Jsou tam snad nadobro přilepené? Smývám kapesníčky vodou, leč ruce lepí dál! Co teď? Koutkem oka zmerčím další krabici - tentokrát se silikonovými chirurgickými rukavicemi. No ano! Vezmu si rukavice, to je nápad! Tak se budu moci dostat domů - aniž bych se přilepila ke klice od dveří. Vběhnu vítězoslavně do dveří: pomooooc, pomoooc! Potřebuju zachránit! Sundavám chirurgické rukavice i s cáry lepivé kůže a křičím zběsile na manžela: Nalej na mě cokoli, čim se zbavím toho dehtu na rukách! Manžel ničemuž se po těch letech nediví a leje na mne litry lihu… a dehet pomaličku odplouvá do odpadiště dehtových dějin. Aleluja! Jsem zachráněna! Bohužel s ním však nemizí ten strašlivý smrad, který mě neomylně obklopuje a několik dní ještě obklopovat bude…Výborný repelent, no neberte to v tom pařáku!
