Článek
Pootevřu jedno oko. Pět ráno, ne! Otevřeným oknem ke mně doléhá mňoukání naší Týny. Matka roku, ty jo. Celou noc je někde na rajzu a k ránu si, královna, vzpomene, že má doma děti a tahá mě z postele. To víš, že jo…S nevrlým zafuněním se pootočím na druhý bok a narazím si polštář na hlavu. Nic nebude! Hezky si počkej, až vstanu.
Mňau mňau mňaaaaaau! Hm, tak to si moc dlouho nepočkala, kočička jedna…Poslepu si něco navlékám na sebe a běžím ze schodů. Tam zakopnu o jedno kotě, že se div neskutálím dolů. Doklopýtám ke vchodovým dveřím, načež se mi něco ostrými drápky zareje do lýtka. AuUU! Zaúpim do ticha. Druhá mrška malá zrzavá! Raubíři, toto! Kdo je to vychovává, co? Jo, ty, kočičko, pokyvuju výhružně hlavou, když škvírkou pouštím dovnitř tu nezvedenou matku. Matka vevnitř, jeden zrzavec venku! Jak se tam tak rychle prodral, opičák jeden tygrovanej? Otvírám dveře dokořán a sápu se svým rychlým skokem po mrštném to kocourkovi. Mám tě, potvůrko jedna. Načež se ven vyvalí i druhej s matkou.
Sakra. Nezavřela jsem za sebou dveře. Příčetně chmatám i po těch zbylých dvou. Házím to do dovnitř chodby a spěšně zamykám na deset západů. Zmerčili mě totiž ořové a mohutným hýkáním se dožadují krmě. Už běžím, miláčkové! Odněkud pohotově vybíhají zbylí dva staří kocourové. Taky chcem něco do hřtánu! Volají na mě oplzle. Heeej! Jsme tady snad v restauraci nebo co? Vlezte mi všichni laskavě na záda! Je, to ne. To radši ne…
Ořové jsou taky nezvedení. Hernajz se sám pustil z boxu, Copperfield jeden, a s úsměvem od ucha k uchu se prochází po zahradě. Druhej, pro změnu taky zrzavec, čutá nepříčetně do boxu, že to je nefér, že hned musí taky ven! Někdo dovntiř, někdo ven, pak zas naopak, jak u blbejch, toto tady. No, dobrý, hošové, tak se tady všichni uklidníme, jasný. Teda hlavně panička. Dostanete gáblik a všechno bude faaaajn.
Jste tady přece u Kuchařů, no ne?
