Článek
Poté, co to řádně vypígluje, nasedlá a nastříká si do očí litry repelentu (doufaje, že něco zbylo i na srsti ořů), vezme těch sto cajků, co by se normálně vešlo na náklaďák, do jedný ruky, do druhý ruky, na rameno, pod rameno, pod paží, za paží, na hlavu… no a ještě teda nějak pobere ta dvě vodítka s těmi dvěma viditelně nadšenýma koňma… může vyrazit na jízdárnu, ani ne sto metrů od stáje. Bezpečnostní držení koní jde do háje, jelikož je úplně nemá čím držet. Naštěstí je natolik příčetná, že si ta vodítka nevomotá (neboli neomotá) kolem krku… Táhne ty dvě živé nadšené masy, sto cajků jí po jednom vždy po metru upadne na zem, tu zakopne, tu si kůň chce kousnout lahodné travičky na zemi a vyrvat jí tak vodítko z ruky nebo nohy nebo kde ho to vlastně má, tu druhý ji chce předběhnout, jelikož ho první kousnul do zadku… O né, první se zastavuje na místě, chce se mu čůůůrat! I zaujme adekvátní postoj a matka (jakože já) s druhým ořem stojí jak dvě husy a čekaj, až ten první dokoná svou potřebu. Jdeme dál. Po dalších deseti metrech to přijde na toho druhého čtyřnohého. Cukne s vodítkem, zaujme postoj a zase další dvě husičky stojí a čekají. No ale už tam skoro budeme, sto metrů zdá se být nekonečných! Uvazuje prvního, druhého bere na jízdárnu. Ale ne, teď to zas přišlo na ni! Nezaujímá postoj, ale patřičně zasedne. Tak teď už snad můžem, ne. Nadšení koně se ještě stupňuje, kůň nehodlá udělat ni krok, přichází tedy na řadu motivační prvek v podobě nevinné větvičky, který na chvíli zabírá, leč jen do té doby, než nad masou začnou lítat ovádi a jiná další havěť, co bzučí a bodá a kazí jí tak velice kvalitní tréninkovou lekci, páč tu si koníček potřebuje podrbat pyskem nožičku, pak zas zoubkama plece, tu se podrbat kopýtkem na hlavičce, div nesetřese tu osobu v sedle, která je už tak vytočená, že dnešní mega náročnej trénink odpískává a jde si dát zmrzlinu. Není nad to si pořádně zasportovat!
