Článek
Nevadí, je jich ještě dalších pět. „Malej šedivej“ mi ze zálohy skáče na záda, nacvičuje asi lovecký „chmat“, jen ho setřesu, ženou se další, rychle beru psa a zavírám za sebou dveře. Ten vduch! Nadechnu se a vyrazím ke stáji. Z koše se senem na mě zírá ospalý kocour. Pozdravím ho. Otevřu sedlovnu a vyvalí se na mě ochromující smrad. Hned za ním nepříčetně mňoukající Lizzy – máma kočka. Já si říkala, proč nepřišla večer domů – zavřela jsem jí omylem v sedlovně. No co se dá dělat. Seno do boxů, žrádlo do boxů, zbavit se kočičího nadělení, vytřít sedlovnu. Koulím očima, kočka se v noci zvládla vyčůrat do kyblíku! Dobře ona! Tak nevím, co je lepší varianta: jestli naděleníčko v sedlovně a čůránky v kyblíku nebo v obýváku v květináči, kam si ráčila ulevit včera, jelikož jsem ji nepustila ven dostatečně ochotně a rychle.
Než to kluci, rozuměj koně, sežerou, dojdu se psem. Navlíkám mikinu a potácím se vesnicí k potůčku. V mátohách zvládnu psa, naší krvelačnou retrieveří šelmu, udržet u nohy, aby se neserval přes plot se sousedovic psem Baskervillským. Výjimečně se žádné drama nekonalo.
Přináším si nůžky, dezinfekci a statečně lezu do boxu k obrovitému koni jménem Reggie. Mám v plánu ošetřit mu tržnou ránu velikosti mexického trojúhelníku, kterou si kdo ví kde a kdo ví jak včera přivodil. Na ráně nalepená podestýlka, visí z ní kus kůže, no to se dalo čekat. Vlezu do boxu, načež kůň skáče do rohu, dělá, že tam není, krk až na stropě, poulí na mě své bulvy. „Co to jako máš v ruce? Neeee, moc booojiiiiim!“ Po pěti minutách boje, kdy já vycházím živá, leč kůň neošetřený, to vzdávám. Od čeho jsou veterináři, že jo, třeba do té doby nevykrvácí.
Vykydám boxy, výběh, přístřešek a přesouvám se domů. Vyvalí se na mě kočičí gang a chce si hrát. Ostatní - tedy pes, kocour a kočka Lizzy, chtěj žrát. Nejdřív vykydat kočičí záchůdky – jsou přesně tři. Pak vytřít chodbu po nepodařených pokusech „na záchůdek“. Pak posbírat a naplnit všech 8 mističek. Kocour papá venku na stole, aby mu to nesežral pes. Psovi je jedno, kde žere. Lizzy papá v kuchyni, aby jí to nesežrali koťata. Koťata v bunkru, aby jim to nesežral kdokoli jinej. Napočítala jsem jich 5 – jdu tedy ještě hledat toho šestého do počtu. Otočím se a malý černokněžník si nadšeně hraje se zakrvavenou myškou, kterou koťatům dotáhla nepozorovaně maminka, krev stříká po celé chodbě, přesně té chodě, jež byla ještě před chvílí čistá… Krčím rameny a jdu se taky nažrat…
