Článek
Tak ten výběh pro slepičky: Je umístěn na travičce, aby se jako slepičky napásly. Povídám: „Ondro, všude ve světě je normální rušit klece pro slípky a my půjdeme proti trendu a z jejich výběhu o rozměru jednoho fotbalového stadionu (no, tak ne úplně, no, leda pro trpaslíky..) je dáme jako do pidiklícky? Co na to Greenpeace?“ Byla jsem to já ale ukrutně vtipná! Nic na to neřekl a slepičky tam přendal. To ještě bylo venku teplotně jaro.
Střih. Po sedmnáctistupňovém jaru nás druhý den ráno přivítal sníh za střešními okny, mrholení a vichr z hor (ne doktor z hor, ale vichr). Vyskočila jsem z postele a myslela na nebohé slepičky venku v klícce. Jsou jistě celé hladové a zkřehlé. Musím je rychle pro blaho lidstva zachránit a po dobu mrazíků přestěhovat do jejich původního domova - lesního výběhu s pokakaným domečkem (pokakaným, ale jejich). Rychle krmím koně, ošetřuji nemocné oko, venčím pejska, pouštím koně ze stáje do výběhu a běžím, ne, brodím se po kolena bahnem ke kleci se zmoklými vyjukanými slepicemi, na rukách zimní pracovní rukavice, co jsem ještě stačila vyštrachat, vláčíc za sebou přepravku na kočky, toho času na slepice. Jak je tam do té malé bedýnky dostanu, to je mi trošku záhada, ale nevadí, nějak si určitě jako správná vesnická „hen girl“ poradím. Otevřu dvířka oné klece na trávě, chci se narvat dovnitř, chňapajíc při tom sveřepě po slepici, že ji jako mrsknu do té přepravky - a ejlhe, zaseknu se v půli, dál to nejde. To je mi ale nepovedená groteska. Slepice se za mohutného kdákání ihned mílovými skoky přesouvají na druhý konec klece. Ten vchod do té klece je poněkud miniaturní, usuzuji bryskně. Na druhé straně klece zpozoruju další mini dvířka, běžím k nim, otevřu, chňapnu po slepici - a kokodááák, jsou zas v tahu. Tak tam pobíhám od jedněch dvířek ke druhým, chňapám po slepicích, zase si to oběhnu, otevřu dvířka, napřáhnu se - a zase nic. No, takhle je do té přepravky asi nenacpu. Co teď? Vymýšlím veleďábelský plán. Zmocním se jich silou vůle a naházím je přes plot do jejich původního výběhu. Cha chááá. No a teď, jak to provést, že áno. Narvu do dvířek tři čtvrtiny svého zabahněného těla a chňap za ocásek - jedna slepička končí v mých pařátech a šups! s ní přes plot. Takhle tam chvíli zápolím, až jsou čtyři ve výběhu. Ouje! Pátá je rebel a rychlá jako blesk. Vlasy už mám celé slepené od bahna mísícího se se slepičími výkaly, ale boj na život a na smrt nevzdávám. Měním taktiku. Nechávám dvířka otevřená a poslední vyděšná slepička jimi prchá směrem ke kdákajícím kolegyním. Jelikož má přistřižená křidélka, nemůže přeletět plot a dostat se tudíž za nimi přímo. Musíme holt okolo. Ženu slepičku okolo výběhu, otvírám jí vychytrale dvířka starého známého slepičího domečku a hop! poslední slepička je doma. Hurá! Zachránila jsem je!
To je ale pěkné ráno.
