Článek
Schůzka v centru Práglu. Neboli už po. Leje, že bys kočku nevyhnal, ale pramálo mi to vadí. I tu mě přes nos praští vůně sladkých palačinek. A ty já milovat. No tak teda trošku kecám. Nic do nosu mě nemlátí. O palačinkách v tom podchodu vím moc dobře a spadeno na ně mám už od 3.30 ráno, kdy mě probudilo chrápání mého nezletilého mláděte. No prostě si triumfálně nesu tu parádně teploučkou palačinčičku napatlanou nutelkou z toho slavnýho podchodu, fuj mňam, a tu narazím na Karlovskej most (upravené názvosloví dle mláděte mladšího). A tak ten rebel ve mně opatrně zajásá při myšlence prasáckého palačinkového oběda s výhledem na Hrad. Tu voňavou dobrotu mi hned u vlezu na most málem zkonfiskoval Černoch v bílém, lákající turisty na lodičky (ty brďo, teď aby mi nebyl smazán účet kvůli nekorektnímu vyjadřování! Snad je zmate černoch s velkym Č!). No tak to né, pane v bílém! Vykřikla jsem rázně a jala se ho mlátit svojí nadutou kabelkou (nikoli peněženkou). Dobrý. Palačinka zůstala celá. No teď si taky trošilinku vymýšlím. Ve skutečnosti vyzvedla jsem tácek s palačinkou s líbezným bezelstným úsměvem na úroveň jeho hlavy a udělala velké fuúuuu! A těch tisíc miniaturních bílých částic moučkového cukru rozletělo se do nosních dírek toho pána, kterýžto se rozzubil na celé kolo a ty jeho zubiska moc pěkně svítily do tmy, totiž do dne. A tak jsme tak stáli naproti sobě, odděleni palačinkou, již tedy bez pokrývky moučkového sladidla, a smáli se na celé kolo a plácali se do kolen, jak dva malý caparti, kapičky deště plihly můj nadýchaný účes (ba neee, měla jsem čepici - ve skutečnosti ta mi plihla vlasy, mrška jedna!). Když jsme se dostatečně vysmáli, palačinka byla již notně vychladlá. Nebránilo mi to nikterak v započetí jejího pojídání. Jdu si tak po mostě, ukusuju labužnicky tu palačinku s nutelou, kteráž se mi to moc pěkně patlá na prsty u rukou a kolem pusy, po tvářích a jiných přilehlých částech. Sem tam šmouha ulpí i na mých červených (vlastně modrých, staré byly červené) brýlích. Usmívám se bláhově, odkrývaje hnědé zuby - toho času také od čokolády. Turisti ukazují si na mě prstem a chtějí se se mnou fotit…
Tak dobře, tak ne. Ale zapatlaná jsem byla slušně. Když jsem dopapala ten přesladký skvost, chtěla jsem se očistit od té patlavé hmoty. Jenže ubrousky byly hluboko v mé kapse, což by znamenalo upatlání kapsy po cestě za ubrousky…hrůzná to představa, panenko skákavá! Nezbývalo mi, než potupně požádat jednoho z turistů, aby mi ubrousky z kapsy vyndal…
Tak taky ne, no. Tak já už běžim domů, jo…
