Jak se nakupovalo za socialismu? Nedostatkové zboží a podpultový prodej. Dnes jsou lidé moc zhýčkaní

Dnes jsme všichni zvyklí na to, že vše máme k dispozici a málokdy se stane, že by něco chybělo. Pokud pomineme samotnou kapitolu léků, které běžně nejsou k dispozici, tak se máme celkem dobře a nic nám nechybí. Všichni máme všechno, na všechny se dostane a když něco dojde, hned se to objedná. Takhle se ale v minulém režimu rozhodně nežilo a lidé to měli mnohonásobně těžší. V čem je tedy ten hlavní rozdíl? Že lidé nebyli tolik zhýčkaní a vážili si toho, co měli.

To, že se podniky soukromníků převáděly do vlastnictví státu, nebylo nic výjimečného. Lidé v tehdejší době nesměli vlastnit nic svého a o každý kus masa, který doma vyprodukovali, se museli dělit s ostatními. To byly takzvané povinné odvody státu, ze kterých se nikdo nemohl vymluvit. Ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem se v socialistickém Československu uskutečnilo největší převádění obchodů do veřejného vlastnictví. Tím to ale nekončilo.

Na konci roku 1960 v Praze například evidovali pouze 50 soukromých prodejen, mezi které většinou patřily trafiky provozované osobami se zdravotním postižením, jež byly zachovány pro jejich přežití. K těmto změnám došlo krátce po roce 1945, kdy byl mezi prvními kroky znárodněn klíčový potravinářský průmysl. Cílem bylo zabezpečit dostatek potravin pro hladovějící poválečnou republiku, která se potýkala s nedostatkem zásob, jež byly, podobně jako během války, prodávány na potravinové lístky.

Ačkoliv se mnoho lidí v roce 1948 dočkalo převratu, nic výjimečného se nezměnilo. Ba naopak, vše zůstalo při starém a možná i o něco horší. I když komunisté slibovali, že se budeme mít dobře, a že nám zajistí kvalitní život, opak byl pravdou. Nikdo nesměl za hranice a když už, tak pouze s povolením a pod přísnou kontrolou. U nás bylo hodně zboží pod pultem a lidé neměli šanci si v klidu nakoupit.

Stalinistický přístup uplatňoval diskriminaci vůči takzvaným bývalým lidem, tedy osobám, které měly samostatně výdělečnou činnost. Tyto osoby neměly žádná práva k tomu, aby dostávaly potravinové lístky a byly tak nuceny nakupovat na volném trhu, kde ceny, jako například u másla, byly až pětkrát vyšší než v běžném obchodě. To pro některé bylo finančně nepřijatelné až likvidující.

Známá věta, kterou zažily ženy v tehdejším režimu, když si chtěly pro svou rodinu zajistit pořádný sváteční oběd. V roce 1959 se v pražských obchodech potýkaly s nedostatkem řady potravin, zejména vepřového masa a sýrů. Lidé také měli velký problém sehnat luštěniny, a tak si například čočku pořizovali v tehdejším Tuzexu. Dále chyběly mléčné konzervy, povidla, mák, arašídy, sterilované okurky a velmi oblíbený smetanovo-tvarohový krém Pribináček.

Krize se však stupňovala a v obchodech začaly chybět i základní potraviny, mezi které patřila cibule a zelí. Lidé už nechtěli nic pěstovat a odmítali se dělit s ostatními. A například tropické ovoce, které dnes patří mezi standard, se dříve prodávalo pouze na Vánoce a jen po pár kusech.

Ti, kdo měli příbuzné nebo známé v obchodech, nebo byli schopni nabídnout prodavačům nějakou protislužbu za schované zboží, se dostali do opravdu výhodné pozice. Nebylo totiž nic výjimečné, když si lidé pracující v obchodech navzájem pomáhali a schovávali si zboží, které se pak na ostatní zákazníky nedostalo. Fungovalo to tak, že prodavači zboží odložili pod pult a prodávali je jim tajně, aby to ostatní zákazníci neviděli.

To, že si dnes v obchodě koupíme banány nebo pomeranče ve velkém a nikdo nás neomezuje, je opravdu luxus. Za socialismu totiž některé druhy ovoce vůbec nebyly k dispozici a řadili se mezi takzvané nedostatkové zboží. To ale není vše. Často bylo toto ovoce prodáváno pouze na příděl, což znamenalo, že si ho mohl každý zakoupit pouze v omezeném množství, například jeden kilogram nebo pět kusů.

Zdroje: Ábíčko.cz, Poznatsvet.cz, Prosvet.cz, Magazin.aktualne.cz, Epochaplus.cz