Článek
Víc spojení, méně blízkosti
Každý z nás má mobil, ve kterém nosí desítky kontaktů. Někdy i stovky. Můžeme komukoliv napsat během pár vteřin. Vyměnit si smajlíky, komentáře, hlasovky. A přesto roste počet lidí, kteří přiznávají, že se cítí sami.
Nejde o samotu fyzickou. Nejde o to, že by kolem nás nikdo nebyl. Jde o samotu v hlavě. O tichý vnitřní hlas, který říká: nikoho to doopravdy nezajímá. A nebo: nikomu se nechci vnucovat.
Pocit osamění je dnes tak rozšířený, že se mu začíná říkat epidemie. A to i v době, kdy jsme technicky neustále v kontaktu.
Proč se to děje?
Mluvíme často, ale ne do hloubky
Máme spoustu krátkých zpráv. Rychlých komentářů. Sdílíme fotky, gify, statusy. Ale málokdy se ptáme na to podstatné. A ještě méně často na to odpovídáme upřímně.
Blízkost nevzniká tím, že spolu mluvíme každý den. Blízkost vzniká, když si dovolíme být zranitelní. A na to nemá v dnešním tempu skoro nikdo čas. Ani energii.
Bojíme se být „příliš“
Máme pocit, že nesmíme být smutní, unavení nebo zklamaní. Že bychom tím někoho obtěžovali. Raději se tváříme, že je všechno v pořádku. A tím si sami vytváříme propast mezi tím, co cítíme, a tím, co ukazujeme.
Tato vnitřní roztržka nás izoluje. Ne fyzicky, ale emocionálně.
Srovnáváme se s ostatními
Sociální sítě nám neustále ukazují šťastné tváře, večeře pro dva, výlety s partou. A my si v tichu našeho pokoje připadáme jako divní. I když víme, že to je jen část pravdy, mozek na to nereaguje logikou. Reaguje emocí.
A tak i ve vztahu, v manželství nebo mezi přáteli může člověk cítit, že to, co má, nestačí.
Nemáme kde mluvit doopravdy
Dřív existovala místa, kde se mluvilo jinak. Lavice v parku, sousedská posezení, neformální kavárny. Dnes žijeme rychle, uzavřeně, bez prostoru pro sdílení beze strachu. A když už s někým mluvíme, často to sklouzne do povrchní výměny. Jak se máš? Dobře. A ty? Taky.
Ale nikdo neřekne: mám pocit, že už mě nic nebaví. Nebo: připadám si neviditelně. A přitom přesně to bychom občas potřebovali slyšet i říct.
Osamění není slabost. Je to signál
Pocit osamění neříká, že jsme špatní nebo neschopní. Říká, že naše potřeba hlubšího spojení nebyla naplněna. A že možná už delší dobu potlačujeme touhu po opravdovém kontaktu. Ne po kontaktu typu like nebo srdíčko. Ale po kontaktu, který je tichý, lidský, upřímný.
Je to jako hlad. Neznamená to, že jsme rozbití. Znamená to, že potřebujeme doplnit palivo.
Co s tím?
Mluvte o tom. I když se vám nechce
Jedna upřímná zpráva příteli nebo kamarádce může být začátkem velké změny. Nečekejte, až se někdo ozve vám. Buďte tím, kdo se ozve první. Někdy tím neuděláte dobře jen sobě, ale i druhému.
Omezte konzumaci kontaktu, zvyšte jeho kvalitu
Místo padesáti komentářů pod příspěvkem zkuste jeden opravdový rozhovor. Třeba jen po telefonu. Nebo osobně, klidně i krátce. V hloubce je více spojení než v kvantitě.
Přijměte, že osamělost je lidská
Každý ji někdy cítí. I lidé, kteří vypadají, že mají všechno. Není to selhání. Je to připomenutí, že nejsme stvořeni být sami. A že je v pořádku si říct o blízkost. O čas. O slova.
Nejsme sami v tom, že se cítíme sami
Možná to je ten největší paradox. Pocit osamění zažívá tolik lidí, že už dávno není výjimkou. Jen o tom nikdo moc nemluví. A tak si každý myslí, že je to jen jeho problém.
Ale když se začneme otevírat, vzniká něco krásného. Nejde o to, mít stovky přátel. Stačí mít jednoho člověka, se kterým můžeme být opravdoví. A když takového člověka máte, držte ho. A pokud ho nemáte, buďte tím člověkem pro někoho jiného.
Protože to, co spojuje nejvíc, nejsou slova. Ale odvaha být spolu i v tichu.
Anketa
Zdroje: APA, Office of the U.S. Surgeon General
