2. světová válka: Varianta k blížícímu se 80. výročí jejího konce - Kdyby Německo válku neprohrálo!

● Zcela samozřejmě, jako u všech předešlých „kulatých“ jubileí, se i letos opakovaně objeví otázky spojené s úvahami, zda mohlo Německo, resp. země tzv. „Osy“, 2. světovou válku vyhrát.

Plánujeme se do této diskuze také zapojit – máme k tomu dva zásadní důvody – prvním je fakt, že nás tato část světové historie dlouhodobě velmi zajímá, tím druhým faktem je to, že jsme během doby shromáždili velké množství informací z nejrůznějších pramenů, především zahraničních, u nás i dnes ne tak snadno dostupných. Jejich rešerše nám umožnily udělat jisté závěry. Předesíláme, že to nejsou závěry, které bychom chtěli komukoliv vnucovat. Jsme si vědomi toho, že názor na tuto problematiku může mít každý nějakým způsobem odlišný. Nicméně – současně s tím, jak čtenářům nabídneme historii jednotlivých jednotek americké armády, které přinesly v roce 1945 osvobození západu a jihu Čech (historie, která nás především zajímá), považujeme za vhodné podívat se na otázku konce 2. sv. války ze širšího úhlu – z pohledu proti sobě stojících hlavních aktérů: protihitlerovské koalice západních Spojenců + tehdejšího Sovětského svazu a jejího protihráče – států tzv. „Osy“ (tedy spojenectví Berlín – Řím –Tokio).

● Mohlo tedy Německo válku vyhrát? Naše odpověď na tuto otázku zní – ano! Šance na německé vítězství definitivně zhasly chybným nasazením pancéřových sborů v Normandii a jejich opožděnou reakcí.

▪ Šance na vítězství ve válce existovaly ještě v Den-D! To byla příležitost, kterou ale Německo propáslo. Tím zlomovým okamžikem bylo nesprávné nasazení německých pancéřových sborů proti invazní spojenecké armádě v Normandii. Dá se říci, že o osudu 2. sv. války rozhodlo několik desítek hodin!

▪ Přes neúspěch v „D-Day“ nadále existovala schopnost německých sil čelit stále rostoucí síle Spojenců, m.j. díky své stále velké pancéřové síle. Boj o St. Lô, operace Goodwood v prostoru kolem města Caen, německý protiútok v prostoru Mortain - Fallaise se staly krvavými spojeneckými bitvami, které původně nebyly ve spojeneckých plánech.

▪ Pozdější bitvy (i když pro Německo třeba i vítězné – např. Market-Garden nebo dlouhé měsíce úspěšná obrana v Hürtgenském lese, vítězné bitvy na východní frontě – např. porážka 2. a 3. ukrajinských frontů začátkem srpna 1944 v Rumunsku, porážka sovětské 2. tankové armády u polského Radzyminu a Wolominu ad.) již byly jenom prodlužováním válečného stavu, v němž bylo Německo sice stále ještě schopné bojovat, ale už ne tak, aby to vedlo k jeho konečnému vítězství.

▪ Pod těchto několik příkladů by bylo ještě možné přidat velice dlouhý seznam německých vítězných útočných i obranných operací, většinou sice nakonec prohraných, po boji budících ale velký respekt. Za všechny jmenujme dvě největší - bitvu o Lotrinsko na podzim 1944 vybojovanou 3. US armádou generála G.S. Pattona a bitvu v Ardenách s nasazením 1. US armády generála Cortneyho Hodgese.

▪ Dá se konstatovat, že na západní frontě došlo k vyčerpání obdivuhodného německého válečného potenciálu teprve až s uzavřením hlavních německých sil v Rúrském kotli a jejich porážkou v dubnu 1945. I poté jsou ještě známy případy velkého německého vzepětí, jakým byly bitvy o Lipsko nebo Norimberk, nakonec i bitva o Cheb v dubnu 1945. Německý válečný potenciál ale o sobě nechával i nadále vědět na východní frontě. Svědčí o tom bitvy o některá města v dnešním západním Polsku, tehdy součásti Třetí říše – např. Breslau/Vratislav, Kestřín, Poznaň a samozřejmě v bitvě o Seelovské výšiny před Berlínem a nakonec i o samotné hlavní říšské město.

▪ Dodnes si váleční historikové kladou otázku, jak bylo možné, že zdecimované německé formace zůstávající celé týdny na frontové linii, mohly čelit kvantitativní spojenecké převaze, když materiální stránka věci byla určujícím faktorem úspěchu ve 2. sv. válce, a ta byla u spojenecké aliance podstatně silnější !

● Chceme tím vyjádřit jediné: i po Dni-D a po zdolání německé obrany Atlantického valu existoval na západní frontě velký německý válečný potenciál, který by býval po porážce spojeneckého vylodění v Normandii samozřejmě ještě významně posílil a přispěl tak k tomu, že Německo by válku nebývalo prohrálo. Další vývoj situace by se v takovém případě býval ubíral jinými cestami, než dnes známe. O určitý nástin jsme se zde pokusili.

▪ Další invaze by se bývala odkládala na neurčito. Na západní frontě by býval zavládl klid a velká část německého válečného potenciálu by bývala mohla být přesunuta ve prospěch východní fronty.

▪ Tvrdíme, že v době zahájení invaze v Normandii mělo Německo po ruce dostatečný válečný potenciál k tomu, aby při zodpovědném vedení, pečlivém rozboru a bez diletantských zásahů Hitlera invazi smetlo do moře, odsunulo ji tím na dlouhou dobu pryč − její zopakování by bývalo vyžadovalo nové mnohaměsíční, spíše několikaleté, přípravy a takto získaný čas mohlo Německo využít k boji na východní frontě (kde stále ještě nebylo rozhodnuto) a k zavedení svých „zázračných“ zbraní do hromadného využití právě zde.

● Hitlerovy zázračné zbraně

▪ Časové odhady toho, kdy mohlo Německo své nové zbraně, daleko převyšující bojovou techniku Spojenců, vrhnout do masového využití na frontě, se příliš neliší. Při stupni dnešních znalostí lze odhadnout, že by bývalo potřebovalo čas v řádech několika měsíců k tomu, aby alespoň část „zbraní odplaty – Vergeltungswaffen“ mohla začít měnit situaci na bojištích.

▪ Zde jmenujme především raketové zbraně V-2 (jejichž vývoj se v USA naplno rozběhl teprve po skončení války, když si z poraženého Německa přivezli raketové odborníky v čele s Wernherem von Braunem), atomovou bombu, pro níž Německo již mělo nosiče právě ve svém raketovém arzenálu V-1 a V-2, proudové letouny (Messerschmitt Me-252 − Schwalbe, Me-163 – Komet) a další.

▪ Za takové situace by se nad válečnou převahou SSSR začínaly objevovat první otazníky, zvláště když by se další mezinárodní situace vyvíjela v intencích změny americké zahraniční politiky, po porážce Invaze rychle přeorientované na izolacionismus spojený se zastavením veškerých bojových akcí v Evropě i se zastavením materiální pomoci, doposud do západní Evropy i do SSSR proudící (viz níže podrobněji). S přerušením válečných akcí na západní frontě, vč. spojeneckého bombardování německého území by se býval vývoj „zázračných zbraní“ podstatně urychlil, takže by bývaly mohly být nasazeny na východní frontě podstatně dříve.

● ● Hodiny, které rozhodly o budoucím osudu Evropy a zřejmě i celého světa

● Invazní realita:

V průběhu prvních 24 hodin jsou invazní jednotky maximálně zranitelné. Přesto se díky hrdinství a úžasné obětavosti jejich členů daří vytvořit u všech pěti vyloďovacích sektorů životaschopná předmostí a tím rozhodnout o Spojenci naplánovaném osudu Invaze.

● Invazní hypotetická varianta:

▪ Ve všech pěti vyloďovacích sektorech jsou invazní síly deptány palbou obránců z pěchotních i dělostřeleckých palebných postavení ještě na palubách vyloďovacích plavidel LCA .

▪ Nepochopitelná nekompetence některých velitelů transportních plavidel mnohdy zapříčiňuje, že jsou výsadkové čluny spuštěny daleko před původně plánovanou linií, takže se nyní musí prodírat podstatně déle silným vlnobitím. Mnozí vojáci zvrací, ani těm, jejichž žaludky jsou silnější, se ale dobře nevede, čím více se plavba protahuje, tím více ztrácejí svoji bojeschopnost.

▪ Jakmile se výsadkové čluny s  vojáky otřesenými dlouhou plavbou mezi gejzíry vody z vybuchujících nepřátelských granátů přiblíží k výsadkovým plážím a zaznívá povel k opuštění paluby, otevírají se přední vrata a první řada se se svojí zbraní a celou zátěží vrhá do vody. Mnozí jsou v krupobití nepřátelské kulometné palby mrtví, než se do vody dostanou. Mnozí, ač nezasaženi, umírají utonutím.

▪ Velice omezené počty podpůrných tanků na vyloďovacích plážích Utah, Gold, Juno, Sword, které se podařilo dostat na břeh, jsou ničeny úspěšnou palbou německých tanků Panzer IV, Panther, Tiger I, Tiger II ukrytých umně tak, aby měly pod palebným úhlem místa, kudy musí americké, britské a kanadské shermany vyjíždět z pláží. S palebnou silou ani s pancéřováním německých „panzerů“ se shermany nemohou dost dobře porovnávat.

▪ Na pláži Omaha dochází k téměř absolutní katastrofě podpůrných tanků – z 29 daleko před plánovanou linií vylodění vysazených shermanů 741. obrněného praporu, součásti 2. US pěší divize (Indianhead) jdou až na dva všechny pod vodu. Daří se alespoň zachránit některé jejich osádky, které se 5. května 1945 v nových tancích objeví jako osvoboditelé prvního ryze českého města – v Domažlicích.

▪ Ukazuje se zde předvídavost těch německých velitelů, kteří v čele s maršálem Rommelem prosazovali a nakonec u Hitlera prosadili své přesvědčení, že německé pancéřové divize musí být dislokovány tak, aby mohly v okamžiku invaze proti nepříteli zasáhnout bez zbytečných průtahů zapříčiněných nutností přesunů ze svých vzdálených dislokačních postavení.

▪ Koncem května 1944 vydalo velitelství signálního zpravodajství Luftwaffe (odposlechová a vyhodnocovací služba – podrobně o německé kryptologii píšeme na tomto portálu Médium.cz v naší stati „Tajné fronty 2. světové války: Třetí říše a její válka v éteru“) své přímé varování před invazí s tím, že přípravy angloamerických vzdušných sil jsou ukončeny a že vylodění lze očekávat každý následující den. Zpráva nezapadla, naopak, německé velitelství OB West na čele s generálem polním maršálem Gerdem Rundstettem i hlavní stan v Berlíně je přijaly jako absolutně prioritní. Rozkaz zcela jasný: každá jednotka zařazená do bojového schématu odvrácení Invaze na Atlantickém valu, bez ohledu na to, kde se nachází, každá pancéřová divize dislokovaná v místě zajišťujícím co nejrychlejší dosažitelnost jejího bojového sektoru v oblasti možného vylodění – bez ohledu na aktuální stav počasí okamžitě nejvyšší stupeň bojové pohotovosti. Žádné vzdalování od posádky platné pro vojáky i nejvyšší velitele! Obránci Atlantického valu jsou připraveni!

▪ Po 24 hodinách, ráno 7. června 1944 zůstávají z vyloděných spojeneckých tanků žalostné zbytky s omezeným pohybem zapříčiněným nedostatkem PHM, jejichž přísun na pobřeží byl německými silami znemožněn.

▪ Zbytky ještě přežívajících pěších a paradesantních spojeneckých jednotek se stahují pod soustavnou nepřátelskou palbou zpět do vyloďovacích sektorů. Klopýtají tady přes těla mrtvých druhů, kteří zde padli minulého dne při vylodění, anebo které sem vyvrhly příbojové vlny či příliv, když se utopili při výskoku z vyloďovacích člunů anebo když jejich člun během plavby dostal přímý zásah.

▪ Osádky vyloďovacích člunů, které je sem včera přivezly, se pod palbou snaží přiblížit se co nejtěsněji k plážím, aby jim umožnily nalodit se zpět. Přibližují se opatrně, nemohou doplout „až na doraz“, aby neriskovaly uvíznutí na mělčině. Konsternovaní spojenečtí vojáci se snaží přebrodit pás vody dělící je od nich a nalodit se. Řada z nich je zraněna. I zde mnoho z nich ještě kosí palba německých obránců anebo, ačkoliv nezasaženi, se utopí. Vyplout na moře k transportním lodím se daří pouze části člunů. Než k nim doplují, stávají se některé z nich obětí německé dělostřelby z nedobytých betonových pevností a z kanonů panzerů seřazených jeden vedle druhého na palpostech, z nichž mají jejich osádky na ustupující spojenecké vojáky výhled jako na terče na střelnici. Nabízí se téměř identické srovnání se spojeneckou katastrofou známou jako "Dunkerque 1940"!

▪ Spojenecké křižníky a bitevní lodě přerušily ostřelování německých postavení v okamžiku, kdy se před nimi začali vyloďovat první spojenečtí vojáci. Ustalo samozřejmě i letecké bombardování. Taktické bitevní letouny mají omezený prostor k zásahům. V nastalém chaosu chybí informace o průběhu fronty, nebezpečí zásahů vlastních jednotek je vysoké.

Německé pancéřové formace jsou nadto obklopeny několikanásobným prstencem protiletecké ochrany složené z nejrůznějších druhů protiletadlových zbraní. Němci tak eliminují spojeneckou nadvládu ve vzduchu. Pokusy spojeneckých bitevníků ničit německé tanky jsou náhle velmi omezené.

▪ 48 hodin po vylodění přežívají na vyloďovacím území už jenom pouhé hloučky spojeneckých vojáků odsouzených dříve nebo později k složení zbraní a odchodu do německého zajetí.

▪ Zde jsou některé kritické postřehy autorů historických děl o 2. sv. válce k Vylodění:

– Těch 5 400 metrů pobřeží Omaha, na němž se vylodili Američané, se stalo dějištěm zmatku a zkázy. Američtí vojáci – jejich průměrný věk dosahoval 20,5 roku, a byli tak v porovnání se 24 léty u Britů a 29 roky u Kanaďanů mnohem mladší – museli vyrazit z výsadkových člunů přímo do husté kulometné a minometné palby a přitom nést na zádech 41 kg výstroje a výzbroje. Mnoho se jich okamžitě utopilo, když seskočili do vody v místech, kde byla větší hloubka, než s jakou počítali. Citace z: „Ve vichru války“ / Andrew Roberts; / ISBN 978-80-7335-255-4; str. 515 – 519.

– Mnohé vojáky, kteří se vylodili na pláži Sword, postihl zlý osud, když je při vystupování přejely vlastní výsadkové čluny. Jakmile je vojáci opustili, staly se lehčími, najely na pobřeží a mnozí, kdo stáli před nimi, se dostali přímo pod ně! Cožpak tenhle problém nikdo nikdy předtím při nácviku nezjistil?!

– Německý odpor u Carentanu a hlavně Caen zabránil Montgomerymu (t.č. vrchnímu veliteli pozemních sil v Invazi) ve včasném dobytí obou měst. Montgomery prohlásil, že dobytí města Caen je „rozhodující zkouškou“ celého boje. Němci zde ale odolávali až do 9. července, tedy více než jeden měsíc, po dobytí města z něj zbyly jen ruiny!

− Historik Basil Liddell Hart měl tedy pravdu, když tvrdil, že „operace Overlord proběhla podle plánu, nikoliv však podle plánu časového!“

Citace z: „Ve vichru války“ / Andrew Roberts; / ISBN 978-80-7335-255-4; str. 515 – 519

● Politické konsekvence spojenecké porážky

Vojenské aspekty vojenské porážky spojenecké invaze v Normandii by s sebou bývaly přinesly závažné politické konsekvence. Podívejme se na ně v jakési pokusné posloupnosti:

▪ Senzační zpráva o porážce invaze předstihuje navracející se flotilu.

▪ Veřejné mínění ve Velké Británii a hlavně v USA, velmoc, před níž se musí sklonit i nejvyšší politici, začíná volat po urychleném návratu otců, bratrů a synů z války.

▪ Okamžitě zasedá britský parlament. Ministerský předseda Winston Churchill podává demisi. V proslovech proti němu mu jeho odpůrci připomínají i jeho ne příliš slavnou roli při vylodění u Gallipolli v roce 1915. Jeho zásluhy o záchranu britských ostrovů před německou invazí v roce 1940 jsou zapomenuty. Existující odpor proti němu (který se v realitě projevil v roce 1945 porážkou jeho politické strany a ukončením jeho premiérské funkce) nyní dostává konkrétní kontury.

Spolu s Churchillem ukončují působení ve svých velitelských funkcích jeho dosavadní chráněnci – maršálové Montgomery jako vrchní velitel pozemních spojeneckých sil a s tím samozřejmě i jako velitel britských ozbrojených sil na západní frontě, a maršál Harris, vrchní velitel bombardovacího letectva odpovídající za bombardování území Německa a jeho satelitů. Bombardování území Třetí říše končí!

▪ Zpráva o porážce si okamžitě vybírá další daň. Na svoji funkci vrchního velitele SHAEF rezignuje generál Eisenhower. Začíná se usilovně jednat o jeho nahrazení někým, kdo by byl schopen se s Hitlerem „dohodnout“.

▪ Zasedá americký Kongres i Senát. Prezident Roosewelt podává ze zdravotních důvodů demisi. Nastává tím situace ne nepodobná situaci, v níž skončil ve své prezidentské funkci v roce 1921 prezident Woodrow Wilson (viz náš článek „Americké souvztažnosti: Tipperary“ pod vlajkou s hvězdami a pruhy nad francouzskými zákopy“). Konsekvencí ukončení jeho prezidentské funkce byl tehdy nástup velmi problematického republikánského prezidenta Warrena G. Hardinga a s ním prudká změna v americké zahraniční politice, která nabrala kurz tvrdého izolacionismu a neangažovanosti v Evropě.

▪ V americkém Kongresu i Senátu se prosazují republikánské síly podpořené i významnou částí Rooseweltovy Demokratické strany. Důsledkem je opuštění protihitlerovského kurzu, snaha o co nejrychlejší nastolení klidu na západní frontě včetně fronty v Itálii a návrat amerických G.Is. domů. (Situace v reálu nastolená o 77 let později, když prakticky ze dne na den odvolává prezident Joe Biden americké vojáky z Afganistanu. Nový, aktuální americký odklon od partnerství s Evropou nastává o 4 roky později, v naší „žhavé“ současnosti, ve funkčním období D. Trumpa.)

● Žádný atentát na Hitlera se nekoná!

▪ Hitler je opět na vrcholu své slávy. Žádný atentát skupiny německých plukovníků a generálů se nekoná. Německá protihitlerovská generalita ideový odpor nevedla. Mezi ideové odpůrce nacismu příslušníky ozbrojené moci – Wehrmachtu nepočítáme. Ocitli se v opozici vůči Hitlerovi a jeho nejužší klice až mnohem později, teprve, když se počáteční ohromující výsledky „Blitzkriegu – bleskové války“, jimiž se opájeli, začaly rozplývat, a když už bylo jasné, že se Německo řítí s Hitlerem v čele do záhuby. Tito opozičníci včetně nejznámějšího z Hitlerových atentátníků – hraběte von Staufenberga, i těch, kteří spolu s ním atentát chystali anebo o něm přinejmenším věděli a svým mlčením ho podpořili (např. polní maršál Rommel), zpočátku nacistickému režimu zcela oddaně sloužili.

Prospěšnost atentátu, hlavně pro záchranu německých ozbrojených sil – jejich chlebodárce – před totálním zničením se začala německé opoziční vojenské klice jevit teprve s katastrofálními výsledky Hitlerova vojevůdcovského diletantismu (pro Spojence tak významné situace, že od svých původních úmyslů zlikvidovat ho atentátem „s potěšením“ upustili). Německá vysoká generalita teprve po porážkách, které těžko „rozdýchávala“, nahlédla, že by se mohla po Hitlerově zlikvidování naskytnout příležitost zachránit to, co ještě z německé válečné mašinérie zůstalo, vyjednáváním se západními Spojenci o společném boji proti bolševismu. To bylo v době, kdy původní opozice, spočívající na skutečných protinacistických ideových základech, byla zcela zdecimována a většina jejích příslušníků již nebyla mezi živými!

● Nové trendy v britské i americké politice.

▪ V britském Parlamentu i v Kongresu a Senátu USA se začínají objevovat první úvahy o jistém druhu spojenectví, resp. podpory Hitlera v jeho válce proti bolševickému SSSR.

▪ Americkou prioritou nadále zůstává porážka Japonska, jehož hrozba je pro Ameriku (rozumějme USA) podstatně markantnější, než je pro ni pocit ohrožení Hitlerem. Jisté skupiny začínají uvažovat o vhodném „nasměrování“ japonského válečného potenciálu na bolševickou Sibiř.

_______________________________________

● Německá armáda v Normandii

Jaké byly německé výhody v den Invaze? Zde několik příkladů:

▪ Kromě většího počtu veteránských pěších divizí velká německá převaha v obrněných silách: 1 552 tanků – většinou Panzer IV a Panzer V - Panther v 10 pancéřových divizích + několik samostatných pancéřových praporů s těžkými tanky Tiger VI, resp. Tiger VI - Königstiger v ø se 3 stroji (nesrovnatelně kvalitnější než Shermany).

• Německo mělo na západní frontě převahu i v těžkých zbraních: těžká děla 75 mm a 88 mm (podstatně lepší než spojenecká);

▪ Lepší bylo i vybavení pěšího družstva – 10 mužů: 3× samopal, lehký kulomet 42MG – 1200 výstř./min. – lepší než spojenecký BAR resp. BREN; adekvátně tedy lepší vybavenost i vyšších jednotek (čet, rot, praporů, pluků).

▪ Oproti protipancéřové spojenecké bazooce (60mm) obsluhované dvěma muži byly v arzenálu německé armády k dispozici hned tři druhy zbraní: pancéřová pěst/Panzerfaust (obsluha 1 osoba), Panzerschreck a Raketenbuchse (88 mm).

(Hlavní zdroj: S. D. Mercantante str. 33: „Why Germany nearly won“, ISBN 978-1-4422-3686-8)

________________________________

● Spojenecké problémy v Normandii spojené s prvním dnem Invaze

I zde, v Normandii, stejně jako od začátku války, platila zásadní premisa – vyhraje ten, kdo udělá méně chyb. Výčet spojeneckých chyb v rámci vylodění v Normandii je dlouhý – všimněme si těch, které ovlivnily první den vylodění:

▪ od amerického pohrdání různými technickými bojovými pomůckami, známými sice pod trochu zavádějícím názvem „Hobartovy legrácky“, které však ve vyloďovacích sektorech Britů a Kanaďanů sehrály velice důležitou roli (např. při likvidování minových polí, při překonávání betonových vlnolamů a jiných překážek atd.),

▪ až po velké omyly spojeneckého bombardovacího letectva, neschopného dobře zaměřit důležité německé cíle, tvořící obranu na vyloďovacích plážích, takže bomby z velké části padaly do „hluchých“ prostorů, němečtí obránci pláží si mnohde jenom oklepali usazující se prach a mohli začít kosit vodou se brodící vojáky.

▪ Nepřipravenost na bocage – tímto slovem jsou označovány živé ploty v Normandii – porosty vyšší než lidská postava, široké 1 až 2 metry, většinou tak husté, že i pro drobnou zvěř stěží proniknutelné, již po staletí od sebe oddělující a kolem dokola lemující čtvercové resp. obdélníkové plochy jednotlivých zemědělských pozemků.Plánovače invaze vůbec nenapadlo, že by mohly tvořit nějakou překážku pro útočící jednotky! Při prvních kontaktech s těmito živými ploty ale bylo zřejmé, že budou překážkou jednou z nejtěžších. Nejenom, že se na druhé straně porostu skrýval neviditelný nepřítel, který tak mohl pohodlně střílet postupující spojenecké vojáky, živé ploty odolávaly i spojeneckým tankům! Spojenci se teprve na místě museli učit, jak bojovat v krajině plné živých plotů zdržujících jejich postup, a za tuto opožděnou „výuku“ museli platit krví! Jejich tankům se začalo dařit překonávat bocage teprve tehdy, když jednoho seržanta napadlo namontovat na čelo tanku ocelovou hranu s velkými ostrými hroty, které v plotě při prudkém nájezdu prořízly otvor v šířce této lišty, jímž se za tankem dostala dále i pěchota.

▪ Stejně nepochopitelně, jak nastal problém u neproniknutelných živých plotů, je dodnes nepochopitelný problém navlhlých šplhacích lan zakončených ocelovými kotvičkami vystřelovanými raketovými náložkami z malých raketometů z vyloďovacích člunů na okraj kolmého svahu útesu Point du Hoc. Mokrá lana neměla šanci kotvičky do výše vystřelit a útočící rangers tedy neměli možnost se s jejich pomocí dostat na útes. Hrdinní rangers tak zůstali většinou odkázáni pouze na skládací žebříky, které jim poskytli londýnští hasiči. Opět se nabízí jednoduchá otázka: Zkontroloval to vůbec někdo při nácviku?

● Konečné vítězství Spojenců v Normandii trpělo řadou chyb, mnohdy velmi primitivních a zbytečných, mnohdy zaviněných animozitou mezi čeny nejvyššího spojeneckého velení. Všechny tyto chyby prodlužovaly válku, dávaly nepříteli možnost organizovat svoji obranu a ničit spojeneckou techniku i živou sílu. Pomyslný velmi tenký led, na němž obě strany proti sobě stály, stále hrozil probořením. Pokud by se skutečně býval naplnil výše podrobněji rozvedený scénář, bývaly by všechny tyto chyby pod led do hlubin stáhly celou spojeneckou invazi. Oněch 24 hodin ze 6. na 7. června 1944 bylo 24 hodinami osudovými pro celý svět!

***

Použité prameny:

Invaze /Hubáček M./ ISBN80-7030-214-7

Dějiny 2. světové války /Hart L./ ISBN 80-7217-117-8

Dějiny 2. světové války-sborník / Naše vojsko / r.č. 28-079-81.02/65; 28-094-81.02/65

Ve vichru války / Roberts A. / ISBN 978-80-7335-255-4

Les plages du débarquement /Bernage G./ ISBN 2-84048-142-1

Luftkrieg 1939-1945 /Piekalkiewicz J./ ISBN 3-45301502-9

Nejdelší den /Ryan C./ ISBN 978-80-206-0993-9

Proč Spojenci zvítězili /Overy R./ ISBN 978-7306-338-2

Why Germany Nearly won /Mercantate S.D. / ISBN 978-1-4422-3686-8