Americké souvztažnosti: „Tipperary“ pod vlajkou s hvězdami a pruhy nad francouzskými zákopy

Nelze začít jinak, než paralelami válečnými, kdy se v rozmezí přibližně 30 let na evropském kontinentě dvakrát objevily jednotky armády Spojených států. První americká válečná angažovanost v Evropě započala 2. dubna 1917, kdy se prezident Woodrow Wilson obrátil na americký Kongres s návrhem vyhlásit Německu válku poté, co se stále stupňovaly útoky německých ponorek na americké obchodní a pasažérské lodě. 7. prosince 1917 vyhlásily Spojené státy válku Rakousko-uherské monarchii. Zatímco v roce 1917 měly Spojené státy v ozbrojených silách méně než 300 000 mužů, proti více než 4 milionům v britské armádě a více než 8 milionům v armádě francouzské, v listopadu 1917 dosáhl počet příslušníků Amerických expedičních sil 2 milionů!

Po skončení 1. světové války následovala kratší americká okupace německého území. Poté se americké jednotky stáhly zpět do vlasti a nastala zhruba dvacetiletá éra americké neangažovanosti v Evropě (pravého opaku otevřené, proevropské politiky demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona) nastartovaná republikánským prezidentem Warrenem G. Hardingem (29. v pořadí US prezidentů), nástupcem zdravotně indisponovaného Wilsona, pokračující s prezidenty - republikány Calvinem Coolidgem a Herbertem Hooverem, ukončená teprve válečným stavem, do něhož se Spojené státy dostaly jednak při japonském přepadu americké námořní základny na Havajských ostrovech, jednak díky vyhlášení války nacistickým Německem.

Stalo se tak během třetího funkčního období demokratického prezidenta Franklina D. Roosewelta (jako jediný americký prezident byl zvolen do tohoto úřadu celkem čtyřikrát). Od jeho třetího prezidentského období začíná jeho otevřenost vůči Evropě a aktivní podpora evropských západních Spojenců, t.j. Velké Británie a Francie. Spojenectví s Velkou Británií stvrdil v roce 1941 společným americkou-britským prohlášením, tzv. Atlantickou chartou, dokumentem významným pro vznik koletivní protihitlerovské koalice a poté také pro vznik Charty OSN. Jako jeden z členů tzv. Velké trojky (spolu s W. Churchillem a J.V. Stalinem) se zúčastnil nejdůležitějších spojeneckých konferencí zaměřených na dokončení porážky německého nacismu a japonského militarismu. Sám se jich ale již nedočkal, když ve svém čtvrtém prezidentském funkčním období 12. dubna 1945 zemřel, aby byl ve svém úřadu vystřídán dosavadním viceprezidentem Harrym S. Trumanem.

Od třetího funkčního období prezidenta Roosewelta se datují úzké vztahy se Spojenci v západní Evropě, americký izolacionismus byl zapomenut a Spojené státy začaly v Evropě cílevědomě budovat své pozice, když se jejich spojencem stalo i poražené Německo (po r. 1990 sjednocené s bývalou Německou demokratickou republikou). Angažovanost Spojených států v Evropě spadá do historického období tzv. studené války, zakončeného zhroucením sovětského mocenského politického bloku a následným pětadvacetiletým obdobím relativního klidu, odhlédne-li se od válečných událostí na Balkáně, poté narušeným rusko-ukrajinskými událostmi kolem Krymu v r. 2014, pokračujícími od roku 2022 rusko-ukrajinskou válkou.

V této souvislosti je zajímavé si všimnout několika statistických údajů:

- Od roku 1913 do roku 2024, tedy zhruba během 110 let se ve funkci nejvyššího představitele Spojených států vystřídalo 18 prezidentů.

- Z toho 10× byl ve funkci příslušník demokratické strany, 8× příslušník republikánů, malý počet z nich zastával prezidentský úřad dvakrát, výjimkou je Delano Franklin Roosevelt, který zvládl tři po sobě jdoucí prezidentská období, přičemž dokončení svého čtvrtého se již nedožil.

- S ohledem na délku setrvání v prezidentském úřadu vedou příslušníci Demokratické strany se 71 léty ve srovnání se 48 léty příslušníků Republikánské strany.

- Pomoc Evropě (vojenskou i ekonomickou) v obou historických paralelních etapách poskytli američtí demokratičtí prezidenti: Wilson (US expediční síly) / Roosevelt (Zákon o půjčce a pronájmu|Lend and Lease Act z r. 1941, západní fronta 1944-1945) / Truman (Marshallův plán).

- Americký izolacionismus a protekcionismus ve 20. létech minulého století nastartovali Republikáni. Zcela mimořádnou výjimkou byl v jejich řadách prezident Ronald Reagan. Během jeho funkčního období se stala „Amerika opět velkou - America Great Again“, aniž by k tomu býval potřeboval takové nástroje, jakým je izolacionismus a protekcionismus! Jeho odkaz zatím čeká, zda se najde nějaký jeho následovník, který by dosáhl jeho kvalit.

- S druhým funkčním obdobím amerického republikánského prezidenta Donalda Trumpa, jak se zdá, americký izolacionismus a protekcionismus opět přichází, nyní ovšem v novém „střihu“, především opouštějící dlouhodobě budované americko-evropské vztahy. Nabízí se opět paralela s historickou etapou zhruba dvaceti let před 2. sv. válkou?

Lze jenom doufat, že další paralela k té druhé, jež tehdy vyústila ve 2. sv. válku s aktivní účastí USA, které nakonec musely svoji ulitu izolacionismu opustit a opět se zapojit do války v Evropě, se konat nebude!

První Američané ve Francii

Úvodem k pojednání o americké účasti v 1. světové válce na evropském kontinentu je třeba říci, že americké jednotky, které bojovaly během 2. sv. války na evropském území, byly z velké části přímé následnické jednotky těch, které sem jako americká ozbrojená síla vstoupily během 1. světové války v rámci Amerických expedičních sil (AEF).

V červnu 1917 dorazilo do Francie prvních 14 tisíc amerických vojáků a přibližně za rok, koncem května 1918 jich tam již bylo více než 1 milion, z toho polovina přímo ve frontových sektorech! Na konci války v r. 1918 se americké síly rozrostly na 1,5 mil. bojovníků. Jejich vrchním velitelem ve Francii se stal slavný generál John J. Pershing, pod nímž také sloužil m.j. generál G. S. Patton. Ihned po příjezdu do Francie započal bojový výcvik.

Ve Spojených státech začaly probíhat velké náborové akce pro všechny tři základní druhy zbraní: pozemní síly vč. jezdectva a obrněné jednotky, námořní síly i pro nejnovější druh: letectvo. Nábor se setkal s velkou odezvou. Na náměstí Union Square v New Yorku byl dokonce postaven dřevěný model bitevní lodi, nazvané USS Landship Recruit, z jejíž paluby nábor probíhal (viz obrázky níže).

Vůbec první americkou jednotkou, která dorazila v červnu r. 1917 do Francie, byla 1. US pěší divize. Na frontu u Nancy se dostala ale až v říjnu. Velitel expedičního sboru, generál John Pershing, trval na tom, že jeho síly nesmí být využívány k „záplatování“ děr na frontě, že naopak budou bojovat jako kompaktní síla. To ale bylo možné teprve poté, kdy bude mít dostatek dobře vycvičených jednotek. Aby přeprava živé síly byla co nejefektivnější, bylo rozhodnuto, že těžké zbraně obdrží jeho jednotky od Francouzů. Tak byly americké síly vyzbrojeny francouzskými 155 mm děly, tanky Renault a stíhacími dvojplošníky Spad a Nieuport.

Na konci r. 1917 již bylo ve Francii 5 kompletních divizí – 1. pěší (Big Red One), 2. pěší (Indianhead), sestávající z pěších pluků a brigády námořní pěchoty, 26. pěší (Yankee Division) složená z příslušníků Národní gardy států z východního pobřeží USA (Autor. pozn.: nástupci všech 3 divizí přišli do Čech v r. 1945 v první vlně osvoboditelů), 42. pěší (Ranibow Division) sestávající také z příslušníků Národní gardy, rekrutujících se z většiny států Unie (Autor. pozn.: 28. a 29. dubna 1945 se její nástupci zasloužili o osvobození koncentračního tábora v Dachau a o dobytí Mnichova). V pořadí pátou divizí, která do Francie dorazila v první vlně, byla 41. pěší. Její jednotlivé části byly přiděleny k předešle jmenovaným divizím. V červnu 1918 přijížděla americká vojska na francouzskou půdu ve velmi rychlém tempu – v počtu 10 000 bojovníků denně, mezi nimi např. 5. a 90. US pěší divize a 2. kavalérie (Autor.pozn.: také nástupci těchto jednotek se podíleli na osvobození Čech v r. 1945). Všechny jednotky procházely ve Francii intenzivním výcvikem, vedeným převážně francouzskými důstojníky.

Vojáci byli dopravováni nejrůznějšími loděmi – zaoceánskými výletními parníky, loděmi najatými od Spojenců (hl. Britů) a také loděmi ukořistěnými nepříteli. Celá přeprava přes oceán – živé síly i veškerého válečného materiálu – se stala velkou logistickou výzvou. Aby bylo možné vše z přístavů dopravit na frontu, museli logistickou strukturu přímo ve Francii vybudovat američtí ženisté, kteří odvedli úžasnou práci, a skutečně se vyznamenali. Historické prameny uvádějí, že postavili 82 nových překládacích přístavišť, cca 1.600 km železničních tratí se standardní evropskou šířkou kolejiště a na 160 tis. km telefonních a telegrafních linek!

Námořní přístavy z 1. sv. války ve Francii se pro Invazi 1944 staly nepoužitelnými.

Mezi přístavy, původně vybranými a přizpůsobenými pro vykládání lodí z USA byl také bretaňský přístav Brest. Celá jeho infrastruktura spolu s návazností na vybudovanou železniční síť z r. 1918 byla důvodem, proč vrchní spojenecké velení rozhodlo přístav v r. 1944 po invazi v Normandii dobýt, aby tak přes něj mohly začít proudit dodávky na frontu. Během dobývání byl ale z velké části zničen, a Němci dílo zkázy dokončili náložemi předtím, než zde kapitulovali, takže jeho využití zcela znemožnili. Spojenecká operace zaměřená na jeho dobytí, a tedy odkloněná od osy hlavního postupu směrem na Paříž a dále až do Německa, se ukázala být ze strategického hlediska zbytečným podnikem, do něhož Spojenci investovali mnoho sil a bojových prostředků, které by jinak bývaly mohly přispět k posílení útoku na hlavním směru a rozhodnout válku tak, aby skončila o mnoho měsíců dříve. Dobývání přístavu se zúčastnily i jednotky, které přinesly v závěru války svobodu na západ Čech – 2. US pěší divize a 2. prapor Rangers. Obdobná situace nastala také v případě přístavu Cherbourg na poloostrově Cotentin, nacházejícího se podstatně blíže vyloďovacím plážím, v 1. sv. válce sloužícího také jako jedno z hlavních logistických center na francouzském pobřeží. Nakonec musel začít plnit úlohu hlavního spojeneckého logistického centra antverpský přístav, bohužel ale s velkým zpožděním, které se promítlo do průběhu všech spojeneckých operací po vylodění v Normandii.

První křest ohněm

První bojové vystoupení absolvovala v květnu 1918 v bitvě u Catigny 1. pěší divize, 2. pěší divize v Bellaeu Wood (1. – 26. červen 1918) a ve 3. bitvě na Aisne (27. květen – 6. červen 1918), obě prozatím ještě jako součást francouzských sil. Brzy nato se již ale americké divize do bojů zapojily v rámci US expedičního sboru pod velením generála Johna Pershinga – 2. bitva na Marně (15. červenec – 6. srpen 1918). Americké armádní jednotky spolu s jednotkami námořní pěchoty sehrály rozhodující roli při zastavení německého ohrožení Paříže v bitvách u Soissons a Château-Thierry. K dalšímu masivnímu vystoupení amerických sil došlo 12. září 1918 u Saint-Mihiel, v níž generál Pershing velel více než 500 tisícům bojovníků 1. Americké armády.

Následující Meuse-Argonnská ofenzíva známá také jako bitva v Argonském lese, součást závěrečné spojenecké ofenzívy v 1. sv. válce, zahájené podél celé západní fronty 26. září a trvající 47 dní až do uzavření příměří 11. listopadu 1918, byla největším válečným vystoupením v historii amerických ozbrojených sil, jehož se zúčastnilo 1,2 mil. amerických vojáků, a současně pokračováním celé série spojeneckých útoků probíhajících od začátku září 1918 a nazvaných jako „Stodenní ofenzíva“. Byla také nejkrvavější, na německé straně bylo na 28 tisíc padlých, na americké více než 26 tis, a to hlavně díky omezeným zkušenostem bojujících Američanů v jejích počátečních fázích.

Černošští vojáci v US expedičních silách

Afroameričtí vojáci byli odváděni stejně jako bělošští vojáci a tvořili kolem 13% celého kontingentu odvedenců. Na západní frontě jich na konci 1. sv. války sloužilo více než 350 tisíc. Jejich jednotkám ale veleli bělošští důstojníci. Rasová segregace v americké armádě byla zrušena teprve až po 2. sv. válce. Kolem 70. tisíc z nich se zúčastnilo přímých bojových akcí, některé pluky jako součásti armády francouzské, v níž pociťovali segregaci podstatně méně. Ostatní byli zařazování do pracovních praporů. Černošští vojáci na frontě bojovali velmi statečně, do historie se nejvíce zapsal 369. pluk, jehož příslušníkům bylo uděleno 71 vysokých vyznamenání – medailí Za bojové zásluhy.

Další evropská bojiště

Ke konci 1. sv. války a vlastně ještě po jejím skončení, bojovali Američané na požádání evropských mocností na dvou dalších evropských válčištích – generál Pershing vyslal jeden pěší pluk do Itálie (Autor. pozn.: z této válečné kampaně pochází slavný román E. Hamingwaye „Sbohem, armádo!“), prezident Wilson vyslovil souhlas s vysláním 2 pěších pluků do Ruska pod názvem Americké expediční síly Sibiř během ruské občanské války (1918 – 1920).

Ztráty Amerických expedičních sil

Celkové americké oběti ve Francii dosáhly 320 tisíc, z toho přes 53 tis. bojových ztrát a 63 tis. nebojových, 204 tis. raněných. Pověstná pandemie španělské chřipky na podzim 1918 si mezi příslušníky AEF vybrala přes 25 tis. obětí, na 360 tis. z nich těžce onemocnělo.

Závěrečné srovnání obou paralel z hlediska ztrát

Ztráty amerických ozbrojených sil utrpěných při pomoci osvobodit evropský kontinent:

I. sv. válka

Celkem: 320 tis., v boji padlí a nezvěstní vojáci: 53 tis., nebojová úmrtí: 63 tis., zranění v boji i mimo bojové akce: 204 tis.

II. sv. válka

Celkem: 827 tis., v boji padlí a nezvěstní vojáci: 198 tis., nebojová úmrtí: 36 tis., zranění: v boji i mimo bojové akce: 592 tis.

Použité prameny:

The Devil Dogs at Belleau Wood: U.S. Marines in WW I / Camp, R.D./ ISBN 0-7603-3189-8

To Conquer Hell / Lengel, E. G. / ISBN 978-0-8050-7931-9

Americká invaze do Ruska / Richard, Carl I./ ISBN 978-80-7349-378-3

Z NORMANDIE PŘES ARDENY AŽ K NÁM - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie /Balcar. B./ ISBN 978-80-88220-01-5

Wikipedia. en

Wikipedia. de