Ardenské milníky: Česká stopa v bitvě

Colonel Mathew Konop

Bylo to v době tzv. hluboké totality, v r. 1979. Náš soused, bývalý pan řídící učitel z nedaleké vesnické „přespolní“ jednotřídky, mne požádal o přeložení anglicky psaného dopisu. Při jeho čtení jsem s velkým překvapením zjistil, že pisatel podepsaný jako Matt Konop by snad měl být oním prvním důstojníkem, tehdy podplukovníkem US Army, který vstoupil 4. května 1945 do Domažlic a kterého mám v knize Jana Vrby „Chodský bílý týden“ zachyceného na fotografii v okamžiku, kdy je nesen davem jásajících obyvatel města - a bratrancem pana řídícího. Nyní, jako více než sedmdesátiletý plukovník americké armády ve výslužbě, opět navštíví Chodsko, kde pro něho skončilo válečné tažení. Měl také v úmyslu, bude-li to možné, shledat své příbuzné jako potomek jednoho z chodských rodů, jehož příslušníci, plukovníkovi prarodiče, své rodové jméno rozšířili až za oceán, na americký kontinent.

Po přeložení dopisu jsem byl panem řídícím požádán, zda bych byl nápomocen i při tlumočení, až plukovník přijede. Sešli jsme se pak všichni v bytě rodiny pana řídícího a byl to nezapomenutelný večer. Plukovník přivezl mnoho autentických fotografií z tažení Pattonovy armády z Normandie až do Čech. Když spatřil Vrbovu knihu se svojí fotografií, neměl klidu, v jeho hlase zazněly tóny velkého dojetí. Vzrušeně začal vzpomínat na chvíle, které tomuto obrázku předcházely.

Vzpomínky na poslední hodiny války.

Dle vlastních slov vjel tehdy do našeho města s hřebene Haltravy (chodské části Českého lesa) v jeepu pouze se svým řidičem, dlouhou řadu hodin před hlavním útočným proudem, v roli parlamentáře. Jeho příjezd, Němcům předem avizovaný, měl za cíl ujistit je o tom, co bylo ze spojenecké strany již předtím protivníkovi dáno důrazně na vědomí - že jakákoliv ozbrojená obrana je nesmyslná. Zdá se, že i v případě našeho města zachovávaly spojenecké štáby hlavní zásadu vedení bojových operací – co možná nejvíce ušetřit životy svých vojáků všude tam, kde byly předpoklady, že ozbrojený odpor nepřítele může být předem eliminován, jestliže se jej podaří přesvědčit o naprosté zbytečnosti dalšího boje.

Tak se asi poprvé během tažení západní Evropou, v regionu na území ČSR obývaném pouze česky mluvícím obyvatelstvem, setkala tato přesvědčovací snaha spojeneckého velení se stejnou snahou místních českých obyvatel, jak o tom vypovídá ve své knize Jan Vrba. To byla situace zcela odlišná od toho, co zatím americké jednotky zažívaly v „českých Sudetech“ - např. v Aši, Chebu, Tachově a i na dalších místech s německojazyčným obyvatelstvem. Ostatně, hned poté, kdy měla německá branná moc bez boje naše město opustit, měl plukovník Konop zajistit kontakt s představiteli české strany, aby proběhlo hladké převzetí veřejné správy do českých rukou.

Velmi jsem litoval spolu s ním, že není k dispozici ještě jeden exemplář této knihy, který by si mohl s sebou odvézt. Podařilo se mi pak v Praze z knihy pořídit kvalitní xeroxové kopie obrázků s několika stranami textu (což v té době nebyla ani po technické stránce věc až tak jednoduchá!) a prostřednictvím sportovních kolegů ze zahraničí je do USA odeslat.

Za čas přišlo s dopisem pro pana řídícího i plukovníkovo poděkování pro mne spolu s  informací, že jeho usilovné hledání Vrbovy knihy po celých Spojených státech bylo úspěšné pouze na Harvardské univerzitě, kde mu ji však také nemohli z  univerzitní knihovny natrvalo poskytnout.

Během večera jsme měli možnost přenést se do májových dnů „pětačtyřicátého“. Pan plukovník měl fotografie vzorně roztříděné v albu s popiskami. Byl již nějakou dobu v tehdejším západním Německu, kde navštěvoval spolu s dalšími bývalými spolubojovníky americké vojáky na jejich základnách. Besedovali zde s nimi o válečném tažení US Army během 2. světové války, kterého se zúčastnili.

Řada fotografií z jeho alba zachycovala americké jednotky postupující v  bojové sestavě po silnici od Baarových Výhledů. Otřesná byla fotografie několika mrtvých účastníků pochodu smrti v silničním příkopě, jak je tam zanechalo německé strážní komando, ženoucí vězně z některého z koncentračních táborů, které se nacisté snažili před příchodem spojeneckých vojsk zlikvidovat a zahladit tak po sobě co nejvíce stopy. (V tomto případě to s největší pravděpodobností byl ne příliš vzdálený koncentrační tábor Flossenbürg.)

V Rokycanech se na demarkační linii setkaly americké jednotky se sovětskými vojsky, v Plzni probíhala setkání a jednání vojenských spojeneckých představitelů. Plukovník o zkušenostech se sovětskými zástupci příliš mluvit nechtěl s poukazem na to, že se nyní nalézá v zemi, kde si to bohužel nemůže dovolit. Měl pro vzájemné kontakty amerických a sovětských vojsk pouze výstižný výraz: „neustálé problémy s naším sovětským spojencem“.

Ačkoliv plukovníkovo jméno Matthew (Matěj) Konop je ryze české, chodské, příliš českých slov tehdy už neznal, docela dobře ale dovedl česky vyslovit název„zelený mužíček“. Snad, že bychom mu mohli vysvětlit, co to je za ohnivou vodu, o níž už leccos slyšel. Popsal ji tak dokonale, že jsme nemohli nepoznat, že má na mysli tehdy populární „českou whisky“- starou mysliveckou. V naší likérce, v bytě o tři patra níže, náhodou „myslivec“ byl, a tak mohl ochutnat. Pokýval znalecky hlavou a usoudil, že je to nápoj, kterým se dá whisky v případě nouze docela dobře nahradit!

Dnes mi podpis u fotografie z domažlického náměstí spolu se slovy: „Ano, to jsem já, plukovník Matt Konop, dne 4. 5. 1945“, připomíná ten nezapomenutelný večer. Patří k tomu vlastně ještě další dvě drobnosti od něj - velmi milé a výstižné: anglický překlad české hymny „Kde domov můj?“ napsaný na okrasném listu papíru a malý kovový odznáček s československou a americkou vlajkou - symbol Americké společnosti přátel Československa.

Vzpomínky na Ardeny.

Když plukovník Konop tehdy při své návštěvě stručně líčil svoji bojovou cestu z Normandie do Čech, také se krátce zmínil o tom, že jeho 2. pěší divize byla v Ardenách. Moc podrobností tehdy o bitvě v tomto belgickém pohoří u nás ještě známo nebylo. Věděl jsem něco mlhavě o bojích kolem Bastoně a St. Vithu. Když jsem pronesl slovo Sankt Vith, v plukovníkových očích zahořely plamínky, v jeho obličeji se náhle objevil výraz velkého vzrušení: „Tam, nedaleko od Sankt Vithu, jsme moc tvrdě bojovali!“ Více však o tom neřekl. V době jeho návštěvy nebyl přístup k informacím o západní frontě tak snadný, jakým je dnes, kdy už vím, jak to vše bylo.

Od amerických přátel 2. US pěší divize jsem měl před jistou dobou možnost se dozvědět o plukovníkově podílu na tom, že v bitvě u Krinkeltu-Rocherathu, severně od St. Vithu, Němci neprošli. Když už na straně obránců nezbývaly žádné čerstvé síly, mrtvých a zraněných stále přibývalo, americké tanky 741. obrněného praporu jeden po druhém začínaly hořet, podplukovník Konop zorganizoval poslední bojovou zálohu složenou z „nebojových“ sil – z kuchařů, písařů, spojek, telefonistů a dalších, v každé armádě pro určité služby také nezbytných vojáků, k jejich osobním zbraním jim nechal rozdat bazooky a několik ukořistěných panzerfaustů. Vyrazil s nimi do první linie, která se již přiblížila k velitelskému stanovišti jeho divize na dostřel této zbraně. Za pomoci Konopovy poslední „záchranné“ jednotky byl německý útok zadržen do doby, než mohly dorazit posily v podobě podpůrného 612. tankoborného praporu, přiděleného do sestavy divize.

Dobytím velitelského stanoviště Konopovy divize a rozvrácením systému velení, by s největší pravděpodobností bývalo došlo k zhroucení americké obrany v tomto úseku, tedy k uskutečnění Hitlerova plánu proniknout až do přístavu Antverpy, znemožnit Spojencům přísun posil na evropský kontinent, rozdělit je nejenom na bojišti, ale současně je rozdělit i politicky a dosáhnout, aby zde uznaly svoji porážku a začaly pak spolu s Německem bojovat proti Sovětskému svazu. Dnes už tehdejšímu výrazu v jeho tváři dobře rozumím!

O to, že tento plán nevyšel, se mírou převelikou zasloužila právě 2. US pěší divize s nášivkou indiánské hlavy na rukávech, která v posledním okamžiku dorazila na pomoc nezkušené, nováčkovské 99. pěší divizi, aby se svojí společnou hrdinnou obranou zapsaly zlatým písmem do válečných kronik. Nastal nelítostný, krvavý boj, kdy žádná ze stran nebrala zajatce, kdy hořely domy v obou obcích a tanky obou stran na sebe pálily ze vzdálenosti několika desítek metrů mezi vesnickými domy, kdy američtí vojáci umírali do jednoho ve svých postaveních před domy i uvnitř, ale než umřeli, nakupily se před jejich okopy hromady mrtvých útočníků.

Máme svědectví syna jednoho z příslušníků 2. pěší divize, který vzpomínal na to, jak se po boji vydal pomoci svému kamarádovi z divize hledat jeho bratra, bránícího se svojí četou v Krinkeltu-Rocherathu jednu z pozic: „Chodili jsme od jedné skupinky mrtvých k druhé. Američtí i němečtí vojáci zde většinou zemřeli v přímém boji i s použitím bodáků. Klopýtali jsme ve zmrzlém sněhu o mrtvé, o jejich zbraně, s velkým úsilím se snažili obracet obličejem vzhůru padlé Američany, někde propletené s těly mrtvých nepřátel v dosud pro nás těžko představitelných pozicích, a snažili se jeho bratra najít. Po dvou hodinách marné práce jsme zcela vyčerpáni naše úsilí vzdali. Bývali bychom museli prohledat další, jak se zdálo, nekonečné řady.“

Několika nepřátelským tankům se podařilo probojovat se až k velitelskému stanovišti divize, kde je Konopova „záchranná brzda“ zastavila bazookami a panzerfausty. Německý útok na severním úseku fronty – na tom ze strategického hlediska pro Hitlera nejdůležitějším - se zastavil. Podplukovník Mathew (Matěj) Konop, svým hrdinským činem pomohl udělat tlustou čarou škrt přes Hitlerův plán!

Plukovníkovy rodinné kořeny jsou na Chodsku

Potomek vystěhovalců z Horního i Dolního Chodska, který se sice už narodil v USA, ale ovládal tehdy ještě dobře český jazyk, se se svojí divizí po dalších bojích, po překonání Siegfriedovy linie, veletoku Rýna a dalších řek, ocitl 1. května 1945 v Klenčí pod Čerch., nedaleko Újezdu, rodiště jednoho z jeho předků. Pro svůj český původ a znalost české řeči byl pověřen americkým Úřadem zvláštních služeb (OSS), aby odjel 4. května 1945, tedy den před generálním útokem amerických sil do českého vnitrozemí, z Klenčí pod Čerchovem do Domažlic a jako parlamentář přesvědčil německou posádku ve městě o zbytečnosti dalšího odporu. Když splnil svůj úkol na velitelství německé posádky v domažlických kasárnách, odebral se ve svém jeepu na náměstí, kde ho přivítaly davy srocených, jásajících obyvatel města, zcela již ignorujících ještě přítomnou německou posádku a očekávajících osvobození. Zprávy o tom, že „Amerikáni“ už jsou několik dní na Horním Chodsku, se sem spolehlivě donesly. Odtud pocházejí fotografie, které doplňují tuto naši stať. Druhá fotografie s plukovníkem Konopem na ramenou nadšených domažlických občanů na náměstí se stala součástí fotopřílohy knihy Jana Vrby „Chodský bílý týden“, vydané poprvé v r. 1947 - a podruhé v našem nakladatelství Resonance v roce 2001.

Toho večera mi podepsal svoji fotografii právě v onom prvním vydání z roku 1947  a já si předsevzal, že knihu jednou vydám osobně. V roce 2001 se tak Vrbova kniha dočkala po dlouhých 45 létech v našem nakladatelství svého nového vydání.

Vstup „indiánské“ divize do Čech

2. pěší divize poprvé vstoupila na českou půdu hraničním přechodem v Lískové a pokračovala přes Klenčí pod Čerchovem za několik dní dále do Domažlic. Silnice z Lískové přes Černou Řeku směrem na Baarovy Výhledy byla lemována troskami, pozůstatky bitvy pod Čerchovem, která se zde udála několik dní předtím mezi německou armádou a jednotkami 90. US pěší divize. Veteráni 2. pěší divize z bojů v Normandii, o přístav Brest, z bitvy v Ardenách i z bojů o Lipsko tak měli důvod očekávat, že zlověstná předzvěst dalších bojů v podobě zničených tanků a další techniky znamená, že se ještě prodlouží jejich válečné povinnosti. O to větším milým překvapením bylo, když z pohraničních obcí se sudetoněmeckým obyvatelstvem, kde je „vítaly“ pouze z oken a vikýřů stavení vlající bílé kusy látek, se náhle, po několika stech metrech (v jedné obci třeba doslova jen přes potok), ocitli v ryze českých vesnicích, a nakonec v samotných Domažlicích s vlajícími československými a dokoce i narychlo provizorně „spíchnutými“ americkými prapory. Vzpomínají na to, že uvítání zde předčilo všechna jejich očekávání, že bylo dokonce ještě vřelejší než ve Francii! Jako první vjela do Domažlic 5. května 1945 průzkumná jednotka poručíka Gilberta, když z nich po jednání Matta Konopa z předešlého dne německá posádka zmizela.

„Náhodný hrdina“

Vnuk plukovníka Konopa jednou doma objevil dědův válečný deník, v němž plukovník zaznamenal celou svoji válečnou anabázi. Připravil z něho zajímavý audio-vizuální pořad nazvaný „Náhodný hrdina“. Putuje s ním po Spojených státech a sklízí velký úspěch, nejvíce v místech, kde žijí české menšiny, např. také ve městě, nesoucím název Protivín.

V roce 2014 svůj pořad prezentoval poprvé také v Domažlicích. Zakončil jej s remakem Vrbova „Chodského bílého týdne“, vydaného r. 2001 v našem nakladatelství ve své zvednuté ruce a prozradil, jak byl úžasně překvapen, když se dozvěděl, že byla v Čechách tato kniha s kopií dědova obrazu a s jeho podpisem vydána a že se mu ji podařilo v jednom knihkupectví v Praze sehnat. Když hodinu poté měl příležitost spatřit první vydání Vrbovy knihy z našeho archivu, s originálem podpisu na dědově fotografii, bylo jeho překvapení ještě dokonalejší.

Ještě z plukovníkova deníku:

Ardenský hon na německé diverzanty

Do plukovníkovy „české“ historie také neodmyslitelně patří scéna, kdy byl během ardenské bitvy zadržen na jednom z málo přehledných lesních úseků hlídkou sousední americké 1. pěší divize krátce potom, co začal z knih i filmů dobře známý hon na německé diverzanty oblečené do amerických uniforem. Nerozlišovalo se přitom, zda se jedná o vojína nebo generála. Jakmile začal být někdo podezřelý, musel jednoznačně přesvědčit kontrolující hlídky, že diverzantem není. Když se to Konopovi konečně podařilo poté, kdy se nechal vyslýchající podezíravý zpravodajský důstojník od „1. pěší“ – „Velké rudé jedničky“ - přesvědčit, aby se spojil se štábem Konopovy „Indianhead“. Jakmile byl konečně volný, požádal zpravodajce, aby mu s sebou dal nějakou písemnou propustku. Ten jen mávl rukou, že teď už to bude OK, že jenom zatelefonuje na kontrolní stanoviště. Za hodinu byl Konop i se svým řidičem ale opět jako německý diverzant zajatcem jiné jednotky této divize. Teprve, poté, kdy se mu opět podařilo své věznitele přesvědčit, aby se zeptali u jeho divize, byl i s řidičem s omluvami propuštěn. Při odjezdu se vyslýchajícího zpravodajce ještě zeptal, čím se mu začal zdát být podezřelým a dozvěděl se, že to byl při řeči v některých slovech jeho neobvyklý akcent. „To je ta moje česká výchova!“ – odpověděl mu lakonicky.

Vzpomínka na Horšovský Týn

Plukovník Konop se ve svém deníku, který si pečlivě po celou válečnou anabázi vedl, také zmiňuje o Horšovském Týně, kam přijel 6. května odpoledne, aby zde vybral vhodné místo pro velitelství divize. Nějaké „své“ informace od zpravodajců už měl, proto byl cílem horšovskotýnský zámek, který mu samozřejmě již z dáli ihned padl do očí. Řešení tedy bylo nasnadě. Oznámil jeho německým majitelům svůj výběr, nechal umístit nad vchod tabuli s nápisem „velitelství“ a očekával příjezd celého divizního „ansámblu“. Večer na poradě prosazoval názor, že se musí divize okamžitě vydat dále do Plzně – „Zastavíme-li někde v lesích, zastihne nás tam konec války a bůhví, kdy se odtamtud dostaneme domů!“ Velitel divize, generál Robertson však byl proti, argumentoval tím, že úkol být v Plzni jako první dostala 16. obrněná divize!

Nakonec se Konopovi podařilo velitele přesvědčit, že do Plzně vyrazí sám, se svým řidičem, a vybere tam vhodné místo pro velitelství, které přijede ještě téhož dne za ním. Druhý den ráno po snídani tedy vyšel ze zámecké ložnice, kde přenocoval, aby na nádvoří nastoupil do jeepu, jehož řidič jej už očekával. V chodbě se náhle otevřely jiné dveře, z nichž vystoupil německý plukovník SS s pistolí v ruce. Mattu Konopovi se zatmělo před očima. „Tak jsem ve zdraví prošel celou válkou až sem, a tady, vlastně ve svém druhém domově, skončím svůj život“ – pomyslel si ve zlomku okamžiku. Vzápětí si ale uvědomil, že Němec drží pistoli za hlaveň a že mu ji podává rukojetí napřed. V té chvíli také promluvil dobrou angličtinou – „Jsem německý důstojník, vzdávám se vám jako americkému důstojníkovi a věřím, že se mnou bude zacházeno podle mezinárodních konvencí!“

Konop na nic nečekal, uchopil podávanou zbraň a svého zajatce ubezpečil, že se tak stane. Vyzval Němce, aby před ním sestoupil po schodišti až na zámecký dvůr, tam přikázal svému řidiči, aby sehnal eskortu, a jakmile Němce odvedla, vyrazili co nejrychleji z Horšovského Týna směr Plzeň. Když za ním dorazilo divizní velitelství, dozvěděl se, že zakrátko po jeho odjezdu se na zámku vzdalo dalších devět německých důstojníků, s nimiž tedy štáb divize sdílel přes noc jednu střechu nad hlavou!

Němcovu pistoli měl doma po dlouhá léta jako suvenýr a odolával naléhání manželky, že si v domě zbraň nepřeje. Právě, když ji z domu odnášel do vedle stojící dílny, aby ji zničil, objevil se jeden z jeho známých, který ji od něj za 40 dolarů koupil.

Vzpomínka na německé zajatce, na klid zbraní, na Plzeň

V plukovníkově deníku je velmi zajímavá i pasáž, v níž vylíčil svoji cestu do Plzně. Jeho jeep projížděl městečky a vesnicemi, z nichž některé byly podle bílých kusů látek vlajících z oken a střech evidentně osídleny Němci, zatímco v jiných vlály československé a americké prapory, podél silnice stály jásající davy a vyhrávaly dle plukovníkových slov „umtata-umtata“ kapely (jeho svérázný výraz pro českou dechovku). Na několika místech jim vstoupila do cesty skupinka německých vojáků se zbraněmi zazavěšenými hlavněmi dolů a s rukama nad hlavou. Vždy jim nařídil, aby své zbraně složili do korby jeepu a počkali na nejbližší americkou jednotku, která je vezme do zajetí. Těsně před Plzní narazili na velkou skupinu zájemců o kapitulaci. Pro jejich zbraně již nebylo v jeepu místo. Nařídil jim tedy, aby je složili na hromadu, zůstali na místě a vyčkali, až pro ně někoho pošle.

Při příjezdu do Plzně se dostali do chaosu a shonu, na milé Němce zapomněl. Večer se náhodou setkal s kolegou důstojníkem, který měl na starosti organizační záležitosti zajatců. Ten mu jako dobrý fór povyprávěl, že v jednom místě u Plzně před chvílí objevili oddíl Němců sedící v semknutém tvaru na okraji cesty se zbraněmi složenými na hromadu, čekající, až si pro ně přijede eskorta, jak jim to tam už ráno nařídil nějaký americký důstojník!

Pouhých několi dní před koncem války byl V. armádní sbor, do něhož 2. pěší divize tradičně náležela, pro závěrečný útok do české kotliny převelen z 1. US Army generála Courtney Hodgese do Pattonovy 3. US Army. Tak došlo v doslova poslední chvíli k onomu historickému a ikonickému propojení osoby generála Pattona a indiánské hlavy na rukávových nášivkách 2. pěší divize.

Plukovníkův pobyt v Plzni byl velice rušný, na nedostatek práce si vůbec nemohl stěžovat, protože nejvyšší velení zjistilo, že je vlastně hodnostně nejvyšším důstojníkem, schopným se dorozumět v českém jazyce. Byl ihned jmenován „vrchním ceremoniářem“, udržujícím kontakty s českou stranou při organizování nejrůznějších oficialit a oslav. Moderoval m.j. i vystoupení divizního orchestru na plzeňském náměstí.

5. května 2015, v rámci oslav 70. výročí Osvobození, byla na stěně jednoho domu v podloubí na domažlickém náměstí odhalena pamětní deska ve formátu plastického reliéfu, vytvořeného podle původní fotografie ze 4. května 1945 (detail z ní viz titulní foto této stati), zachycující podplukovníka Konopa bouřlivě vítaného, neseného na ramenou nadšených obyvatel města. Odhalení pamětní desky se zúčastnila jeho dcera a oba její synové, tedy plukovníkovi vnuci.

_______________________________

Redakční poznámka: Matt Konop měl v době svého prvního příjezdu do Domažlic v r. 1945 hodnost podplukovníka. Kdy byl povýšen do hodnosti plukovníka, přesně nevíme. Když v r. 1979 navštívil Domažlice, byl plukovníkem v.v. V textu naší dnešní stati obě jeho hodnosti bez jakékoliv posloupné „subordinace“ volně alternují.

Použitá literatura:

▪ Chodský bílý týden / Vrba Jan / ISBN 80-902812 -2-2 (2. vydání 2001) (1. vydání r. 1947)

▪ The Ardennes - Battle of the Bulge / Cole H.M. / ISBN 1-568552-370-X;

▪ Z Normandie přes Ardeny až k nám - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR - Úplná historie / Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5;

▪ Hvězdy a pruhy nad Chodskem / Balcar B./ ISBN 978-80-254-6865-4.