Ardenské milníky − Fenomén Bastoň

Bastoň opět svobodná!

26. prosince 1944 odpoledne se předvoj 37. tankového praporu ze 4. US obrněné divize, složený z pěti shermanů a jednoho halftracku, pod velením poručíka Charlese Boggese, vyhoupl na malou terénní vlnu v jinak téměř ideální rovině ardenského předhůří. Otevřel se mu pohled na pět kilometrů vzdálenou Bastoň, před válkou ospalé venkovské městečko, teď ale mimořádně důležitý cíl nejenom jeho předvoje, ale i  celého 37. tankového praporu, jehož obrněná technika se sem řítila jenom kousek za Boggesovými zády, následována v malých odstupech vším, co patřilo pod „křídla“ 4. obrněné divize „Pattons Spearhead - Pattonova úderného předvoje“. Bogges z mapy ví, že vesnice přímo pod terénní vlnou, na níž se svým shermanem právě stojí, je vesnice Assenois, ze zpravodajského pramene ví, že je plná „bošů“ resp. „krauts“ a že se jejich řadami bude za chvíli muset probít tak, jak se to pro něj již stalo od Normandie až do Lucemburska, odkud právě přijíždí, běžnou rutinou. Než odloží dalekohled do vnitřku tankové věže, přijíždějí další obrněnci 37. obrněného praporu a vytvářejí na hřebenu téměř souvislou ocelovou hradbu. Všechny hlavně jsou namířené na střechy domků ve vesnici pod nimi. Abramsův velitelský tank se elegantním obloukem bravurně zařazuje vedle Boggesova shermenu. Ten ukazuje rukou na ves pod nimi. Podplukovník si, vztyčen také ve věži svého tanku, nejprve vhodí do úst další pilulku aspirinu, které polyká proti únavě jako maliny, a pak v tichu, které náhle nastalo, když zmlkly všechny motory jeho obrněnců, mávne rukou stejným směrem a krátce zavelí: „Pusťte se do toho!“

Třináct dělostřeleckých baterií na pásech pálí v salvách na vesnici. Jakmile skončí poslední salva, zazní ve sluchátkách velitelů všech praporních obrněnců další povel. Shermany a halftracky se řítí mezi domy s palbou ze všech svých zbraní. Zděšené nepřátelské vojáky vyhání ze sklepů a dalších úkrytů s rukama nad hlavou obrněná pěchota z doprovodných halftracků. Ještě předtím, než se posádka v Assenois, čítající kolem pěti set mužů, kompletně vzdá, stačí její velitel zoufalým hlasem zatelefonovat na divizní velitelství - „Jsou tady , v Assenois! Prorazili! Jedou na Bastoň!“

Pět shermanů a jeden polopásový transportér se žene pod velením poručíka Charlese Boggese dále na sever. Musí to stačit, dokud se za chvíli nesetmí! Dávky z jejich kulometů vyslané mezi vzrostlé smrky v jednom místě, vzdáleném necelé tři kilometry od Assenois, kosí celou řadu zcela zaskočených nepřátelských vojáků, stojících právě frontu při výdeji jídla. Výstřely ze tří tankových kanonů likvidují další nepřátele v jednom bunkru, z něhož proti Boggesovu konvoji náhle vyšlehl jazyk stopových kulometných střel.

Jen o kousek dále Bogges spatřuje různobarevné vrchlíky zásobovacích padáků spočívajících na zasněženém poli jako velké květy, jejichž barvy mají příjemcům již ze vzduchu signalizovat, jaký druh nákladu jim z nebe letouny posílají. Tmavé kruhy zmrzlé půdy dávají rozpoznat, kde si paragáni od „Křičících orlů“, bránící tento úsek bastoňského perimetru, vykopali své „fox holes/liščí nory“.

„Pojďte sem!“ – křičí poručík z věže svého tanku a oběma rukama je vyzývá, aby vylezli ze svých „nor“. „Jsme čtvrtá obrněná!“

Zdá se, že už začínají chápat – to, co se sem tak náhle přiřítilo, nejsou německé tanky! Několik postav v olivově zelených uniformách vyskakuje ze svých úkrytů. V 16:50 h., za nástupu soumraku, je obklíčení Bastoně prolomeno. Dvacet minut nato podáním ruky a se zdvořilým, avšak navýsost upřímným – „Jsem rád, že vás vidím, podplukovníku!“ – vítá brigádní generál Anthony McAuliffe, zastupující velitel 101. US výsadkové divize „Křičících orlů“ v Bastoni, podplukovníka Abramse.

Takto nějak, námi volně, literárně, popsáno na základě amerických hlášení a vzpomínek veteránů, se asi mohla vyvinout situace při vysvobození Bastoně jednotkami 3. US Army, z nichž prorazil německé obklíčení jako první oddíl 37. tankového praporu 4. US obrněné divize pod velením podplukovníka Craightona Abramse, v květnu 1945 jednoho z osvoboditelů Československa, pozdějšího náčelníka štábu branných sil USA, po němž je pojmenován současný legendární americký tank M1A-Abrams.

4. US obrněná divize - v roli Pattonovy „úderné pěsti“ z Normandie napříč Francií až do Lucemburska.

4. US obrněná divize byla zařazena do aktivní služby v roce 1941, v roce 1942 již byla plně vyzbrojena a byla na požadovaných početních stavech. Své bojové zkušenosti ale teprve musela začít sbírat po vylodění v Normandii, k němuž došlo 11. července 1944 na pláži Utah, za 6 dní se již divize zapojila do bojů. Díky svému skvělému výcviku v mnoha směrech převyšovala nepřátelské jednotky, které jí stály v cestě. V operaci „Cobra“ se velkou měrou podílela na úspěšném průniku US Army z doposud poměrně omezeného prostoru Normandie dále do vnitrozemí Francie.

Během srpna 1944 se podílela na odříznutí německých jednotek na území Bretaňského poloostrova. Jako součást 3. US Army pod velením legendárního generála Pattona se pak zúčastnila jeho „spanilé jízdy“ napříč Francií. Ta divizi přivedla až k řece Mosele, do nástupního prostoru k útoku na Německo – do Lotrinska. Zúčastnila se bitvy o Nancy, 16. září dobyla Luneville. V listopadu se zastavila již v těsné blízkosti francouzsko-německých hranic, na linii Singling – Bärendorf.

Zásobovací problémy, které postihly Spojence, když se Pattonovy tanky sice již řítily Francií, zatímco stále ještě zůstával mimo provoz pro ně životně důležitý antverpský přístav, de facto zablokovaný neschopností maršála Montgomeryho vyhnat včas jeho německé obránce, zapříčinily, že byla počátkem září 1944 ztracena velká příležitost zahnat prořídlé a sil zbavené zbytky německé armády daleko do vnitrozemí Třetí říše a dorazit až k Berlínu. Marně se Patton u nejvyššího velení dožadoval přísunu PHM. Jeho tanky se zastavily. Přednost dostal egoistický Montgomery, jenž ale nedokázal to, co měl zakreslené do map, s úspěchem uskutečnit v reálu. Příležitost, aby Pattonovy tankové divize včetně „4. obrněné“ mohly dále útočit Německem k Berlínu, tak byla chybami spojeneckého vedení ztracena!

Když se za úsvitu 16. prosince 1944 otevřelo v Ardenách peklo, které zpočátku hrozilo všechno americké pohltit a zničit, stála Pattonova 3. US Army v Lucembursku a v Sársku, sám generál se ještě stále vyrovnával s „podpásovkou“, kterou inkasoval v podobě rozkazu zastavit svůj další postup. Okamžitě ho napadlo − Nebýt Montgomeryho chyb v souvislosti s ponecháním ostrova Walcheren, střežícího vstup do antverpského přístavu, nadále v německých rukou, nemuselo k nepřátelské ofenzívě vůbec dojít! 3. US Army už mohla být místo v Lucembursku stovky kilometrů na německém území a Hitler by na nějaký protiútok nebýval nemohl mít ani pomyšlení!

„Závodním tempem“ na pomoc obležené Bastoni.

Klid na ardenské frontě ukonejšil vojáky v přední linii stejně, jako jejich vrchní velení. Jediný Patton se svým štábem něco tušil. Jeho divize byly sice poměrně vzdáleny od ardenské linie, když ale protivník zaútočil, vrchní velení v čele s generálem Eisenhowerem si v první chvíli nevědělo rady. Při poradě 19. prosince ve Verdunu Patton na jeho otázku, zda a kdy by mohl přijít na pomoc obklíčenému městu Bastoni, důležité křižovatce cest, jedné z „bran“ na cestě k velké přírodní překážce - řece Maas/Máza, odpověděl tak, že vrchní velitel nebyl chvíli schopen slova, pak se vzpamatoval a řekl – „Georgi, nebuď pošetilý!“ Patton ale takový vývoj předvídal, byl připraven, a tak skutečně došlo k akci pro vrchní velení neuvěřitelné, když se od Pattona dozvědělo, že je schopen připravit celou svoji armádu k akci během tří dnů! Ještě před odjezdem z Verdunu začal vydávat rádiem a telefonicky rozkazy svým armádním sborům. Z  jeho v Lucembursku a Sársku dobře „zazimované“ armády se najednou stalo jedno velké, živé mraveniště, probudivší se předčasně ze zimního spánku, zde v případě Pattonovy 3. US Army ale jen navenek zdánlivě velmi hlubokého! Pohotovost vyhlásil všem svým sborům, protože Němce dobře znal, a předvídal (oprávněně), že by mohli něco „provést“ dále na jihu, takže bude jeho armáda možná muset vypomoci jednotkám VI. skupiny armád generále Deverse. Jeho předvídavost byla namístě. Když Hitler na počátku ledna 1945 odstartoval pro své ardenské bojiště „odlehčovací“ operaci „Nordwind/Severní vítr“ v prostoru Colmar-Śtrasburg, byl Patton i na to připraven.

Pattonovy divize spolu s doprovodnými jednotkami otočily „kormidlem“ o 900 a na čele se 4. obrněnou divizí, na zasněžených, zledovatělých cestách, v neustálých těžkých, krvavých střetech s protivníkem, prorazily obklíčení Bastoně, bráněné na poslední chvíli do města kamionovým transferem přisunutou 101. výsadkovou divizí spolu s částmi nejrůznějších jiných jednotek, které se sem vrchnímu velení podařilo nadirigovat! Proražení koridoru z Lucemburska do Bastoně je ve vojenské historii Pattonovým slavným „majstrštykem“, který vstoupil do vojenských učebnic.

Informovanějším čtenářům zajisté nesdělíme nic neznámého, uvedeme-li zde pro čtenáře podrobně se historií 2. sv. války nezabývající, že 4. US obrněná divize svoji druhoválečnou evropskou anabázi skončila na území Československa, když na ně počátkem května 1945 vstoupila dvěma šumavskými průsmyky - ve Strážném a v Železné Rudě, osvobodila m.j. Sušici, Horažďovice, Strakonice, Písek a zastavila se až na demarkační linii u Lnářů, Blatné a severně od Písku na břehu Vltavy u Podolského mostu. (Autorská poznámka: o této závěrečné kapitole válečné historie „4. obrněné“ si mohou zvídaví čtenáři přečíst v publikacích z edice „Osvobození 1945“ našeho nakladatelství Resonance, vydaných postupně pro tato místa: Sušice, Lnáře, Blatná, Vimperk, a také v mimořádně vydaném titulu: "Konec války na česko-bavorském pomezí. Šumava 1945").

S nepřítelem vtrhnuvším do Arden se kromě 4. US do boje pustily i další divize, které se na konci války objevily jako osvoboditelé v sestavě Pattonovy 3. US Army na českém území: 9. obrněná, 1., 2., 5., 26., 90. pěší divize, 2. a 102. jízdní průzkumné skupiny.

Paragánská odpověď nabubřelým nacistům.

Historie odpovědi zastupujícího velitele 101. výsadkové divize, brigádního generála Antony McAuliffa, čtyřem německým parlamentářům, kteří 22. prosince 1944 s výzvou ke kapitulaci města dorazili ze štábu LVII. pancéřového sboru generála von Lütwitze, začínajícího Bastoň obléhat po prolomení fronty v Ardenách přes řeku Our ve směru na Vianden a Wiltz, bráněné 28. US pěší divizí, velmi oslabenou v předešlých bojích v Hürtgenském lese, je dostatečně známá. Stala se „rodinným stříbrem“ divize i města Bastoně, obletěla svět a dodnes budí nadšení nejenom u těch, kteří tuto historku slyší nebo čtou poprvé, ale i u těch, kteří o ní dobře vědí, ale rádi si ji kdykoliv připomenou.

Překvapení němečtí parlamentáři obdrželi po přednesu svého na papíře psaného kapitulačního ultimata od generála list papíru s jediným slovem a současně s pokynem, že jejich „audience“ je skončena a že se mají vydat zpět ke svému velení. Na papíře stálo jediné slovo: „Nuts“. Dva parlamentáři, kteří jakž takž ovládali anglický jazyk, na zpáteční cestě marně luštili hlavolam, jež s sebou vezli. Jejich jazykové znalosti jim dovolovaly pouze omezené zjištění, že s sebou vezou „ořechy“, jak zní exaktní překlad tohoto slova. Ani velení LVII. německého sboru si s hlavolamem neporadilo. Vědělo sice, že návrh kapitulace Američané odkopli, proč ale k tomu obléhatelům nabízejí ořechy, také nikdo nevyluštil. Zpráva šla samozřejmě do Berlína, a teprve tam narychlo svolaní odborníci na slangovou angličtinu otevřeli „Pandořinu skříňku“ a mohli sdělit „sladké tajemství“, které ale Hitlerovi a jeho suitě nic příjemného neneslo.

Za dlouhá léta, která od té doby uplynula, se historka stala námětem nespočetných článků, knižních úryvků, ale i filmů. Přispěla samozřejmě i k tomu, že se obrana Bastoně stala fenoménem, který již žije svým vlastním životem a který vyzdvihl toto město na samý symbolický vrchol ardenské válečné epopeje, i když o jejím osudu se rozhodovalo již o několik dní dříve při hrdinné obraně severního úseku fronty u Krinkeltu a Rocherathu, na němž spojené síly 1., 2. a 99. US pěších divizí zastavily a nepustily dále z prostoru Elsenbornského hřebene hlavní nepřátelský úderný klín v podobě 6. pancéřové armády SS pod velením oberstgruppenführera Josefa „Seppa“ Diettricha, směřující na Lutych a dále do antverpského přístavu.

Nelze přitom pominout ani stejnou statečností a neústupností prodchnutou obranu jiné, pro německý úspěch také mimořádně důležité křižovatky - městečka Sankt Vith, situovaného o něco jižněji od Krinkeltu a Rocherathu, v přímém směru postupu jednoho z útočných hrotů Manteuffelovy 5. pancéřové armády. Osud Sankt Vithu v ardenské bitvě nepochybně zasluhuje, aby mu byla věnována samostatná kapitola.

Útlocitnější překladatelé McAuliffovo poselství tlumočí jeho odpověď nepřátelským vyzyvatelům např. jako výzvu ve smyslu: „Až naprší, tak uschne!“ nebo „Jděte k šípku!“ McAuliff, ostřílený paragán, velitel divizního dělostřelectva „Křičících orlů“, určitě tak útlocitný nebyl, takže překlad jeho sdělení německým obléhatelům, které on měl na mysli, zcela jistě znamená jeden ze dvou možných expresivních výrazů, majících místo v každém jazyce - buďto přímé označení exkrementu anebo činnost k němu vedoucí. Protože druhá možná varianta překladu McAuliffovy odpovědi Němcům má v českém jazyce ten správný „říz“ a „údernost“ (jak říká klasik cimermanolog - je to „šrapnel“) přimlouváme se za to, aby už jednou provždy měla generálova odpověď tento jediný, zcela přiléhavý český překlad: „Nasrat“!

Díky skvělé organizační schopnosti brigádního generála Anthony McAuliffa, zastupujícího velitele 101. výsadkové divize, a v rozhodující době hodnostně i funkčně nejvyššího velitele Bastoně, se město ubránilo počátečnímu náporu. McAuliff vytvořil jeho kruhovou obranu sestávající z několika předsunutých bojových skupin jako nárazníkových elementů na hlavních přístupových komunikacích procházejících perimetrem, nazvaných různými jmény: např. Team Cherry, Team Desobry, Team Brown, o něž se rozbíjely první útoky. V jejich zázemí byly dovedně umístěny další jednotky. Takto do hloubky členěná obrana sestavená z toho, co měl velitel Mc Auliff po uzavření obkličovacího kruhu k dispozici, náporu odolala, než přišla pomoc zvenčí.

Bránící se Bastoň přinutila Němce při jejich cestě k řece Máze město obcházet ze severu i z jihu po vedlejších, většinou nezpevněných silnicích plných bláta, což znamenalo další časové ztráty přičtené k velkému zpoždění proti původním plánům útoku zapříčiněnému mixem nepříznivých okolností - zatvrzelého odporu kladeného i těmi nejmenšími americkými obrannými pozicemi, nepříznivým počasím, nedostatečnou silniční sítí, produkující těžko zvládatelné zácpy bez možností pro velitele, dostat své jednotky včas do stanovených cílových bodů, a chybami německého velení (nedostatečným průzkumem postupových tras anebo váhavostí některých velitelů namísto rázného postupu k vytčenému cíli).

Němci řeku Mázu marně vyhlíželi.

Americký odpor na předsunutých obranných postech u Bastoně byl účinný. Každý, i drobný obranný úspěch Američanů, hrál velkou roli v nabourávání německých časových plánů. Když se pak podařila podstatně větší „rána“, šlo už o úspěch strategického významu. To se podařilo 19.-20. prosince severovýchodně od Bastoně u Noville týmu Desobry, sestávajícímu z praporu obrněné pěchoty 10. US obrněné divize, posílenému 1. praporem 506. pluku 101. výsadkové divize a čtyřem stíhačům tanku Hellcat M18 přidělených sem od 705. praporu stíhačů tanků. 

Hellcaty zde využily své obratnosti a také výrobcem doposud jen „papírově“ deklarované rychlosti 55 mil resp. 89 km/hod, kterou se ze strojů opravdu povedlo „vyždímat“! Podařilo se jim přitom zničit 30 pásových obrněnců + více než 500 příslušníků 2. pancéřové divize Wehrmachtu postupujících k Máze. Zdržení pro Němce představovalo dva plné dny, než se mohli pohnout dále k jejímu vytouženému břehu. Tam už byli očekáváni ze severu ze zálohy vrchního velitele SHAEF sem přisunutou 2. US obrněnou divizí (slavnou „Hell on Wheels/Peklo na kolech“) generála Ernesta Harmona a silami XXX. britského sboru. Divize generála Harmona, pozdějšího velitele XXII. sboru 3. US Army, s nímž v červnu 1945 vystřídá v západních Čechách osvobozenecký V. armádní sbor, se u obce Celles, necelých 10 km od řeky, postarala o to, že řeku Mázu německá divize nikdy nespatřila, že se její zdecimované zbytky, pokud jim ještě nedošly v nádržích pohonné hmoty, musely vydat zpět. Na druhý břeh Mázy (výhradně ale jen do amerického zajetí) se dostali ti její příslušníci, jimž PHM došly, a tak museli opustit své stroje s rukama nad hlavou. Památku bitvy, v níž byl zastaven německý postup k řece Máze, připomíná německý tank Panther vystavený v centru obce.

Možnost přisunout od severu do prostoru Dinantu americké posily byla dána tím, že 6. pancéřové armádě SS se v prvních třech dnech ofenzívy nepodařilo překonat odpor jednotek 1. US Army v severním úseku fronty (viz kapitola „Bitva v Ardenách 1944/1945.  O výsledku bitvy bylo rozhodnuto již v prvních třech dnech od jejího zahájení.“) a nemohla tedy zablokovat komunikace, po nichž Američané na jižní úsek k Bastoni mohli začít posílat své posily. V té době již měly být jednotky Dietrichovy 6. pancéřové armády SS v Lutychu, tanky Manteuffelovy 5. pancéřové armády měly mít břeh řeky Mázy obsazený již po dvou dnech po zahájení útoku, t. zn. 18. prosince! Úvaha o tom, že americká obrana severního úseku fronty v prvních třech dnech německé ofenzívy byla rozhodujícím faktorem pro další vývoj ardenské bitvy, má tedy své opodstatnění.

Při německém postupu německých pancéřových divizí kolem Bastoně, jejíž obklíčení dále dostala na starost hlavně 26. pěší divize lidových granátníků, se jejich velitelé dopouštěli chyb, které ve spojení s nepříznivými povětrnostními podmínkami a stále sílícím americkým odporem, předznamenaly konečný fatální výsledek - např. veliteli výcvikové pancéřové divize „Panzer Lehr“ generálmajorovi Fritzi Bayerleinovi uniklo, že Američané nestačili zablokovat jižní asfaltový silniční obchvat Bastoně, takže hnal své jednotky kolem města po nezpevněné „okresce“, která se několik kilometrů za městem změnila v zátopu bahna ne nepodobnou tomu, co zažívaly německé jednotky při „ruském tažení“ v době jarního tání! K tomu se ještě nechal v přicházejícím šeru obalamutit jakýmsi místním farmářem, který se jeho oddílům náhodou připletl do cesty. Uvěřil mu, že krátce předtím projela přesně ve směru postupu jeho divize silná americká jednotka, s největší pravděpodobností v síle celé divize. Zastavil proto až do rána další postup, nechal zaminovat obranný perimetr a přispěl tak k prodloužení již tak mnohahodinového zpoždění, které německý útok Manteuffelovy 5. pancéřové armády k přechodům na řece Máze od počátku provázelo.

Na pomoc útočícímu pancéřovému sboru generála von Lütwitze měla přijít 9. pancéřová divize SS. Kvůli mixu nepříznivých okolností (zácpy na komunikacích, nedostatek PHM, dělostřelecká palba Američanů, nepříznivé počasí) jí přesun trval 4 dny (sic!), takže de facto přišla s „křížkem po funusu“.

Američané získávali s každou hodinou německého zpoždění možnost posilovat obranu břehů řeky Mázy na západ od Bastoně stejně, jako i  v ostatních úsecích podél jejího toku, na něž byl ardenský útok veden, a tím pracovat na konečném debaklu celé ofenzívy.

Bastoň musela bojovat i nadále.

Po otevření „Pattonova koridoru“ neměla Bastoň ale ještě ani zdaleka vyhráno! Koridor byl zpočátku velmi úzký a bylo třeba ho řádně zabezpečit před německými útoky. Trvalo dále obklíčení města LVII. sborem generála von Lüttwitze, jehož část je již předtím obešla a dorazila v prostoru města Dinant do blízkosti řeky Mázy, jak jsme popsali výše. Vodu z ní si ale žádný německý útočník nenabral!

Na americké jednotky tak nyní čekal těžký úkol – nadále bránit Bastoň, odehnat jednotky Manteuffelovy 5. pancéřové armády zpět z blízkosti Mázy v oblasti Dinantu a postupně začít uvolňovat, kromě „Pattonova koridoru“ stále existující, ocelové sevření Bastoně.

Další boje na perimetru města trvaly ode dne, kdy bojový odřad z 37. obrněného praporu podplukovníka Abramse dorazil do Bastoně (26. prosince 1944), až do 5. ledna 1945, vyžádaly si ještě stovky padlých a zraněných na obou stranách, ohromné materiální škody na bojové technice a krutě dopadly i na celý civilní sektor.

Bastoň zažila na Štědrý večer, 24. prosince 1944,  navzdory výrazné americké letecké převaze i nečekaný německý nálet provedený střemhlavými bombardéry Junkers 87 - štuka. Za oběť mu padlo mnoho amerických vojáků i belgických občanů, přímý zásah dostal i americký vojenský lazaret, kde zahynulo několik desítek jeho pacientů a část personálu.

Na rozbombardování svého města jeho občané dodnes nezapomněli. Pamatují si dobře, kdo nálet provedl! Z osobní zkušenosti lze doporučit mluvit v kontaktu s nimi raději anglicky nebo francouzsky, než německy. V zájmu vyváženosti a reality je ale správné dodat, že obdobnou situaci, leč v opačném gardu, lze zažít v městečku Sankt Vith, náležejícím do konce 1. sv. války do regionu, který byl součástí ve válce poraženého Německa. Několik německojazyčných arrondissementů tohoto území se po jejím skončení stalo součástí Belgického království. Od amerického, téměř totálního vybombardování, k němuž došlo 25. a 26. prosince 1944, již také uplynulo 80 let. V místním hotelu, kde jsme se zamýšleli při naší první návštěvě města ubytovat, jsme byli nejprve velmi stroze otázáni, zda jsme Američané, pro které tam ubytování není! Teprve, když jsme se „přiznali“, že přijíždíme z Čech, a to dokonce z Plzeňského kraje, a protože majitel zná Plzeň a Rokycany, byli jsme přijati za „plnohodnotné“ hosty, kteří tam mají dveře otevřené i při dalších návštěvách.

Situace Bastoně přehledně:

Situaci města, položeného v rovině ardenského podhůří, vystaveného díky terénu dobře snadným nepřátelským pozemním i leteckým útokům, dobře vystihují následující názorné plánky:

1) Celkový rozsah německé ardenské ofenzívy:

2) Obklíčení města a proražení koridoru:

3) Panoramatická fotografie města dokumentující jeho polohu v ploché krajině západního ardenského předhůří, umožňující pozemní i letecké útoky, ztěžující jeho obranu:

K snazšímu pochopení vývoje situace ve směru útoku na Bastoň, při její obraně a vysvobození z obklíčení dobře poslouží následující chronologický přehled:

17. 12. 1944 - 2. pancéřová divize Wehrmachtu (2.PzD) prolamuje pozice 28. US pěší divize, bojové uskupení R z 9.US obrněné divize zničeno před Bastoní, jeho zbytky se stahují do města; 2. Pzd obchází Bastoň severním obloukem; divize Panzer Lehr z jihu;

18. 12. 1944 - Bastoni přichází na pomoc Bojové uskupení A z 10. US obrněné divize;

19. 12. 1944 - Bastoni přichází na pomoc 101.US výsadková divize, ihned se zapojuje do obrany, kterou organizuje její zastupující velitel brig.gen.A. McAuliff. Odražen první útok LVII. Pz sboru generála v. Lütwitze (divize Pz Lehr + 26. divize lidových granátníků); obklíčení Bastoně posiluje ve druhé fázi útoků 15. pancéřová divize Wehrmachtu;

20. 12. 1944 - velitel německé armádní skupiny „B“ na západní frontě, polní maršál Walter Model, přenáší po debaklu 6. pancéřové armády SS na severním úseku fronty úkol dobýt Lutych/Liège na 5. pancéřovou armádu gen. Manteuffela na středním úseku;

22. 12. 1944 - 3. US Army generála Pattona zahajuje z jižního směru z Lucemburska a Sárska vyprošťovací operaci pro Bastoň; LVII. pancéřový sbor ji vyzývá ke kapitulaci;

23.12. 1944 - zlepšené počasí umožňuje spojeneckému letectvu útočit na nepřítele, současně je obnoveno zásobování obklíčených jednotek ze vzduchu;

24.12. 1944 - 2. PzD Wehrmachtu zastavena u Dinantu britskou 29. obrněnou brigádou;

25. 12. 1944 - odražen doposud největší útok na Bastoň; u Celles zničena významná část 2. PzD - Kampfgruppe Böhme) - 82 tanků, 84 samochodných děl; padlo 1100 příslušníků divize (pohřbených v obci Celles); 26. 12. 1944 - 4. US obrněná divize prolamuje obklíčení města a zřizuje pevný koridor;

27. 12.1944 - poslední velký útok na Bastoň odražen; 4. US obrněná divize zpevňuje koridor, kterým do Bastoně proudí zásobování a opačným směrem transfer raněných;

30. 12. 1944 – Německé pokusy přerušit „Pattonův koridor“ pokračovaly na přímý Hitlerův rozkaz i nadále, šanci na úspěch ale neměly. Američané jeho obě strany nadále posilovali, nyní již i jednotkami přisunutými z velkých vzdáleností. Např. až z Bretaňského poloostrova, ze vzdálenosti více než 800 km, dorazila do záložního postavení na linii Sedan – Givet 23.prosince 11. US obrněná divize (ta se na počátku května 1945  prožene společně s 26. US pěší divizí bavorskou stranou Šumavy až na rakouské území a osvobodí tam dva neblaze proslulé koncentrační tábory - Mauthausen a Gusen), která se nyní zapojila do obrany a posílení koridoru;

30. 12. 1944 - absolutně čisté nebe umožňuje spojeneckému letectvu neomezenou nadvládu ze vzduchu a napadání nepřítele nad celým teritoriem "výběžku";

08. 01. 1945 - Hitler stahuje neúspěšnou 6. pancéřovou armádu SS na východní frontu.

Situace se začala konečně měnit ve prospěch Američanů. Drahocenný čas získaný urputnou obranou amerických jednotek umožnil hlavnímu spojeneckému velení zabezpečit západní břeh řeky Mázy tak, aby na něj nepřítel již nemohl vstoupit. Tak se mohly začít připravovat podmínky k zahájení protiútoku, který by nastolil stav z doby před zahájením německé ofenzívy - 16. prosince 1944.

Bitva se stala opotřebovávací záležitostí, v níž Hitler tahal za kratší konec.

Enormní ztráty živé síly i utrpěné materiální škody se spojeneckému velení dařilo nahrazovat. V té době Američané zapomněli na segregaci v armádě a začali doplňovat své bojové jednotky i muži z řad Afroameričanů, kteří pak v jejich sestavě došli až k nám, do Čech. Afroameričané do té doby na různých místech sice již bojovali, téměř výhradně ale v nesmíšených jednotkách. Zničenou bojovou techniku mohli Spojenci také poměrně rychle doplňovat.

Jako příklad americké technické převahy dobře poslouží událost z dopoledne 30. prosince: letecký pozorovatel, poručík Robert Pearson, spatřil ze svého letounu cessna hlavní část německé obrněné techniky 1. tankové divize SS, přesunuté do prostoru Bastoně z 6. pancéřové armády SS po jejím neúspěchu v severní části fronty. I přes ztrátu Peiperovy bojové skupiny to stále byla velká úderná síla sestávající z obrněných transportérů, samohybných děl STUG, středních tanků Mark IV, Pantherů a několika „královských tygrů/Königstiger“, posílená pěchotou ze 167. divize lidových granátníků.

Podle Pearsonových instrukcí zahájil 22. obrněný dělostřelecký prapor 11. US obrněné divize hodinový palebný přepad, současně ze vzduchu doplněný útokem bitevních P-47. Řada obrněnců byla vyřazena, více než 10 dalších se snažilo ukrýt v lesích u obce Lutrebois. Pearson je ze svého letadla spatřil, vyznačil jejich polohu na mapě, a tu pak po domluvě rádiem shodil z oblohy do rukou podplukovníka Odena z 35. tankového praporu. Podle Odenových povelů připravily roty jeho praporu léčku, do níž se brzy „chytila“ celá tato nepřátelská skupina. Shermany a hellcaty jí nedaly žádnou šanci k přežití!

Německá strana již neměla pro doplňování prořídlých bojových řad, kam sáhnout, nahrazování bojové techniky se de facto také zastavilo. Spojenecké velení po prvních třech dnech německé ofenzívy konečně získalo jakýs takýs generální přehled o dění na ardenském bojišti, začalo opět více uvažovat i jednat strategicky. Když zjistilo, že hlavním zásobovacím pramenem pro útok Manteuffelovy 5. pancéřové armády ve směru na Bastogne je nádraží v rýnsko-falckém Trevíru/Trieru, vyslalo tam třikrát po sobě bombardovací svazy, které tento pramen totálně zlikvidovaly. Manteuffel tak přišel o zásobovací zdroj a neměl za něj adekvátní náhradu. Jeho jednotkám se s nedostatkem pohonných hmot a mazacích olejů, vládnoucím od počátku ofenzívy, už nedostávalo ani ničeho dalšího. Bohužel, bombardování starobylého Trevíru přineslo i velké škody celému městu. Zahynulo na 400 jeho obyvatel, poškozena byla i řada stavebních památek z éry římských legií, kterých je město plné.

Bastoň a okolí - jedno velké pohřebiště.

Bastoň se stala v průběhu bojů a bezprostředně po jejich skončení jedním velkým pohřebištěm pro padlé na obou stranách fronty. Pohřebišť v Bastoni resp. v jejím okolí bylo více. Na jedno místo v obci Recogne byli původně pohřbeni američtí vojáci padlí v této oblasti, stejně jako padlí vojáci němečtí. Padlí Američané pak byli přemístěni buďto na belgické pohřebiště US Army Henri-Chapelle resp. Neupré/ Neuville-en-Condroz (obě poblíž Lutychu) resp. na americké vojenské pohřebiště v Lucembursku u městečka Hamm. Zde spočívá i velitel 3. US Army, generál George S. Patton jun. (Autorská poznámka: největší německý vojenský hřbitov z 2. sv. války na území Belgie se nachází v obci Lommel s více než 39 tis. pohřbenými).

Německý vojenský hřbitov na katastru města Bastoň, v obci Recogne s více než 6 tis. pohřbenými, zůstal do dnešních dnů (viz foto). Každý žulový kříž nese na své čelní i zadní straně jména tří padlých, tzn., že jeden kříž představuje hrob 6 padlých.. Celkem je zde pohřbeno více než 6 tis. německých vojáků.

Tlak 3. US Army začal sílit, obranný perimetr kolem Bastoně se začal rozšiřovat. Nepřítel byl zatlačován od města na sever, až se 15. ledna 1945 u městečka Houffalize setkaly prvosledové jednotky Pattonovy 3. US Army s jednotkami 1. US Army generála Courtney Hodgese, přicházejícími od severu.

Návrat frontové linie do původního stavu pak již byl otázkou krátké doby. Bohužel pro západní Spojence se ani tento návrat ke stavu před 16. prosincem 1944 neobešel bez blamáže zapříčiněné hlavně rozpory uvnitř jejich nejvyššího velení. Důsledkem bylo, že nedošlo k uzavření ardenského výběžku, v němž by byly bývaly všechny tam přítomné německé síly obklíčeny jako v klasickém válečném kotli. Byl jim dopřán spořádaný ústup, kterým se jim podařilo se zachránit a připravit potom Spojencům ještě mnoho horkých chvil při jejich tažení směrem na východ. To už je ale jiná historie, která sama o sobě vydá na zvláštní stať.

Podstatné je, že po debaklu Hitlerovy „pancéřové gardy“ - 6. pancéřové armády SS, zastavené hrdinstvím amerických jednotek na severním křídle německé ardenské ofenzívy v prvních třech dnech útoku (jak jsme zdůraznili ve stati „Ardenské milníky - Bitva v Ardenách 1944/1945: O jejím výsledku rozhodly již první tři dny.“ ) už začínaly po počátečním náporu svoji obranu konsolidovat i ostatní americké úseky fronty. Čas, který jim tak byl dopřán, dobře využily.

Vzpomínky na hrdinství obránců Bastoně neblednou!

Belgičané na hrdinství spojeneckých jednotek nezapomínají. V Bastoni i v okolí je velice mnoho jim věnovaných památných míst. Připomínají statečnou obranu výsadkářů ze 101. divize, oběti tankistů i příslušníků všech ostatních druhů zbraní. Ústředním pamětním místem je Mardassonův památník, postavený na místě, kam se nejblíže k městu při jeho obléhání probojovaly německé jednotky - monumentální soubor vysokých žulových pylonů propojený na jejich horním konci mohutným ochozem - se jmény všech spojeneckých jednotek (hlavně amerických, britská účast byla okrajová, proto se mluví o bitvě v Ardenách jako o  bitvě americké), které se na území “ výběžku" do bitvy o něj zapojily. Její historie, kterou v krutých podmínkách zimy 1944/1945 jejich příslušníci vítězně vybojovali, návštěvníka oslovuje na každém kroku.

Anglo-americký výraz „nuts“, který použil brigádní generál Mc Auliff jako odpověď na drzou německou výzvu ke kapitulaci, se promítá i do současnosti. V Bastoni lze zajít do restaurace s vývěsním štítem „The Nuts“, každoročně o víkendu kolem 16. prosince se městem za velké pozornosti nespočetných diváků pohybuje dlouhý proud členů military klubů oblečených do dobových uniforem, projíždí dobová technika včetně tanků s bílými hvězdami i trámovými kříži Wehrmachtu na pancířích - vše pod názvem „The Nuts Weekend“. Letošní oslavy se „blýskly“ i průjezdem nejtěžšího německého tanku - „královského tygra“.