Osvoboditelé západu Čech 1945: "Velká červená jednička"- 1. US pěší divize - ikona mezi ikonami!

Všechny tři pluky, s nimiž se divize účastnila 2. sv. války, a s nimiž dorazila až do Čech, mají stejně jako většina jiných amerických pluků svoji velice dlouhou historii, jdoucí stoletími! V roce 1861 vznikly 18. a 26. pěší pluk, v roce 1869 16. pěší pluk, teprve ve 20. století, během 1. sv. války, ale došlo k jejich spojení v jednu kompletní divizi.

Formální vznik divize se datuje ode dne 24. května 1917, organizačně vznikla v červnu 1917 na vojenské základně ve Fort Jay nejprve pod názvem První expediční divize, později byla přejmenována na 1. pěší divizi. Jejím prvním velitelem byl brigádní generál William Sibert. V létě 1917 připlula první část divize jako první jednotka Amerických expedičních sil do Francie a vylodila se v přístavu Le Havre. Až do konce roku připlouvaly do Le Havru a do St. Nazaire její další části. Koncem roku 1917 již byla divize v kompletním stavu, t. zn. se všemi podpůrnými a doplňkovými jednotkami, 27.120 mužů.

První bojové nasazení divize

První dělostřelecký výstřel proti nepříteli vypálilo dělostřelectvo 1. US pěší divize dne 23. října 1917. Padlí příslušníci 2. praporu jejího 16. pěšího pluku bohužel znamenali o dva dny později první americké ztráty v 1. sv. válce na evropském kontinentě.

Když se v dubnu 1918 Němci pokusili zaútočit na Paříž, rozvinula se velká bitva trvající déle než měsíc, v níž přišla na pomoc vyčerpané francouzské armádě také 1. US pěší divize. Její 28. pluk zaútočil na obec Cantigny a během necelé hodiny ji dobyl. Bylo to první americké vítězství na západní frontě. Na počest tohoto vítězství obdržel pluk hrdý název „Black Lions of Cantigny/Černí lvi z Cantigny“.

Až do konce 1. světové války se 1. US pěší divize ve Francii zúčastnila všech důležitých bitev (Cantigny, Soissons, St. Mihiel a Aragonský les), které nakonec rozhodly o vítězství států protiněmecké koalice a o kapitulaci Německa.

V roli okupační pořádkové síly

Ihned po skončení války začala 1. pěší divize plnit úkoly v rámci spojeneckých pořádkových sil v poraženém Německu. Její příslušníci zahájili své bojové akce 1. světové války s rukávovou nášivkou představující velkou červenou číslici „1“ ve víceúhelníku barvy khaki, a podle ní také nazvali svoji jednotku „The Big Red One/Velká rudá jednička“, někdy i jako „The Fighting First/Bojující První“. Vzhledem k vysokým krvavým ztrátám se jí někdy také přezdívalo „The Bloody First/První krvavá“. Její motto zní: „No Mission Too Difficult. No Sacrifice Too Great. Duty First! / Žádný bojový úkol pro nás není nesplnitelný. Žádná obět příliš těžká. Povinnost především!“

Ztráty divize v této válce byly velmi vysoké – dosáhly čísla 22.668! Z toho bylo téměř 4,5 tisíce padlých v boji, přes 17 tis. příslušníků utrpělo zranění v boji, více než 1 000 jich zůstalo nezvěstných - ztráty vysoko nad bojový tabulkový stav mužstva!

Severní Afrika

1. US pěší divize byla od počátku spojeneckého tažení zaměřeného na konečné vítězství nad hitlerovským Německem v Evropě, stejně jako v 1. světové válce, jako první americká divize vždy „u toho“. Po náročném výcviku na území USA včetně účasti na největších manévrech se vydala z vojenského tábora Fort Benning jako první americká divize ve 2. sv. válce na svoji bojovou cestu za oceán do Velké Británie, aby na počátku srpna 1942 doplula do přístavu v Beaminsteru v jihozápadní Anglii. Zde se dále připravovala na své bojové nasazení v obojživelné operaci „Torch/Pochodeň“ při spojenecké invazi do severní Afriky, k níž vyplula 22. října 1942.

8. listopadu 1942 se vylodila u Oranu, tedy na úseku Východní skupiny, jíž velel gen.por. L. Fredendall (v březnu 1943 vystřídán generálem G.S.Pattonem.)

Další americké a britské síly se vylodily na jiných místech v Alžírsku a také v Maroku. Celkem dosáhla síla vyloděných britských a amerických vojsk ve třech vyloďovacích skupinách (Východní, Centrální, Západní) včetně vzdušných výsadků více než 100 tis. bojovníků. 14 dní předtím zastavila vojska Commonwealthu – britská, australská a novozélandská – u přístavního městečka El Alamein postup Rommelova Afrikakorpsu do Egypta s cílem obsazení Suezského průplavu, pro Spojence životně důležité vodní cesty. Tato bitva spolu s vyloděním v Maroku a Alžírsku znamenala zásadní obrat v bitvě o severní Afriku.

Generál G.S.Patton

S vyloděním amerických sil v severní Africe a na Sicílii je spojeno i jméno jednoho amerického vojevůdce, který se pak proslavil po vylodění v Normandii v celém tažení západní Evropou a který nakonec vstoupil i na české území – generála George Pattona.

Při vylodění v severní Africe velel Západní skupině invazních vojsk vyloděných v Maroku u Casablanky, sestávající ze dvou pěších a jedné obrněné divize (3.+ 9. US pěší, 1. US obrněná).

Severní Afrika se tedy stala prvním prubířským kamenem jedné americké pěší divize a jednoho amerického vojevůdce, jejichž cesta vedla až k nám do Čech. Onen vojvůdce se zde projevil tak, jak ho pověst líčí – organizátorsky na výši, neohroženě, tvrdě, nesmlouvavě – stejně, jako i v dalších taženích až do konce války.

Nešťastný Kasserinský průsmyk, Patton opět na scéně

Když Rommelův Afrikakorps ustoupil po porážce od Montgomeryho 8. britské armády od El Alameinu do Tuniska, pokusili se ho zde Američané dvakrát zastavit v tankových bitvách, které se ale pro jejich obrněnce staly pohřebištěm. Nezkušení američtí tankisté s mnohem slabšími tanky a jejich výzbrojí, než měl nepřítel, šli od porážky k porážce – provázené vždy velkými ztrátami tanků a samozřejmě i jejich osádek. Stejně tak byly zdecimovány americké pěší jednotky včetně 1. pěší divize. Nejtěžší porážkou amerických sil byla pro ně nešťastná bitva v Kasserinském průsmyku.

Pak byl ale dosavadní velitel II. sboru, generál Fredendall, odvolán. Na jeho místo přišel generál G. S. Patton. Díky mnohem lepší koordinaci s 8. britskou armádou generála Montgomeryho, ale hlavně úžasnému pozdvižení bojové morálky amerických vojáků, které se Pattonovi zdařilo doslova v řádu dní, se jeho jednotky velice brzy začaly úspěšně prosazovat, tak jako ve své první bitvě u El Guettaru. V té době již ale nastával pro Afrikakorps soumrak, jenž vyvrcholil kapitulací celého německo-italského uskupení v severní Africe 13. května 1943. To už ale jeho nejvyšší velitel, polní maršál Erwin Rommel, sám nezažil. Byl předtím Hitlerem odvolán na zdravotní dovolenou zpět do Německa.

Ostřílení mazáci z „1. rudé“ si nenechali nic líbit a vyrazili „podruhé osvobodit Oran“

1. divize byla v bojovém nasazení od vylodění 8. listopadu 1942 až do 9. května 1943. S jejím tažením severní Afrikou začaly být spojeny problémy týkající se disciplinovanosti jejích jednotek. Příslušníci divize za sebou měli krutá střetnutí s nepřítelem, v nichž šli od počátečních porážek až ke konečnému vítězství, a v nichž se zocelovaly jejich povahy – měli proč být na sebe patřičně hrdí. Jejich bojového umění a statečnosti si byl vědom i jejich velitel, generál Terry de la Mesa Allen, spolu se svým zástupcem „Teddem“ Rooseveltem III. Ti zastávali názor, že pořadová cvičení a dodržování základní vojenské kázně včetně předpisové ústroje a chování vůči nadřízeným pro takové ostřílené bojovníky nejsou ve srovnání s bojovým uměním a statečností tak důležitými atributy, kterými by se měli jejich vojáci také vyznačovat. Ani Allenova náklonnost k alkoholu nedávala dobrý příklad.

Tak se stalo, že konečné vítězství v severoafrickém tažení oslavili příslušníci „Velké rudé jedničky“ zcela po svém. Zatímco ostatní spojenecké jednotky defilovaly při slavnostních přehlídkách, pobřežními vesnicemi a městy, kudy táhla 1. americká pěší divize, se za ní táhl řetězec vypleněných taveren, vinárniček a vinných sklepů, v nichž nezůstal žádný sud, žádná láhev vína plná. Její příslušníky vyprovázely pohledy vyděšených majitelů a zoufajících si starostů.

Největší problém ale nastal v okamžiku, kdy v alžírském Oranu došlo ke konfliktu příslušníků divize s příslušníky týlových zásobovacích jednotek,tedy s vojáky, kteří si podle veteránů z„Velké rudé jedničky“ nikdy ani nečuchli k střelnému prachu a kteří před nimi nyní uzavřeli své kluby a jiná zábavná zařízení. To si samozřejmě „Big Red One“ nenechala líbit, takže vtrhla do města s cílem vzít spravedlnost zcela do svých rukou a „osvobodit Oran podruhé“! Generál Omar Bradley, v té době Eisenhowerův pověřenec pro zvláštní úkoly na severoafrickém bojišti, zuřil. Nařídil tvrdá opatření a začala i pořadová cvičení.

Sicílie

Po jistém zklidnění situace nastoupila divize v červenci 1943 ke svému druhému vylodění na bojové cestě k osvobození západní Evropy – na Sicílii v rámci operace „Husky“ ve dnech 9. a 10. července 1943. Cílem operace bylo vyhnat vojska tzv. „Osy“ z ostrova a připravit tak nástupiště k útoku na Apeninský poloostrov, aby odtud dle plánu, který prosazoval W. Churchill, mohl být zahájen útok na Německo. Současně s tím oslabit pozici italského fašistického vůdce Mussoliniho, vytvořit tak předpoklady k jeho pádu a k rozštěpení bloku „Osy“, hlavně ale k uvolnění námořních zásobovacích cest ve Středozemním moři, nad nimiž měla „Osa“ díky držení Sicílie až do té doby téměř svrchovanou kontrolu. I když americký názor na hlavní útok na Evropu byl velice odlišný (s upřednostněním invaze přes kanál La Manche) s obsazením Sicílie Američané z obou posledních dvou výše uvedených důvodů souhlasili.

Dva vyloďovací sektory

Vrchním velitelem operace, stejně jako při vylodění v severní Africe, byl generál D. Eisenhower. Vylodění mělo opět dva sektory: Východní – britský, sestávající z 8. britské armády pod velením tehdy ještě pouze generála B. Montgomeryho, včetně 1. kanadské pěší divize a menších jednotek Jihoafričanů, Australanů, Novozélanďanů a Západní – americký, představovaný 7. americkou armádou pod velením generálporučíka G.S.Pattona, v níž se vedle 2. obrněné divize, 1. a 3. pěší divize uplatnily i jednotky rangers a vzdušné výsadkové jednotky. Celé tažení bylo samozřejmě zajištěno ze vzduchu i z moře americkými a britskými leteckými i námořními silami.

Pattonovo a Montgomeryho nesmlouvavé soupeření

Sicilská kampaň se stala jedním velkým britsko-americkým závodem, v němž šlo o to, kdo se jako první dostane do Messiny, přístavu na břehu Messinské úžiny, odkud to je již „coby kamenem dohodil“ do Itálie. Během tohoto sicilského závodu obsadil Patton 22. července na severním pobřeží sicilské hlavní město Palermo, což vyvolalo doma ve Státech ohromné nadšení, uskutečnil několik operací v podobě velkých skoků, provedených tak, že svá vojska nalodil, nechal na lodích odvézt do prostoru naplánovaného vylodění a zde opět vylodil tak, aby mohla co nejúčinněji zaútočit. Těmito „skoky“ se nakonec dostal tam, kde potřeboval být, a sebestředný, egoistický Montgomery, jehož zásluhy o porážku německo-italských vojsk v severní Africe jsou s odstupem let a se stupněm dnešních informací velmi oslabeny velkými přehmaty v dalším průběhu války, k tomu musel Pattonovi pogratulovat.

Montgomeryho „úlety“

Montgomeryho akce na Sicílii však zapříčinily určité časové zdržení Pattonova postupu, takže se nepříteli podařilo ze spojeneckých kleští na italský poloostrov evakuovat mnoho sil a bojových prostředků, které se později mohly nově zapojit do bojů proti Spojencům a přispět tak k tomu, že se pro ně dobývání poloostrova stalo jedním velkým krvavým tažením – což nebyl díky Montgomeryho „zásluze“ případ první ani poslední! Takové případy se u něho staly již během „Africké kampaně“ a táhly se za ním bohužel až do konce války. Účet za něj platily svými životy tisíce spojeneckých vojáků! Montgomeryho způsob vedení války si zcela určitě zaslouží samostatné podrobné zhodnocení!

Smrt „Tedda“ Roosevelta III, změna ve velení „Velké rudé jedničce“

Jak jsme ale již uvedli výše, bojové zásluhy a vlastnosti – bojový elán a bojové umění – „Tedda“ Roosevelta III byly tak nepřehlédnutelné a nepominutelné, že byl po zásluze předurčen k povýšení a pro velení 90. US pěší divizi. Bohužel, zabránila tomu jeho předčasná smrt, jejíž příčiny je nutné hledat kromě jeho zranění z 1. světové války také v intenzivním nasazení od kampaně v severní Africe přes Sicílii až do Normandie.

Smrt generálmajora Terry de la Mesa Allena

7. srpna 1943 nahradil generálmajora Terryho Allena ve velení „Velké rudé jedničce“ generálmajor Clarence R. Huebner, který jí velel až do svého jmenování velitelem V. sboru v lednu 1945. Tehdy se ujal velení 1. pěší divize generálmajor Andrus, dosavadní velitel divizního dělostřelectva, jenž ji na konci války přivedl až na české území.

Generálmajor Allen byl pověřen velením výcvikové 104. US pěší divize. Na dobyté Sicílii vykonávala až do konce srpna téhož roku posádkovou službu v horském sicilském městě Troina, které předtím za těžkých bojů, trvajících od 31. července do 5. srpna, dobyl se svojí „Velkou rudou jedničkou“. 104. pěší divize byla deaktivována v květnu 1946. Generálmajor Allen odešel z armády 31. 8. 1946, ale nadále zůstal činným ve veteránských organizacích.

Generál Terry de la Mesa Allen, Sen. zemřel ve věku 81 let 12. září 1969 v El Pasu v Texasu. Byl pochován se všemi vojenskými poctami na národním hřbitově ve Fort Bliss, vedle svého syna, podplukovníka Terra de la Mesa Allena, Jr., jenž padl v říjnu 1967 ve Vietnamu. Krutou ironií bylo, že v řadách otcovy bývalé jednotky! Byl velitelem 2. praporu, 28. pěšího pluku, 1. pěší divize. Potkal ho tak podobný osud jako „Tedda“ Roosevelta III, pohřbeného na americkém vojenském hřbitově v Colleville, nad vyloďovací pláží Omaha. Ostatky jeho bratra Quentina, sestřeleného stíhače 1. sv. války, sem byly přeneseny z původního místa ve Francii, kde byl pohřben zpočátku.

Cesta „Velké rudé jedničky“ z Normandie až do Čech

Skutečně nejslavnější, se zápisem do všech historických dokumentů, současně ale nejtěžší a nejkrvavější chvíle pro 1. US pěší divizi přišla dne 6. června 1944 s vyloděním na jednom z pěti spojeneckých sektorů v operaci „NEPTUN“ – při invazi do Normandie, s níž započalo dobývání západní Evropy s krycím názvem „OVERLORD“. Od tohoto dne až do konce války doprovázely divizi dva samostatné prapory: 745. samostatný tankový prapor a 634. samostatný prapor stíhačů tanků.

Krvavá lázeň pro „Big Red One“ na „OMAZE“

Vyloďovací sektor 1. US pěší divize nesl v plánech spojeneckých štábů pojmenování „OMAHA“, od konce dne „D“ už navždy ponese název „KRVAVÁ OMAHA“! V tomto sektoru se v ranních hodinách dne „D“ vylodily dvě pěší divize (v západní části na podsektoru „DOG“ 29. pěší divize, ve východní části na podsektorech „EASY a FOX“ 1. pěší divize. Oproti ostatním čtyřem sektorům (americkému „UTAH“, briským „GOLD“ a „SWORD“, kanadskému „JUNO“), na nichž utrpěli Spojenci podstatně menší ztráty, byla situace v den „D“ na pláži „OMAHA“, a to hlavně v podsektorech 1. pěší divize, kritická po dobu mnoha hodin. Německé zbraně doslova kosily vyloďující se příslušníky divize i jejích podpůrných jednotek. Většina obojživelných tanků, které měly poskytnout palebnou podporu a krytí postupujícím pěšákům, se v rozbouřeném moři potopila. Zátarasy z ostnatého drátu a další překážky umístěné již do vody před písečnou pláží, museli nejprve zlikvidovat ženisté. Řada z nich ale také hned na počátku padla nebo byla zraněna. Svoji velkou daň si vybraly také protipěchotní miny.

Teprve osobně na místě se lze trochu vžít do role útočících

Ani ten, kdo shlédl co do věrnosti situace na pláži „OMAHA“ sotva překonatelný film „Zachraňte vojína Rayana!“, si nemůže dostatečně dobře představit skutečné bojové scény odehrávající se na jejím písku. Teprve na místě si člověk naplno uvědomí tu krátkou vzdálenost pouhých několika desítek metrů, z nichž nepřítel, ukrytý ve velmi dobře chráněných, z betonu prefabrikovaných palebných postaveních, měl promáčené, dlouhou plavbou v rozbouřeném moři zdecimované, pod tíhou zbraní a nákladu sehnuté vojáky na mušce jako figurky na střelnici. Ty, které nezabil nebo nezranil, palbou uvěznil na dlouhé hodiny v oblázcích a písku pláže.

Konečně – „OMAHA“ dobyta!

„OMAHA“ se stala synonymem pro strašný masakr 1. pěší divize. Velitel 1. americké armády, generál Omar Bradley dokonce v dopoledních hodinách uvažoval o přerušení útoku v tomto sektoru. Přesto se ale její příslušníci nakonec po příkladu důstojníků a seržantů, kteří první krvavou lázeň přežili, zvedli a úzkými cestami, někde pouhými pěšinami, se dostali z pláže na vrcholový hřeben pobřežních útesů.

Zde udrželi svá postavení až do příchodu posil. I když nebylo plánovaných cílů útoku v den „D“ ani zdaleka dosaženo, předmostí se podařilo dobýt a udržet i na „OMAZE“.Další dny už přinesly i pro 1. pěší divizi pevné zachycení a tedy již neodvratitelnou přítomnost spojeneckých sil na území Normandie. Během prvního dne invaze se na pláži „OMAHA“ vylodily 34 tisíce vojáků, jejichž ztráty zde dosáhly 4.700 zraněných, mrtvých a nezvěstných, tedy 14% – podstatně méně, než vrchní velení předpokládalo!

Výpad z Normandie

Dalším úkolem po upevnění předmostí, které se nakonec stalo dle plánů spojeneckého velení jednolitým celkem všech pěti sektorů o celkové délce cca 60 km, se stal výpad z Normandie jižním a jihovýchodním směrem s hlavním, i když zatím stále dosti vzdáleným cílem, jímž byla Paříž. 1. pěší divize se tohoto výpadu zúčastnila v rámci operace „COBRA“. Znamenalo to opět tvrdé boje, nyní o město St. Lô, poté v srpnu v operaci „Fallaisská kapsa“ u měst Fallais a Mortain. Odtud vedla bojová cesta divize dále Francií a Belgií přes Lutych/Liége až na německou hranici.

Západní val a dobytí prvního německého velkoměsta

12. října 1944 zahájila 1. US pěší divize boj o město Cáchy/Aachen, které dobyla s velkýkými ztrátami až 21. října. Dostalo se jí cti dobýt toto historické město jako první na německém území. Význam jeho dobytí byl velký, symbolický, vždyť se jedná o starobylé historické sídlo, v němž bývali korunování němečtí císařové! V tomto prostoru divize poprvé překročila i obávané opevněné pásmo „Západní val“, tzv. Siegfriedovu linii.

Krvavý Hürtgenský les

Následovaly opět krvavé boje jihovýchodně od Aachen/Cách v pohoří Hürtgenský les, které měly za cíl dobýt přehrady na řece Roer a zajistit proniknutí do rovinatého Porúří. Boje o Hürtgenský les se staly nejdelší bitvou americké armády ve válce v západní Evropě! 1. pěší divize zde po krvavých bojích 12. listopadu dobyla nevelké město Hürtgen, jež dalo celé této operaci jméno. Situace bojujících jednotek byla tak kritická, že se v několika případech spojili zdravotníci obou proti sobě bojujících stran a během krátkého přerušení bojů společnými silami poskytovali pomoc zraněným. Výmluvným svědectvím je obraz amerického malíře Dana Stiverse.

Dění na zdejší frontě se sice na čas zklidnilo, když je na jih odtud zastínila Hitlerova ofenzíva v Ardenách, dohromady ale trvaly téměř půlroku, ukončeny byly teprve v únoru 1945 a vyžádaly si na straně US Army mnohatisícové oběti. Krvácela zde těžce i 1. US pěší divize.

7. prosince mohla divize konečně přerušit své 6 měsíců trvající nepřetržité bojové nasazení a přesunout se k odpočinku do prostoru za frontou. Ten ale neměl mít dlouhé trvání!

Bitva v Ardenách

16. prosince 1944 zahájil nepřítel jižně od Cách útok v Ardenách a 1. pěší divize zde musela čelit na severním úseku ardenské fronty spolu s 2. a 99. pěší divizí útoku 6. tankové armády SS – tedy „výkvětu“ Hitlerových armád – kterou Vůdce vyslal na nejdůležitější úsek, z něhož bylo nejblíže k hlavnímu cíli ofenzívy, tedy k přístavu Antverpy. Prvopočátek fiaska, které v Ardenách Hitler utrpěl, se začínalo rodit právě na severním úseku fronty v  prostoru obcí Büllingen, Bütgenbach a Elsenborn, Krinkelt a Roscherath, které divize držela. Vlevo od ní se bránily německému útoku v prostoru dvou spojených obcí Krinkelt a Rocherath 2. a 99. US pěší divize. Všechny tři divize své úseky ubránily, elitní Hitlerova pancéřová armáda zde neprošla!

Význam německého nezdaru 6. pancéřové armády SS byl mimořádný. Vždyť měla zahájit útok na hlavním směru celé ofenzivy, směřovaném k dobytí přístavu Antverpy. Toho se měly útočící jednotky zmocnit, znemožnit tak přísun posil a veškerého válečného materiálu na kontinent a současně také rozdělit území obsazené již Spojenci na dvě části – vrazit mezi ně klín, jenž by znamenal i podstatné zesílení rozporů mezi nimi, vedoucí v konečném důsledku v podepsání příměří na západní frontě a možnost snadnějšího čelení sovětských útokům na východě. Hitler si přál zde západní Spojence rozštěpit nejenom vojensky, ale současně také politicky, aby byli nakonec ochotni s Německem uzavřít příměří v zájmu úspěchu ve válce proti SSSR na východní frontě. Po porážce na severním úseku fronty ztroskotal i útok na jejích dalších úsecích a s tím nakonec i celá německá ofenzíva.

Ardenské peklo

Z bojů během ardenské bitvy je známa dlouhá řada hrdinských činů příslušníků spojeneckých armád, jejichž jednotky se na zastavení německé ofenzívy podílely –hlavně americké. Všimněme si alespoň jedné epizody,která se odehrála na frontovém úseku 1. US pěší divize:

Nejtěžší úder německé ofenzívy na úseku 1. US pěší divize zažíval v prvních hodinách 2. prapor 26. pěšího pluku, jemuž velel podplukovník Derril M. Daniel, zkušený veterán ze severoafrického tažení, v civilním životě doktor věd, vědec – entomolog, specialista na zkoumání všech druhů škodlivého hmyzu. Na jeho pozici se v opakovaných vlnách vrhaly jako rozzuření sršni obrněné transportéry plné pancéřových granátníků SS, střídajících se s šiky parašutistů, rychle se rozvinujících po opuštění vozidel, podporováni tanky. Byly to ty nejlepší, které na tomto úseku Němci nasadili – zbrusu nové panthery.

Čtvrtek, 20. prosinec, byl nejhorší. Po několikahodinové dělostřelecké přípravě opět vyrazili parašutisté a granátníci, podporovaní tanky. Pravé křídlo Danielova praporu se začalo hroutit, ačkoliv vojáci drželi své pozice do posledního muže. Palba z jejich okopů – „liščích doupat/ fox holes“ ustávala teprve, když přestali žít, zasaženi palbou nebo rozdrceni pásy tanků. Daniel si vysílačkou vyžádal dělostřeleckou podporu těsně před své pozice. Během osmi hodin vypálilo dělostřelectvo jeho divize na deset tisíc salv – byl to jeden z nejintenzivnějších dělostřeleckých zásahů na evropském bojišti! Nakonec dorazily na pomoc sharmany doprovodného tankového praporu spolu se stíhači tanků vyzbrojenými 90mm kanóny, které si s proniknuvšími panthery poradily. Když se rozhostilo nad bojištěm ticho a průzkumné hlídky vyrazily na kontrolu předpolí, hlásily nepřehledné hromady mrtvých útočníků – doslova jako „pokosená tráva“! Jednotka vyčleněná k pohřbení padlých jich napočítala na 800! Danielův prapor zaplatil 250 mrtvými, zraněnými, nezvěstnými. Další tvrdá rána pro jeho jednotku i pro celou divizi po nepředstavitelně krvavých bojích před pouhými třemi týdny v Hürtgenském lese! (viz: The Guns in Last Light – Rick Atkinson).

Z Arden dále – do Německa až k Rúrskému kotli

Po odražení útoku jednotek 6. SS pancéřové armády se 1. pěší divize zúčastnila také dalších bojů, na jejichž konci bylo 28. února vrácení fronty do pozic, které měla před zahájením německého útoku.

Poté obnovila svůj útok v Hürtgenském lese, 23. února konečně zdolala řeku Roer, došla k Rýnu, a ten překročila přes proslulý železniční most u Remagenu ve dnech 15. – 16. března 1945. V tzv. „Ruhrské kapse“ uvízly statisíce německých vojáků a divize se podílela na tvorbě „kleští“ které tento velký „kotel“ vytvořily. Konečný počet v něm zajatých nepřátelských vojáků dosáhl čísla 325 tisíc!

Závěrečné dny války

Když byla „Ruhrská kapsa“ zlikvidována, následoval rychlý bojový postup divize Německem přes Padeborn k řece Weseře až k hranicím předválečného Československa, do prostoru Ašska a na Chebsko. Aš byla dobyta symbolicky 20. dubna 1945, v den Hitlerových 56. narozenin.Postarala se o to 42. jízdní průzkumná eskadrona, součást 2. jízdní průzkumné skupiny.Cheb dobyla 26. dubna s nejtěžšími ztrátami amerických jednotek na českém území 97. US pěší divize, o den později k tomu „přidala“ i chebské letiště. Poté ji zde vystřídala 1. US pěší divize.

Od vylodění v Normandii až do konce dubna 1945 byla 1. US pěší divize součástí V. US armádního sboru, který náležel k 1. americké armádě, jejímž velitelem byl generál Hodges. Několik dní před koncem války rozhodlo americké vrchní velení o přiřazení jeho sboru k Pattonově 3. US Army. Stalo se tak se záměrem zaútočit dvěma armádními sbory (V. a XII.) z pozic na česko-německém (bavorském) pomezí do nitra české kotliny a (snad) se zastavit až v Praze. Genrál Patton o to velmi stál (a zcela určitě nebyl sám!), bohužel, také zde se opět projevila nerozhodnost, politická nezralost a zcela chybějící předvídavost vrchního velitele, generála Eisenhowera.

Po přiřazení V. sboru k Pattonově 3. armádě se XII. sbor z Ašska a Chebska začal posunovat podél německo-české hranice (podél hřebenu Českého lesa) dále na jihovýchod, na šumavské německo-české pomezí. S tím se samozřejmě posunuly také jednotky v rámci V. sboru. 1. US pěší divize zde během 28. a 29. dubna vystřídala 97. US pěší divizi, která předtím dobyla Cheb. Pak z tohoto prostoru začala v součinnosti s 9. US obrněnou divizí chystat závěrečný útok do českého vnitrozemí. Nebyl to ale klidný týden! Mezi americkými a německými jednotkami docházelo k řadě sice drobnějších bojových akcí, ale také i při nich bohužel američtí vojáci umírali.

Podél Krušných hor od Chebu směrem na Falknov (Sokonav) i na Mariánské Lázně

Divize byla před tímto útokem rozmístěna v prostoru od Aše k Chebu, jedna její část na německém území u lázeňského městečka Bad Elster. Útok 5. května zahájila svým 18. plukem ve směru na Dolní Žandov. 6. května se do útoku zapojily i ostatní dva pluky. Část 16. pluku vyrazila v součinnosti s 9. obrněnou divizí hlavním směrem na Falknov (dnešní Sokolov). Když se na konci dne zastavily, byla za nimi řada obsazených míst, m.j. Kynšperk n. Ohří, Loket a Tisová.

Do Falknova vstoupilo toto bojové uskupení příštího dne, 7. května 1945, již v ranních hodinách. Američané zde objevili koncentrační tábor, nejinak tomu bylo ve Svatavě/ Zwodau. Tento tábor byl ženským lágrem a ještě před jeho osvobozením byla část jeho vězeňkyň vyhnána na „pochody smrti“. Jedním z nich byl také pochod z tábora v Helmbrechtsu, který se ve Svatavě jen zastavil, a nakonec došel až do Volar. Přežilo z něho jen velice málo jeho účastnic!

Během tří dnů, od 6. května, kdy se do útoku zapojily i ostatní dva pluky (16. a 26.), až do zastavení bojové činnosti 8. května, obsadila 1. pěší divize prostor od Chebu podél levého břehu Ohře až k hřebenu severní části Krušných hor, na jejím pravém břehu Kynžvart s dalšími místy ve Slavkovském lese a zastavila se jen několik kilometrů od Mariánských Lázní. Během svého postupu stále ještě narážela na místa nepřátelského odporu, která bylo třeba v boji likvidovat.

Německé kapitulace

Z Falknova pokračovaly odřady 1. pěší a 9. obrněné divize přes Staré Sedlo a Loket směrem na Karlovy Vary. V Lokti toho dne kapituloval před zástupci 1. US pěší divize genplk. Fritz Benicke se svojí divizí (označovanou také jako bojová skupina/Kampfgruppe a složenou z různých jednotek, vč. jednotky kadetů z důstojnické školy v Milovicích jako nejbojovnější z nich). Benickeho skupina byla v bojovém prostoru pro obě americké divize hlavní nepřátelskou silou.

8. května na stejném místě, v hotelu „Zum weißen Ross“, podepsal kapitulaci celého XII. sboru 7. německé armády jeho velitel, generál dělostřelectva Herbert Osterkamp.

Při podepisování kapitulačního protokolu došlo k zajímavé situaci, když německý generál předložil návrh kapitulačního dokumentu s místem podepsání uvedeným jako Elbogen, Sudetenland. Zástupce 1. divize a současně 3. US Army, brigádní generál Georg Taylor jej upozornil, že se nenachází v  Sudetech, nýbrž v Československu a že kapitulační protokol tedy ponese toto označení. Než německý generál kapitulační protokol XII. sboru podepsal, musel nejprve kapitulovat v této záležitosti. Mezitím obdržela 1. pěší divize radiogram z velitelství V. sboru: „Zastavit všechny další bojové akce. Jednotky setrvají ve svých pozicích a vyčkají na další rozkazy“! Konec války byl zde!

Henleinova „labutí líseň“

Nedaleko Lokte byl toho dne zadrženKonrad Henlein, zakladatel a vůdce nacistického sudetoněmeckéhohnutí v Československu, když jel do Chebu pokusit se vyjednávat s Američany. Kontakt s nimi mu měl zajistitvelitel německého XII. sboru, gen. Osterkamp. Američané Henleina zatkli a byl převezen do věznice v Plzni, kde neslavně ukončil svůj život podřezáním tepny sklem ze svých brýlí.

Setkání na demarkační linii

Divizi nyní čekaly další velké a nesnadné úkoly – postarat se co nejrychleji a nejúčinněji o přeživší vězně zachráněné z osvobozených koncentračních táborů, postarat se o zorganizování pořádku v nepřehledných zástupech válečných zajatců i německéhocivilního obyvatelstva prchajícího do americké zóny před postupem Rudé armády z východu. 10. května 1945 se s ní jednotky 1. US pěší divize konečně setkaly na demarkační linii, vedoucí předměstím Karlových Varů, a na dalších místech od německo-české hranice severně od Kraslic až k Bečovu n. Tepolou.

________________________

Redakční poznámka:

O závěrečných bojích 1. US pěší divize na území západních Čech napsal nejpodrobnější českou studii PhDr. Vladimír Bružeňák. Jedná se o jeho knihu nazvanou „Květen bez šeříků“, popisující den po dni podrobně postup této divize koordinovaný s postupem 9. US obrněné divize na Sokolovsku, Karlovarsku a ve Slavkovském lese. Její nové, rozšířené vydání: ISBN 978-80-75731-52-4.

_____________________

Úctyhodná bilance

V okamžiku, kdy divize obdržela rozkaz k zastavení další bojové činnosti, běžel 443. den její přítomnosti ve válce, započaté vyloděním 8. listopadu 1942 v alžírském Oranu. Během té doby bylo příslušníkům divize uděleno více než 21 tisíc „purpurových srdcí“– vyznamenání pro vojáky US Army zraněné v boji. Přišla o více než 4.200 příslušníků, kteří boje nepřežili anebo byli prohlášeni za nezvěstné! Přibližně stejné počty vykazuje divizní bilance i za období, kdy byla nasazena do bojů 1. světové války ve Francii!

„OMAHA“ a chebská „Ypsilonka“ − dva bratrské obelisky

Aby se na oběti, které příslušníci divize ve 2. sv. válce přinesli, nikdy nezapomnělo, byl krátce po válce nedaleko Chebu, na křižovatce cest od Karlových Varů a Mariánských Lázní do Chebu vztyčen známý památník – obelisk v podobě žulového jehlanu, na jehož bocích jsou uvedena jména všech příslušníků divize, kteří v jejích řadách od vylodění v severní Africe až do konce války obětovali své životy za svobodu Evropy. Jeho pohnutá historie v létech 1948 – 1989 je dostatečně známa!

Dnes už je jen těžko pochopitelné, že tento pietní obelisk mohl být pro tehdejší československý vládnoucí režim tak velkým trnem v oku, že neváhal pronásledovat občany, kteří mu projevovali svoji úctu, že mohl okamžitě po položení věnců představiteli USA při výročních vzpomínkách tuto výzdobu likvidovat. Také takto se projevovala slabost režimu, který i přes neustálé hlásání velmi pokrokových idejí, jejichž naplnění ale nebyl nikdy schopen zajistit, nakonec na tuto slabost odešel do propadliště dějin. Obelisk má svého „dvojníka“ – vztyčený na vyloďovací pláži „OMAHA“.

Slavná jména spojená s „Velkou rudou jedničkou“

S bojovou cestou 1. US pěší divize ve 2. sv. válce jsou také spojena dvě jména, jejichž nositelé se nesmazatelně zapsali do válečných pamětí. Prvním je jméno Robert Capa – slavný válečný fotograf, který se vylodil na pláži „Omaha“ v první útočné vlně a jehož fotografie - oněch „Slavných jedenáct“, které se podařilo bez úhony dopravit z bpojiště do Londýna, se stalo světoznámými. Jeho profese válečného fotoreportéra jej později zavedla i do války ve Vietnamu, kde bohužel zahynul při výbuchu nášlapné miny.

Druhé jméno – Samuel Fuller – patří bývalému příslušníkovi divize, který s ní došel ze severní Afriky přes Sicílii a Normandii až do Čech, a po válce se stal slavným filmovým režisérem a scénáristou. Jeho film „Big Red One“, natočený v roce 1980, je jednou z válečných filmových ikon.

1942 – sev. Afrika: Alžírsko – Oran; Tunisko – Kasserinský průsmyk

1943 – sev. Afrika: Tunisko, Itálie: Sicílie

1944 – Francie: Normandie, Mortain-Falaise; Belgie: Lutych/Liège, Ardeny; Německo: Cáchy/Aachen, Hürtgenský les;

1945 – Německo: Hürtgenský les, řeka Rýn – Bonn, Rúrský kotel, řeka Wesera, pohoří Harz, severní část západních Čech

Ztráty divize během bojů v Evropě:

více než 21.000 zraněných v boji (WIA), více než 4.200 zabitých v boji (KIA)

Složení divize při vstupu na území západních Čech v r. 1945:

16.,18.,26. pěší pluky a 5.,7.,32.,33. dělostř. prap. a podpůrné jednotky + samostatný 745. tankový (TB), 635. tankoborný (TDB), 103. protiletadl. prapor (AAA), 1. průzk. odd. + další podpůrné jednotky

Velitel divize při vstupu na území západních Čech: gen. mjr. Clift Andrus

1945 – 1955 – v Německu jako součást okupačních sil, později v rámci NATO;

1955 – 1961 – v USA, na své základně ve Fort Riley v Kansasu;

1961 – Německo, v rámci „Berlínské krize“v souvislosti se stavbou berlínské zdi;

1965 – 1970 – nasazení v nešťastné Vietnamské válce; ztráty divize daleko přesáhly ztráty utrpěné v obou světových válkách – 6.146 zabitých příslušníků a 16.019 zraněných, dvě desítky zajatých;

1990 – přesun do Saudské Arábie;

1991– operace Pouštní bouře; divize překonala vzdálenost 260 km jižním Irákem, v bojích zničila přes 500 iráckých tanků a téměř tolik obrněných vozidel, do zajetí vzala více než 11 tisíc iráckých vojáků;

1996 – divize se vrátila do Německa a byla opět dislokována ve Würzburgu;

1999 – 2003 – v rámci NATO služba na Balkáně, Bosna-Hercegovina, Makedoni, Kosovo;

2003 – divize se opět na dva roky vrátila do Iráku;

2006 – 2008 – působnost v rámci operace Irácká svoboda, část divize byla dislokována v Afghánistánu, druhá část zůstala do r. 2011 v Iráku, od r. 2012 byla také dislokována v Afghánistánu. Divize má dnes svoji evropskou základnu v bavorském Vilsecku.

1. US pěší divize vstoupila do historie ozbrojených sil USA jako divize, která od svého založení v roce 1917 do současnosti absolvovala největší počet dnů aktivního bojového nasazení.

___________________________________________

Využité informační prameny:

▪„Z Normandie přes Adeny až k nám − Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie“/Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.