Reportáž od bývalé železné opony, bez ostré palby: Panevropský půlmaratón, jen startovní výstřely

Samostatnou kapitolou pro původní sudetoněmecké obyvatele tohoto pohraničního kraje byl jejich odsun (v německé terminologii Vertreibung/vyhnání) v l. 1946 - 1947.

Mezinárodní přeshraniční „open“ Panevropský půlmaratón z bavorské obce Stadlern do českých Poběžovic, pořádaný od r. 2009, jehož se může zúčastnit kterýkoliv zájemce, všem dává příležitost vychutnat pocity volnosti sportovního pohybu místy, kde již dnes žádné ohrožení života nehrozí, kde zní pouze startovní výstřely tohoto oblíbeného, mimořádně zajímavého, jedinečného sportovního podniku.

R. 2009 vzniklo v bavorském pohraničním městě Schönsee, v budově bývalého středověkého pivovaru Bavorsko-české kulturní centrum jako místo vzájemného poznávání historie a kultury, porozumění. K českému překladu zakládacího záměru navrhl autor tohoto článku zařadit do sportovní části přeshraniční běžecký závod.

Za dobou své činnosti se Bavorsko-české kulturní centrum stalo významným místem setkávání obou národních kultur, pro českou stranu díky od začátku tam dobře fungujícímu kulturnímu a turistickému informačnímu centru Plzeňského kraje i významným místem propagace kultury a cestovního ruchu nejenom tohoto kraje, ale celé ČR. Bavorské Schönsee a české Poběžovice se po r. 1990 staly partnerskými městy, trasa závodu tím byla vlastně dána.

Profil tratě nenechá nikoho na pochybách, že už samotné absolvování závodu bez ohledu na dosažený čas není žádná procházka „růžovým sadem“! Nejvyšší hřebenové partie Hornofalckého lesa v místě startu v obci Stadlern, a protilehlého Českého lesa, jímž se musí závodníci probojovat k cíli v Poběžovicích, dosahují výšky přes 700m n.m. Jedním z jeho nižších sedel je nejvyšší bod trasy závodu (740m n.m.), která se pak už jenom svažuje až do cíle před zámkem v Poběžovicích…

Závod se těžko někdy může zařadit do plejády těch, na nichž závodníci a závodnice na rovinaté trati dosahují nejlepších světových výkonů. Má ale jiné atributy, které ho činí neopakovatelným a vzhledem k historickým konotacím na světě unikátním. (06)

Z výřezu mapy je patrné, že trasa zčásti vede v těsné blízkosti statní hranice, kterou v jednom úseku tvoří vodní tok – říčka Bayrische Schwarzach (na některých českých mapách nese jméno Černice), oddělující od sebe bavorskou a českou Švarcavu. Spojnici mezi nimi tvoří místní komunikace s můstkem přes tento potok. Státní hranice zde prochází jeho středem. Říčka Bayrische Schwarzach odvádí část vod z tohoto prostoru do řeky Regen, přítoku Dunaje, a tedy dále až do Černého moře.

Nedaleko odtud pramenící Radbuza ale svoji vodu i vody svých přítoků odvádí do Berounky, dále do Vltavy a od soutoku u Mělníka do Labe, takže nakonec doputují do Severního moře.

Absolutní raritou je hřeben střechy jednoho z mála nezaniklých domků v osadě Závist/ Neid, jedné z občerstvovacích stanic závodu. Rozvodí prochází tímto domem, takže dešťové kapky z jedné strany střechy končí svoji cestu v Severním moři, zatímco její druhá strana je směruje do okapu, z něhož nakonec splývají s vodami Černého moře v deltě Dunaje.

Obec Stadlern je malebně rozložena v 720m n.m. na úpatí mohutné části Bavorského křemenného valu s úchvatnými výhledy daleko do Čech paralelně jdoucím s jeho českým protějškem. Obec je součástí turistické oblasti Schönseer Land.

Krátce po startu závodu se před jeho účastníky otevře překrásný pohled na vrcholky Českého lesa – Lysou horu a Starý Herštejn, jimž předchází údolí s bývalou „železnou oponou“.

____________________

3 km od okraje Stadlern je situována osada Bayrische Schwarzach. Trasa závodu ze Stadlern přichází zleva. V dolní části je na místě bývalé České Švarcavy zachycen les, jímž prochází státní hranice.

________________________

Do 50. let 20. stol. existující (Česká) Švarcava již dnes vůbec neexistuje. Mezi domy, v polovině kamenného mostu přes hraniční potok (dnes zcela v lese), vede česko-německá hranice. Domy ve spodní polovině fotografie jsou posledními domy Bavorské Švarcavy.

_______________________

Poté, kdy byli v létech 1946-47 sudetoněmečtí obyvatelé České Švarcavy odsunuti do Německa, byly prázdné domy cíleně odstraňovány. Jejich ruiny stály ještě v r. 1962. Často byly cílem zvídavých a posléze šokovaných návštěvníků z německé strany hranice.

_____________________

Hraničním přechodem ve Švarcavě procházela velice významná obchodní cesta z Norimberku do Prahy. Rakousko-uherská celnice s personálem vyfotografovaným v r. 1909 společně s bavorskými kolegy, pracovala naplno.

_____________________

Tam, kde dnes bují hustý lesní porost, stával ještě ve 30. létech 20. století největší československý zasilatelský dům rodiny Wartha, zabývající se výrobou, hlavně ale výkupem velmi oblíbených krajkářských výrobků distribuovaných do celého světa.

________________________

20. století přineslo do tohoto kraje, od středověku osídleného kolonisty pocházejícími z německy mluvících zemí, pozvanými sem českými panovníky, žal a utrpení. Na frontách 1. světové války umírali otcové a synové sudetoněmeckých rodin v uniformách armády Rakousko-uherské monarchie. Po obsazení tohoto českého pohraničí Hitlerem (viz níže), vítaným jím zfanatizovanými sudetoněmeckými davy, museli otcové a synové narukovat do Wehrmachtu a ztrácet své životy na frontách 2. světové války. S jejím skončením ale klid nenastal. Z celého československého pohraničí byli jeho obyvatelé německého původu na základě spojeneckých dohod v l. 1946-1947 přesídleni na německé území v rámci tzv. „odsunu“, v německé terminologii nazvaném „Vertreibung/vyhnání“. Poté se zde zvedla „železná opona“, jejíž konec nastal až téměř o půl století později.

Celou tuto historii v kraji, jímž trasa Panevropského závodu probíhá, připomíná mnoho různých atributů - pomníčků, zbytků základů zaniklých osad a nejrůznějších v nich tehdy fungujících provozů (mlýnů s vodním náhonem, vodních pil, brusíren skla), např. i pivovaru v obci Pivoň atd., atd., atd!

Josef Oczko

Vlevo u cesty stoupající od hraničního můstku přes říčku Schwarzach do Čech, byl 29. září 1938 byl trasy výstřelem henleinovského povstalce zavražděn příslušník čsl. finanční stráže Josef Oczko jako člen hlídky Stráže obrany státu (SOS). Pomníček se podařilo našemu nakladatelství r. 2011 zrestaurovat.

Smrtící střelba proti čsl. příslušníkům Stráže obrany státu se udála i na mnoha dalších místech tehdejší československo-německé hranice. Poté následoval potupný Mnichovský diktát, bez boje přijatý defétistickým prezidentem Benešem a čsl. vládou.

Po Mnichovském diktátu v r. 1938 se celá oblast i s Poběžovicemi stala součástí Hitlerovy Třetí říše a Wehrmacht vtáhl i sem.

V květnu 1945 se v lesích kolem Švarcavy ozývaly výstřely a dokonce i výbuchy granátů z hlavní amerických tanků, které si tudy probojovávaly vstup na čsl. území a lámaly zde v tvrdých bojích odpor německé domobrany, tzv. Volkssturmu, a jednotek běloruských SS. Část Bavorské Švarcavy přitom lehla popelem. Tanky s bílou hvězdou na pancířích nakonec vjely i do Poběžovic.

Josef Zíka - jedna z obětí „studené války“ a „železné opony“

__________________________

Při prvotních přípravách dostal závod samozřejmě také název. Kromě myšlenky vzájemného česko-německého porozumění sehrála svoji roli při zrodu názvu i tradice česko-japonských vztahů - historie, do r. 1989 v Československu téměř neznámé.

Majitel Poběžovického panství, hrabě Heinrich Coudenhove-Calergi byl rakousko-uherským velvyslancem v Japonsku, odkud si přivezl svoji manželku Mitsuko. Postupně se jim v narodilo pět dětí, toho dva nejstarší synové ještě za pobytu v Japonsku.

Historii přítomnosti hraběnky Mitsuko v  Čechách před krátkou dobou velmi zasvěceně zachytila ve své stati „Mitsuko: první Japonka žijící v Čechách byla rakouská hraběnka z Poběžovic“ na portálu Média.cz její autorka Dominika 8765.

________________________

Paní Mitsuko s sebou přivezla do své nové vlasti řadu japonských tradic a také své velké zalíbení v malířství, kterému se věnovala hlavně na hraběcím loveckém zámečku Dianahof, v těsné blízkosti trasy běžeckého závodu. Zámeček se v 50. létech 20. století stal sídlem roty pohraniční stráže, byl „dokonale“ zdevastován a nakonec náložemi totálně zlikvidován.

Na obrázku uprostřed je syn Richard, který v Poběžovicích v r. 1922 založil Panevropskou unii, myslitelský klub, dnešními slovy - think tank. Jeho členy byli např. Albert Einstein, Konrad Adenauer, Thomas Mann, George Pompidou, Charles de Gaule a j. Mezi její podporovatele náležel např. Winston Churchill.

Zde se dostáváme k původu názvu našeho specifického závodu. Úzce souvisí s historií, do r. 1989 v Československu téměř neznámou. Stěžejní snahou takto vzniklé Panevropské unie bylo úsilí zajistit pro Evropu život v míru, bez dalších válek. Vždyť tragické vzpomínky na 1. světovou válku byly stále příliš živé! Základní ideu Panevropské unie – ideu mírové koexistence a zcela konkrétní hospodářské spolupráce – po 2. světové válce přijaly první evropské státy, k nimž postupně přistupovaly další, až se nakonec utvořila dnešní Evropská unie.

Hrabě Richard sice byl československým občanem, pobýval ale od svých studií až do roku 1938 ve Vídni. Po nástupu nacismu odešel do Švýcarska, kde po okupaci Československa přijal v roce 1939 francouzské občanství. V létech 1940 –1946 pobýval a přednášel v New Yorku. V roce 1947 se vrátil do Evropy – žil střídavě ve Švýcarsku a Rakousku. Byl také mezi iniciátory vytvoření Rady Evropy.

V roce 1951 zveřejnil hrabě Richard svůj první návrh evropské ústavy a v roce 1955 jako první navrhl, aby se evropskou hymnou stala Beethovenova 9. symfonie, jíž od r. 1985 skutečně je!

Tato slova Richarda Coudenhove-Calergi nejdokonaleji vystihují jeho vztah k Evropě i k jeho domovu, kterým bylo Poběžovicko - romantický kout české země:

Žádná „železná opona“ mě nemůže oddělit od mého českého domova, který se pro mne tak jako tak proměnil v sen, a to sen pozlacený láskou. Mou vlastí a mým domovem se mezitím stala Evropa. Uprostřed této velké vlasti trvá a žije však, nedotčen v mé vzpomínce jakoukoli politikou, můj malý, šumavský domov.“

Srovnání stavu zámku v minulosti a stavu, který po sobě zanechala vláda „reálného socialismu“, je mementem pro další generace. Naléhavou výzvou již nikdy nedopustit, aby se vlády zmocnil režim, jehož celkový charakter odhalí úroveň jeho vztahu k památkám! Režim, kterého historie nezajímá, který cestou k „světlým zítřkům“ za sebou zanechává absolutní spoušť!

Obnova totálně zdevastovaného zámku probíhá s vynaložením všech sil všech zúčastněných a zainteresovaných. V diskusní části k článku „Mitsuko: první Japonka žijící v Čechách byla rakouská hraběnka z Poběžovic“ na tomto portálu, jsme jako repliku na výzvu jedné diskutující, aby byl tristní stav zámku voliči „zohledněn“ v letošních parlamentních volbách, uvedli:

"… problém tristního stavu poběžovického zámku vůbec není tématem voleb, je problémem, který město zdědilo po minulém režimu, kdy se v zámku vystřídaly dva socialistické subjekty - nejprve 9. brigáda pohraniční stráže a poté státní statky! Vedení města, bez ohledu na to, kdo právě je „u kormidla“, se snaží se svými omezenými prostředky a i za pomoci dobrovolníků dělat vše, co je možné, aby se stav zlepšil. Jde to pomalu, ale výsledky jsou již vidět.

To by určitě potvrdili i věrní účastníci poběžovického mezinárodního přeshraničního Panevropského půlmaratónu, který se mi před téměř 20 léty podařilo založit díky absolutní podpoře vedení města - tehdejšího starosty Mgr. Hynka Říhy i současného Bc. Martina Kopeckého, obce Stadlern a Bavorsko-českého kulturního centra v hornofalckém Schönsee. Start závodu je v obci Stadlern v katastru Schönsee a trať závodu vede přes bývalou „železnou oponu“ do Poběžovic. Dnes je závod neodmyslitelnou součástí propagace poběžovického zámku, u něhož je každoroční cíl závodu. Zámecký park již není bývalou „džunglí“, ale naopak skýtá potěšení se jím projít. Stavební rekonstrukce zámku už jsou také patrné! Tristní stav zámku spadá do stejné kategorie, do níž se během socialistického hospodaření a socialistického vztahu k památkám dostalo v naší zemi i mnoho dalších stavebních památek."

_________________________

Zámek a klášterní kostel v Pivoni

Dalším oblíbeným odpočinkovým místem hraběnky Mitsuko byl zámek v Pivoni, původně od r. 1266 první klášter augustiniánů v Čechách a překrásným barokním chrámem. Klášter byl v rámci reforem císaře Josefa II. zrušen a přeměněn v zámek. Romantiku místa dokumentuje fotografie ze čtyřicátých let 20. století.

Osud se k objektu zachoval pouze o malý stupínek lépe, než tomu bylo v odstraněném zámečku Dianahof (nebyl vyhozen do vzduchu). Klášterní chrám vyhořel v r. 1953 přičiněním Pohraniční stráže, která měla v zámku sídlo jedné své jednotky. (Autorská poznámka: Pouze o jeden den později, t.j. 03.05.1953, vyhořel kostel v obci Červené Dřevo u Nýrska, také se sídlem jednotky Pohraniční stráže. Zajímavá náhoda - sic !!!)

Klášter v minulosti třikrát vyhořel. Dvakrát během třicetileté války, jednou neopatrností jednoho z převorů. Ve 20. století sice vyhořel „pouze“ chrám, celkovou devastaci během éry „reálného socialismu“ lze ale přirovnat ke stavu, jako kdyby býval vyhořel kompletně celý klášter!

Po Pohraniční stráži v zámku hospodařily státní statky. Míra devastace zámeckých budov i klášterního chrámu je sotva představitelná. Zámecké budovy i kostel ale dnes alespoň stále stojí a další malé pokusy o záchranu, činěné již několik desetiletí, jsou tu a tam přece jen viditelné. Naprosto rozhodujícím krokem k záchraně objektu chrámu, vykazujícího velmi vzácné prvky evropské barokní architektury, bylo definitivní pořízení nové kopule a střechy, chránící tak zdivo před působením klimatu. Trasa závodu vede v těsné blízkosti objektu.

V létech 1682–1695 byl původní poběžovický hrad přestavěn na raně barokní zámek.V té době zde pobýval významný pražský sochař Jan Brokoff, jenž zde zhotovil dřevěný model nejstarší sochy českého světce Jana Nepomuckého. Podle něho pak byla odlita bronzová socha, zdobící dnes Karlův most v Praze. Její kopie stojí v Poběžovicích mezi kostelem a farou.

V roce 1730 se stal majitelem panství Leopold, jeden z příslušníků velmi rozvětveného rodu Thunů-Hohensteinů. Zámek se dočkal opět rozkvětu. V roce 1844 kolem něho vznikl i krásný anglický park. V té době zde po jistý čas jako učitel hudby Thunových dcer působil hudební skladatel Bedřich Smetana.

___________________________

Pro mnoho našich mladších současníků a zcela určitě pro téměř všechny účastníky přeshraničního Panevropského půlmaratónu může být pojem"železná opona" možná pojmem záhadným, nesrozumitelným. Zastavme se proto v těsné blízkosti tohoto tehdejšího fenoménu.

Od r. 1951 do r. 1968 sestávala „železná opona“ na státní hranici (postavená hlavně s cílem zabránit občanům Československa, příp. i dalších států tzv. „tábora míru a socialismu“, v útěku na Západ) z třístěnného drátěného zátarasu, z něhož první stěna ze směru z čs. vnitrozemí byla původně pouze z ostnatého drátu, od r. 1961 se z ní stala stěna tzv. signální, se slaboproudými elektrovodiči, při jejichž zkratování (narušitelem státní hranice, mnohdy ale i zvěří) začal terminál ve služební místnosti pohraniční roty vydávat zvukové a světelné signály. V tom okamžiku vybíhala do terénu poplachová hlídka se služebním psem a na místo zkratu spěchala pěší hlídka provádějící v noci mnohahodinové pochůzky podél této stěny, zatímco při denním světle prováděla střežení z pozorovací věže. Druhá stěna zátarasu byla stěnou hlavní - a smrtící! Sestávala ze silných vysokonapěťových vodičů (3000 V), natažených nad sebou do výšky 2,5 m, a to při takové vzdálenosti jednotlivých vodičů od sebe, že se jimi na druhu stranu nedostala ani drobná zvěř. Třetí stěna (resp. první z pohledu ze sousední země, t.j. SRN, Rakousko) byla hustou sítí z ostnatého drátu. Vzdálenost této „železné opony“ od státní hranice byla poměrně krátká, činila pouhých 100 m až 200 m.

Po likvidaci „Pražského jara“ v r. 1968, kdy byly tyto zátarasy na státní hranici odstraněny, nastalo v r. 1969 období tzv. „normalizace“ a upevnění komunistické moci. Železná opona" se na hranici začala vracet, i když nyní již v „humánnější“ podobě - jako jednostěnný drátěný zátaras se slaboproudou (životu již ne nebezpečnou) signální stěnou, postavenou ale v podstatně větší vzdálenosti od samotné státní hranice. Důvodem zvětšení této vzdálenosti na 1000m až 1500m bylo, dát takto pěší hlídce střežící v terénu resp. z objektu pohraniční roty vybíhající „poplachové hlídce“ případně větší „pátrací skupině“, více času k zadržení narušitele státní hranice. Stálým komponentem „železné opony“ od jejího počátku až do jejího konce byl široký „kontrolní pás“ - opakovaně do hladké roviny upravovaný pás ornice před drátěným zátarasem, na němž mohla pěší hlídka při pochůzce pěšinou podél tohoto „kontrolního pásu“ sledovat, zda do něho někdo nevstoupil. Za hlídkovou pěšinou směrem do čs. vnitrozemí ještě následoval úzký travnatý resp. keřovitý pruh, na němž byla v mnoha úsecích instalována trávou maskovaná nástražná signální zařízení: z obou stran podélně natažené ocelové dráty ve výši kolen. Jejich dotekem při lidské chůzi příp. při běhu lesní a polní zvěře docházelo k vystřelení nastražené signální světlice, což znamenalo jediné - hlídka v terénu se musela okamžitě do takového místa přesunout a zjistit příčinu tohoto signálu.

Železná opona" definitivně padla v r. 1990, kdy byly drátěné zátarasy odstraněny, na mnoha místech při slavnostních ceremoniálech, kterých se účastnili přední politici SRN a tehdejší Československé federativní republiky.

Od prvního ročníku provází závod velmi vtipně a obdivuhodně neúnavně doprovodným slovem moderátor Josef Kožnar.

___________________

______________________

Využité informační prameny:

PANEVROPSKÝ PŮLMARATÓN (zal. 2009) PANEUROPA - HALBMARATHON (gegr. 2009) Balcar B. / ISBN 978-80-88220-08-4

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.

▪ Fotografie označené monogramem MB jsou dílem fotografa Miroslava Bendy a jsou publikovány s jeho výslovným souhlasem.