Z Bělé nad Radbuzou v Českém lese na obě strany frontové linie válečného nebe.

Absolutní spojenecká převaha na nebi Normandie

Nebe nad Normandií, kde má za několik dní dojít k největšímu námořnímu výsadku v dějinách válek, již plně ovládají bojové letouny západních Spojenců. Jakýkoliv nepřátelský pokus o vyslání letounů nad toto území je okamžitě trestán několikanásobnou převahou spojeneckých letounů – buďto sestřelením, v některých případech donucením německého pilota k přistání na britském letišti.

Mizivá šance na přežití i pro zkušené německé piloty včetně Ludwiga Lichy

Po vylodění spojeneckých sil 6. června 1944 na pěti plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword je jakýkoliv německý let nad tímto bojovým územím výslovným sebeobětováním. K pokusu svést nerovný boj s angloamerickými spitfiry, hurricany, mustangy a mnoha dalšími typy stíhacích a bitevních letounů startuje 8. června 1944 také stroj nadporučíka Luftwaffe Ludwiga Lichy. Pilot není nezkušeným nováčkem, jakými je ve dnech invaze většina pilotů, sotva stěží splňujících kritéria předepsaného počtu výcvikových hodin pro zařazení do bojových jednotek německých vzdušných sil.

Licha již má za sebou úspěšné nasazení při podpoře jednotek Rommelova Afrikakorpsu v severní Africe! Ani jeho bojové zkušenosti ale nezabrání tomu, aby nebyl v nerovném boji s přesilou spojeneckých stíhaček sestřelen nad obcí Villacoublay. Umírá ve svých nedožitých 22 létech 8. června 1944 a je pohřben na vojenském hřbitově Andre de Eure u francouzského Vernonu.

Vernon se po válce stal partnerským městem bavorského lázeňského města Bad Kissingen, v němž Ludwig Licha studoval na vyšší reálné škole, a kde nadále rozvíjel své atletické, sprinterské vlohy, které si přinesl z většinové německé základní školy v Bělé nad Radbuzou/Weißensulz v Českém lese.

Z Bělé nad Radbuzou do světa

Ludwig Licha se narodil v roce 1922 nedaleko od Bělé nad Radbuzou, v sudetoněmecké, samozřejmě ale československé, horské vsi Pleš/Plöß, kde vlastnila a vedla jeho matka špičkové ubytovací zařízení cestovního ruchu „Böhmisches Spitzenlager Franzi von Rößler“, takže byla členkou zájmového sdružení těchto ubytovacích zařízení se sídlem v lázeňském městě Bad Kissingen v oblasti Dolní Franky/Niederfranken. Po ukončení povinné školní docházky v Bělé nad Radbuzou jej rodiče pro lepší studijní možnosti proto poslali právě sem. Svůj sprinterský talent nadále tříbil v tamějším lehkoatletickém oddílu a později ve sportovním klubu v Drážďanech, kam se po ukončení školy v Bad Kissingenu v roce 1941 vydal za svojí kariérou vojenského stíhacího pilota.

Vzpomínka na hrob v dáli

Jako vzpomínka na něho byl po jeho smrti na hřbitově v jeho rodné obci Pleš zřízen − podle v sudetoněmeckém pohraničí zavedeného zvyku − jeho symbolický hrob. Celá obec Pleš/Plöß padla po odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva v r. 1946 za oběť likvidace opuštěných pohraničních obcí. Po roce 1989 byl zničený hřbitov pietně obnoven, včetně kamenných základů bývalého kostela, takže i symbolický hrob Ludwiga Lichy i několika členů jeho příbuzenstva, padlých ve 2. sv. válce na jiných frontách, tam lze nalézt i dnes.

Dlouhá léta je již úbočí až k vrcholu zarostlé náletovými křovinami a stromy, po odstraněných domech jsou tu a tam patrné pouze zarostlé základy a zlomky armatur z pavlačí…

___________________________

Autorská poznámka

Velkou zajímavostí je hrob s ryze českým jménem Josef Zíka. Je zde pohřben původně lesník  čsl. státních lesů, který vstoupil do amerických služeb a působil v této oblasti jako agent-chodec, hlavně při převádění pro americké tajné služby zájmových osob. Při jednom nočním přechodu v březnu 1951 přišel o život v přestřelce s hlídkou čs. Pohraniční stráže 9. poběžovické brigády PS u nedaleké bývalé sudetoněmecké obce Václav / Wenzelsdorf.

___________________________

Skvělý sprinterský výkon německé olympijské naděje

Základy své nadějné sportovní dráhy, násilně přerušené smrtí nad Normandií, získal Ludwig Licha již na základní škole v Bělé nad Radbuzou. V roce 1938 získal titul juniorského mistra Německa v běhu na 10o m. Jeho všestrannost dokumentuje přiložená kopie diplomu vítěze atletického trojboje na 19. sportovních slavnostech ve Würzburgu v červenci 1939.

Při mezistátním lehkoatletickém utkání Německo – Rumunsko, uskutečněném v r. 1942 v tehdy německé Vratislavi/Breslau, nad všechny ostatní výkony vynikl jeho na tehdejší dobu mimořádně kvalitní čas na 100m 10,6 sec! Licha pomohl k drtivému vítězství německého týmu i svým výkonem na prvním úseku štafety 4×100 m. Okamžitě se stal velkou německou nadějí pro Olympijské hry v r. 1944, o nichž se v Německu věřilo, že se uskuteční po jeho brzkém vítězství nad Sovětským svazem a tím ukončení války. Nakonec se další lehkoatletické mezistátní závody se západoněmeckou účastí konaly až v r. 1951. Muži se utkali postupně s lehkoatletickými týmy z Lucemburska, Švédska a Švýcarska, v tomto roce také poprvé startovaly západoněmecké ženy v utkání proti švýcarskému národnímu týmu.

Lichův výkon ještě více vynikne při jeho srovnání s výsledky závodu na 100m ve finále Olympijských her 1948 v Londýně: 1. místo (USA) 10,3 sec., 2. místo Barney Ewell (USA) 10,4 sec., 3. místo: Lloyd La Beach (Panama) 10,6 sec.

Memoriál Ludwiga Lichy v Bad Kissingenu

V r. 1984 věnovala Lichova sestra Johanna atletice v Bad Kissingenu velký putovní pohár, který každoročně obdrží vítěz přeboru oblasti Unterfranken. V Bad Kissingenu se také každoročně koná Memoriál Ludwiga Lichy s hlavním závodem na 100 m.

Předválečná sportovní tradice v Bělé n.R. dnes úspěšně pokračuje

V Bělé nad Radbuzou má v dnešní době sport a v něm i lehká atletika velkou podporu u vedení města. Jeho starosta Ing. Libor Picka každoročně slavnostně všechny lehkoatletické podniky zahajuje. Důkazem podpory je m.j. i stadiónek s tartanovou běžeckou dráhou a s rozběhovými sektory, také každoroční, vedle jarního přespolního běhu „Bělská pětka“, běžecký závod „Bělská míle“ s rámcovými sprinterskými závody, jichž se letos v rámci Bělské pouti zúčastnilo na 200 závodnic a závodníků.

Živá sportovní vzpomínka na Operaci Cowboy

V Bělé nad Radbuzou se také uskutečňuje jedna z předávek štafetového kolíku přeshraničního závodu štafet „Po stopách Operace Cowboy“, založeného v roce 2015 naším nakladatelstvím Resonance a v současnosti skvěle organizovaného vedením bavorského městyse Eslarn, českých měst Bělá n. R. a Hostouň, jako vzpomínky na zcela mimořádnou, doslova mysteriózní akci US Army na přelomu dubna května 1945, kdy jeden odřad americké 2. jízdní průzkumné skupiny, tzv. „2. kavalérie“, útokem přes tehdejší linii fronty obsadil německý vojenský hřebčín v Hostouni a ochránil zde před nebezpečím zničení stádo několika set vzácných koní, včetně těch nejvzácnějších − bílých lipicánů ze Španělské jezdecké školy z vídeňského císařského Hofburgu, ukrytých zde nacisty před frontou blížící se k Vídni.

Pevný řetěz sportovní tradice

Všechny tyto vyjmenované sportovní aktivity v Bělé nad Radbuzou jsou jakýmsi pomyslným řetězem sportovní tradice, jehož jedním článkem byl svého času i skvělý sprinter Ludwig Licha, který mohl zcela určitě dosáhnout ještě vyšších úspěchů, kdyby jeho nadějnou kariéru nebývala přerušila válka – to nejhorší, co sportu nepřeje, co je jeho největší překážkou!

____________________________________

Název naší stati přímo sděluje, že pojednává o dvou lidských osudech, jejichž protagonisté měli společné místo svého vykročení do života, přičemž se jejich další životní osudy velmi lišily. Nuže, zde je osud druhého z nich. Byl o několik let starší než Ludwig Licha a na rozdíl od něho, pilota stíhacího messerschmittu, létal ve 2. sv. válce jako radiooperátor se svým velitelem, pilotem legendárního stíhacího bombardéru De Hawiland Mosquito, úspěšně plnícího s výsostnými znaky Velké Británie i průzkumné úkoly. Jeho jméno je samozřejmě z důvodu náležitosti k čsl. leteckým jednotkám u nás mnohem známější než jméno Ludwiga Lichy – jedná se o legendárního Jana Smudka.

Vychován v duchu tradic svobodného Československa

Náležel ke generaci mládeže vychovávané v ideálech svobodné první Československé republiky vzniklé na troskách Rakousko-Uherska, v silném českém národním cítění. Samozřejmě jej velmi ovlivnily boje v létech 1918 /1919, kdy se republika bránila separatistickým pokusům „českých Němců“, pojmenovaných tehdy „Rakušáci“, o nichž se učil ve škole stejně jako o hrdinství československých legionářů. Byl členem Sokola a junáckého oddílu, v jehož rámci v roce 1939 přísahal, že se aktivně zapojí do odboje.

Bělá nad Radbuzou společným výchozím bodem obou letců

Městečko Bělá nad Radbuzou (německy Weißensulz) jim bylo společným výchozím místem pro jejich životní pouť. Jan Smudek se zde narodil v roce 1915, posléze se s rodiči odstěhoval do chodské metropole Domažlic. Zatímco o 7 let mladší Ludwig Licha spojil svůj další život s lehkou atletikou, Jan Smudek více tíhl k pohybu ve volné přírodě, učaroval mu skauting spojený s dalšími aktivitami, např. s vodáctvím.

Smudkova protinacistická anabáze

Při stavbě kanoe na zahradě jeho nového domova v Domažlicích se ho snažili v roce 1940 zatknout gestapáci, když se jim z jejich agenturních zdrojů donesla informace, že je Smudek napojen na ilegální hnutí. Podařilo se mu uniknout a přitom ještě vážně postřelit jejich velitele – z pistole, odcizené podnapilému německému poddůstojníkovi v jedné smíchovské restauraci.

Zářez na pažbě za prvního zlikvidovaného nepřítele

Další pokus o získání zbraně již tak dobře nevyšel. Při pokusu přepadnout a odzbrojit podnapilého příslušníka pořádkové policie v Kladně došlo k neplánovanémuvýstřelu ze Smudkovy pistole, tedy nedopatřením, a Němec zůstal ležet mrtvý na chodníku. Smudek zde v Kladně navštěvoval strojnickou školu, když předtím úspěšně vychodil průmyslovou školu v Plzni.

Smrt německého strážmistra vyvolala velice intenzivní vyšetřování, současně ale také řadu patolízalských projevů ze strany českých protektorátních institucí. Pomstou nacistů za útok na Kladně bylo zatčení celé městské rady a posléze smrt českého kladenského starosty Pavla.

Smudkovi se ale nakonec podařilo opakovaně se prostřílet ke svobodě, když m.j. zlikvidoval dva příslušníky německé finanční stráže při pokusu jako podezřelého jej legitimovat. Na jeho dopadení byla stále zvyšována nabízená odměna, dosahující tehdy na protektorátní poměry závratné výše. Jemu se ale dařilo nadále unikat. Dnes víme, že i za podpory řady českých občanů.

Nacistická msta

Smudkův útěk měl za následek podstatně zvýšenou pozornost německých represivních složek soustředěnou na Domažlice. Přicházely stále další perzekuce a intenzivní pokusy Smudka dopadnout, včetně výzev v protektorátním tisku a slibů tučných odměn za uvedení na jeho stopu.

Smudkův parťák z přepadení na Kladně, František Petr byl popraven, popravě neunikl ani jeden z dalších pomocníků organizujících jeho útěk před gestapem, Ladislav Vojtěch.

V noci z 20. na 21. března 1940 bylo v Domažlicích zatčeno na 50 osob, ke kterým byla 23. března přiřazena další stovka. Všichni tito zatčení byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg, na bavorské straně podhůří Českého lesa, resp. Hornofalckého lesa.

Pozdější bádání přinesla zjištění, že seznamy „nepohodlných“, kteří se v r. 1940 ocitli v osidlech Gestapa, již měly být pořízeny daleko před Smudkovou aférou, ještě před potupným obsazením pohraničí, a to na základě zpráv nejrůznějších donašečů a konfidentů.

Jméno Smudek

Jméno Smudek po jeho činech a úspěšném zmizení rezonovalo v sluchovém ústrojí a i v hlavách různých lidí různě. Příslušníky německých represivních orgánů přivádělo k šílenství, ustrašeným čecháčkům způsobovalo třes rukou. Mnohým ale naopak dodávalo potřebnou vzpruhu. Existují dokonce jisté indicie o tom, že někteří čeští četníci měli Smudkovi v útěku pomáhat a také se snažit krýt jemu pomáhající obyvatele.

S podporou „Tří králů“

V Praze se Janovi podařilo navázat kontakt s českým odbojem, dokonce i se skupinou „Tří králů“, takže při jeho dalším úniku ze spárů Gestapa mu osobně pomáhal jeden z nich − legendární kapitán Václav Morávek. Smudkova cesta vedla přes Moravu na Slovensko a dále do Maďarska. Spolu s dalšími odbojáři pak nastoupil cestu přes Řecko a Turecko do Sýrie a odtud lodí do Francie. Jako řada dalších s protektorátu šťastně uprchlých mužů absolvoval pěchotní výcvik v Agde a stal se příslušníkem čs. jednotky ve Francii stejně jako řada čs. parašutistů vysazených později na protektorátní území. Francie bohužel velmi brzy před Hitlerem kapitulovala a Čechoslováci museli podstoupit další útěkové martýrium, aby se dostali ze spárů Němců do Velké Británie. Jejich cesta tam vedla přes Alžírsko, Maroko a ostrovy Martinique a Santa Lucia, Bermudy a Kanadu. Po příchodu do Velké Británie byl Smudek zařazen k pěchotě, nakonec se mu ale podařilo splnit si své přání dostat se k letectvu, kde absolvoval kurz radiových operátorů.

Dráhy letů obou protagonistů na válečném nebi se velice pravděpodobně na čas křížily

Na jaře 1944 byl přidělen k československé letce 68. noční stíhací perutě Royal Air Force (RAF). Dá se tedy předpokládat, že se někde na válečném nebi Francie mohl při operačních letech míjet s Ludwigem Lichou převeleným sem po porážce Afrikakorpsu v severní Africe. Již po jeho smrti 8. června 1944 začal létat jako navigátor s pilotem F/O Jaroslavem Taudym, který se stal pilotem letounu Mosquito u československé letky B 68. britské peruti.

Válka skončila, místo ve vlasti pro Jana Smudka ale nebylo

Po ukončení 2. světové války se konečně mohl Jan Smudek vrátit do své vlasti. Příliš dlouho zde však nepobyl — po únoru 1948 se znovu musel vydat na nucenou cestu z Čech, kde se opět stal nepřítelem. Znalost terénu ze skautských akcí v lesích pod Čerchovem, kde prochází státní hranice, mu umožnila opět uniknout.

Ne každému byla na mezinárodní úrovni prokázáma taková čest:

Příběhem Jana Smudka se inspirovali filmaři. V roce 1943 natočila gruzínská společnost Tbilisi Kinostudia film „Nepolapitelný Jan“ (Uchinari Jani). Režisérem filmu byl Vladimir Petrov, hlavní roli ztvárnil Jevgenij Samojlov. Příběh Jana Smudka v tomto filmu je příběhem jednoho z pražských studentů zatčených po 17. listopadu 1939, který po zapojení do odboje zastřelí několik německých okupantů. Některé záběry z filmu byly zařazeny do dokumentu ČT 2 „Nepolapitelný Jan“.

Američtí filmaři natočili v r. 1942 film „Casablanca“, s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou, jehož děj se odehrává z velké části v hlavním městě Maroka, „přestupní stanici“ mnoha emigrantů prchajících před nacismem. Hlavní hrdina filmu zažívá obdobná životní dobrodružství jako Jan Smudek. Dílo získalo tři oskarová prvenství a stalo se filmovým evergreenem.

Na místě je zasloužené uznání a úcta

Ještě dlouho po válce byl názor na něho a na jeho činy velmi rozdílný. Jedněmi zatracován pro údajné následky, které jeho odvážné činy v jeho rodném raji měly, druhými uznáván jako hrdina. K přiživování jeho pomluv samozřejmě velkou měrou po roce 1948 přispívala prosovětská propaganda šmahem zatracující vše, co se týkalo československého západního odboje. V devadesátých letech, tedy po sametové revoluci, se vrátil z exilu do České republiky, dne 17. listopadu 1999 v Dílech u Domažlic, nejvýše položené chodské obci, takřka zapomenut zemřel. Jak řekl autorovi této statě: "Chtěl se dívat každého dne z Dílů na Haltravě na své milované Chodsko jako z letadla, jak o tom vždy snil za svých bojových letů"! Je důležité, i dnes si jeho hrdinství připomínat a hluboce se mu poklonit!

Dnes téměř neznámé souvislosti

Málokdo dnes tuší, jaké osudy dvou protagonistů jsou spojeny s Bělou nad Radbuzou, městečkem v Českém lese, které si cílevědomě, trpělivě a úspěšně našlo své dnešní místo na slunci.

Využité prameny

▪ Archiv Nakladatelství Resonance

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže - II. díl / Balcar B. / ISBN 978-80-254-5723-8

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.