Hitler vznik sudetoněmeckého problému nezavinil a na svědomí ho tedy nemá! Lstivě ho ale využil!

České pohraničí na mapách US Army jako nepřátelské území

Americká armáda při své osvobozovací misi v r. 1945 chápala území tzv. Sudet, kam se v posledních týdnech války stále více blížila, jako území patřící k Třetí říši, tedy území nepřátelské. Přispívaly k tomu hlavně její operační mapy s  místními názvy v německém jazyce a hranice Třetí říše zakreslená v podobě, jaké doznala po odtržení pohraničních území na základě Mnichovském diktátu. Teprve na místě začali její vojáci s překvapením zjišťovat, že zde existuje i část obyvatelstva, vítající je v ulicích městeček a na obecních návsích s bezmezným nadšením, s červenomodrobílými vlajkami na rozdíl od kapitulační bílé barvy rozmanitých kusů látek vystrčených na nejrůznějších žerdích z oken a vikýřů. Teprve zde se začali seznamovat s tím, co vlastně této situaci předcházelo, jak došlo k tomu, že v jednom místě vedle sebe žijí dvě tak rozdílné komunity.

_______________________________

Zpět do české historie

Je žádoucí si příčiny toho i dnes připomenout. K tomu je ale nutné vrátit se o řadu staletí zpět do české historie. Tak dlouhá je totiž historie osídlení věnce pohraničních hor lemujícího Čechy a severní Moravu. Tato historie se v průběhu staletí rozrostla také o historii osídlení v nivě řeky Dyje na jižní Moravě i o německy mluvící ostrůvky v mnoha českých a moravskoslezských městech, z nichž kromě Prahy jmenujme alespoň některé – Brno, Jihlava, Karlovy Vary, Kutná Hora, Liberec, Opava, Ustí n. L … Zde je třeba hledat odpověď na otázku, kde tedy vlastně historie německého osídlení v českých zemích začíná, kde má tedy počátek své historie každé tehdejší sudetoněmecké město, každá taková obec.

________________________________

„Věno Otců zakladatelů“ se stalo „danajským darem“

Československo prošlo od svého vzniku na konci první světové války až do konce světové války druhé politickým vývojem, jakoby předurčeným osudem, ale ve skutečnosti mu jej předurčili hlavně jeho „Otcové zakladatelé“! „Věnem“ mu přinesli řadu problematických „darů“ i po předcích zděděných „rekvizit“, které je možné nazvat „ingrediencemi“ pro nápoj do pomyslného historického kalicha. Jedna z těchto „ingrediencí“ byla z dědictví po předcích „na skladě“ již po staletí a souvisela s dávnou historií této země, s její kolonizací, další se hromadily postupně. V roce 1938 se tenhle pomyslný „osudový pohár“ naplnil smrtícím koktejlem, jenž sice s osvobozením v roce 1945 přestal být akutně smrtícím, na mnoho desítek let dopředu ale zůstal velmi trpkým, těžko stravitelným a v mnoha směrech paralyzujícím.

__________________________________

Vstup německého elementu do českého prostředí

Když se české kmeny, z nichž vynikly dva nejsilnější (a už od počátku tedy soupeřící), totiž Přemyslovci a Slavníkovci, napevno usadily v české kotlině, byla jejich sídelní místa soustředěna povětšinou na středních a hlavně dolních tocích řek kotlinou protékajících. Místy, kde bylo možné tyto vodní toky přebrodit, většinou vedla i některá z ob-chodních stezek. Na takových průsečících pak vznikly první významné obchodní osady.

Úbočí a předhůří hor, za nimiž se začal rozvíjet český stát, ale dlouho zůstávala pustá, bez jakéhokoliv lidského osídlení. Další rozvoj a posilování ekonomického potenciálu českého státního útvaru tedy vyžadovalo rázné řešení – zalidnit tyto doposud liduprázdné oblasti, a to lidem schopným nejenom přežít tamější drsné podmínky, ale bez ohledu na ně tuto krajinu zúrodnit a zušlechtit.

Českým panovníkům začínalo být stále více zřejmé, že je třeba, aby do těchto oblastí tedy přišli osadníci odjinud, samozřejmě nejjednodušší byl jejich příchod z nejblíže položených více zalidněných oblastí – takové byly v sousedním německojazyčném prostoru.

____________________________________

Pozvánka pro kolonisty od Přemysla Otakara I.

Tak inicioval český král Přemysl Otakar I. jako první český panovník organizovaný příchod tzv. kolonistů do okrajových oblastí Českého království. Po tom, co se pak po zhruba 700 létech stalo, lze za toto pozvání české panovníky sotva odsuzovat. Tak daleko dopředu nikdo z nich nikdy nemohl tak enormní problémy předvídat! O své schopnosti „ukočírovat“ případné problémy, které mohly v jejich době nastat, zřejmě byli skálopevně přesvědčeni, zvláště když nově příchozí pocházeli z téměř stejného prostředí, a to jak geografického, tak kulturního, determinovaného především příslušností ke stejnému religióznímu okruhu.

Němečtí kolonisté se od počátku projevili jako životaschopná komunita, která tuto svoji životaschopnost již v počátcích osvědčila přežitím v podmínkách drsné přírody českých a moravskoslezských pohraničních hor. S jejich divokou přírodou bylo třeba véstkaždodenní boj o existenci, vyrvat jí, co bylo do té doby její – vyklučit lesní plochy a přetvořit je na jakžtakž úrodnou půdu, spoutat vodní toky tak, aby jejich prudké vody svedené do náhonů mohly roztočit vodní kola nejrůznějších manufaktur a později prvních továrniček − „předků“ velkých průmyslových podniků. Těm už energie z vodních toků nestačila, vznikaly hlavně tam, kde byly vydatnější zdroje – zásoby uhlí.

_______________________________________

Velký rozmach německých kolonizačních aktivit

Z pohraničních oblastí českého státu se postupně začal zcela pochopitelně šířit zájem kolonistů o expanzi do dalších – podhorských a posléze i vnitrozemských – oblastí; tak došlo v průběhu staletí ke vzniku německojazyčných diaspor v českých a moravských městech – ta nejvýznamnější a nejznámější jsme již v předcházejícím textu vyjmenovali.

Zručnost, šikovnost, podnikavost – to byly vlastnosti, které po staletí přispívaly k tomu, že kolonistický ekonomický potenciál stále vzrůstal – velké průmyslové podniky hlavně na severozápadě Čech a na severu Moravy toho byly jednoznačným dokladem – vliv a váha sudetoněmecké menšiny v ČR tedy také byly neustále na vzestupu.

V roce 1918 nově vzniklý československý stát k výše zmíněným oblastem, s jejich obyvatelstvem německého původu ještě nádavkem „zdědil“ od rakousko-uherské monarchie i významné německojazyčné enklávy na Slovensku – z nich jmenujme jako příklad Spiš (německy Zips). Již samotná jména tamějších sídel odkazují na německý původ a jejich reálný význam – Poprad/Deutschendorf (Německá ves), Kežmarok/Käsemarkt (Sýrový trh), Levoča/Leutschau (Lidé, buďte ostražití!).

_________________________________

Soužití obou etnik na území historických českých zemí nikdy nebylo bezproblémové.

Ačkoliv Karel IV. – jejich společný král, a též císař – je dokázal „udržet na uzdě“, za vlády jeho syna Václava IV. se jejich jednota soužití začala bortit. Václavův Dekret kutnohorský, kterým upřednostnil na pražské univerzitě český element, a po jehož vydání následoval odchod cizojazyčných (převážně německojazyčných) profesorů i studentů, je jedním z názorných příkladů.

Pak si česká šlechta dobrovolně vybrala za své vládce Habsburky. Monarchie začala vládnout tvrdou rukou, s českými pány si to definitivně „vyřídila“ staroměstskou exekucí. Do země přišlo mnoho nových šlechtických rodů s německým původem – mezi nimi např. na Chodsko rodina Lamingerů z Albenreuthu, z níž pocházel „chodský přízrak Lomikar“. Habsburská monarchie tak odbojným Čechům „nasadila uzdu“. Český jazyk přežíval na úkor německého většinou jen na venkově.

_________________________________

Významná pozitiva z působení německého etnika v českých zemích

Nelze ale zapomínat ani na pozitiva, která ze symbiózy českého a německého etnika v zemích Koruny české vzešla. Tyto země (samozřejmě na čele s Prahou) oné doby lze oprávněně nazvat křižovatkou dokonce tří kultur: české, německé a židovské. Vždyť tato symbióza v minulosti vydala z německy mluvícího prostředí významné osobnosti vědy i kultury! Jmenujme pro ilustraci některé z nich: spisovatelé Max Brod, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Adalbert Stifter, architekt Kilian Ignaz Dientzenhofer, hudební skladatel Gustav Mahler, hvězdář Johannes Keppler, lidový léčitel Vinzenz Prießnitz, světově proslulý neurolog a psychiatr Sigmund Freud, zakladatel nauky o dědičnosti, přírodovědec Georg Mendel! Z negativních postav nelze vynechat zločince K.H. Franka a K. Henleina! Posledně jmenovaný se narodil stejně jako automobilový konstruktér Ferdinand Porsche, stvořitel proslulého volkswagenu „brouk“, ve Vratislavicích nad Nisou.

___________________________________

(Autor. pozn.: Vratislavice nad Nisou, rodiště Konrada Henleina, nacistického zločince, jehož školní léta připomíná role postavičky tehdy ještě neškodného školáka v rozverné filmové komedii „Jára Cimrman ležící a spící“)

___________________________________

„Otcové českého národa“ při rakousko-maďarském vyrovnání zaspali!

Jedním z důsledků revoluce v roce 1848 bylo rakousko-maďarské vyrovnání a vznik duálního státu Rakousko-uherského, Češi přitom opět „ostrouhali“. České národní obrození druhé poloviny 19. století tak bylo českým pokusem osamostatnit a prosadit se alespoň na poli kulturním, ve sféře politické k žádnému posunu ve prospěch Čechů ne-došlo, české země nadále zůstávaly poddanskou součástí říše (nyní rakousko-uherské, zahrnující tedy i dnešní Slovensko).

Nenaplňoval se tak ani koncept austroslavismu českého historika Fr. Palackého – mírové spolupráce slovanských národů žijících na území Habsburské monarchie bez dominance německojazyčných elit. Palacký navrhoval federaci osmi národnostních oblastí se samosprávou, vybavených rozsáhlými autonomistickými kompetencemi. Jeho výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ jakoby předznamenal další vývoj, i když vznik samostatného státu, zformovaného dokonce jako společný stát Čechů a Slováků (jsoucích součásti uherského království), asi nikdy ani ve svých nejskrytějších myšlenkách nepředpokládal.

___________________________________

Československo-rakouská kontroverze

V 1. světové válce, nazvané „Velkou válkou“ – ještě museli Češi a Moravané bojovat v jedné armádě bok po boku s českými Němci. Vše ale spělo k otevřenému konfliktu, jenž naplno vypukl pokusem odtrhnout od nově vzniklé ČSR některá německojazyčná pohraniční území a začlenit je do státního útvaru tzv. Německého Rakouska.

21. ledna 1918 vzešel z vídeňského shromáždění německých poslanců rakousko-uherské Říšské rady zastupujících české země požadavek odtržení českých a moravských pohraničních území a vzniku nového útvaru „s ústředními orgány, úřady a institucemi, náležejícími každé korunní zemi“. Vláda tehdy stále ještě existujícího Rakouska-Uherska jej akceptovala a snažila se mu vyjít co nejvíce vstříc.

Dne 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika, dva dny nato, 30. října 1918, bylo německými poslanci Říšské rady delegovanými za české země, kteří od 21. října 1918 začali vystupovat jako Provizorní národní shromáždění, vyhlášeno Německé Rakousko.

___________________________________

Rakouské pokusy o oklešťování okamžitě po vzniku Československa

Pohraniční části nově vzniklé ČSR, které měly být od ní odtrženy, byly zařazeny do jednotlivých žup (provincií). Ty měly být na území nově vzniklé ČSR celkem čtyři:

1. Böhmerwaldgau /Šumavská župa v oblasti Šumavy s politickým centrem Český Krumlov, (takto v r. 1920 oficiálně přejmenovaný z původního českého názvu Krumlov s jeho německým ekvivalentem Krummau), 2. Deutschsüdmähren / Německá jižní Morava, s politickým centrem Znojmo, 3. Deutschböhmen / Německé Čechy zahrnující Orlické hory, Krkonoše, severozápadní a západní Čechy, s politickým centrum v Liberci, 4. Sudetenland / Sudety zahrnující moravské Slezsko a částečně severní Moravu s politickým centrem v Opavě.

Do tohoto útvaru byla pojata další území na teritoriu dnešního Rakouska: 5. Štýrsko, 6. Salzburg, 7. Korutany, 8. Tyrolsko, 9. Vorarlbersko. Šumavská města Vimperk/Winterberg, Volary/Wallern, Prachatice/Prachatitz byla začleněna do župy Böhmerwaldgau. Tento pokus byl samozřejmě nelegálním krokem proti vůli států vítězné Dohody. Dohodové mocnosti společně s čs. delegací proto 10. září 1919 rozhodly o zániku Německého Rakouska a o připojení všech čtyř provincií k Československu. K rozhodnutí došlo na mírových jednáních v Paříži, čs. delegaci tam vedli Edvard Beneš a Karel Kramář.

Při tomto pokusu o osamostatnění regionů s německým etnikem se poprvé ve významu politickém objevuje pojem Sudetenland/Sudety. Maximálně jej pak v zájmu politickém ve 30. létech využil Konrad Henlein se svojí klikou v úsilí o rozbití Československa a vtělení těchto regionů do Třetí říše. Po Mnichovské dohodě čtyř tehdejších velmocí o odstoupení československého pohraničí hitlerovské říši začalo být jako Sudetenland označováno veškeré území odstoupené pod jejich nátlakem Německu.

Pod pojmem sudetoněmecké etnikum lze tedy v širším měřítku rozumět obyvatelstvo českých a moravských zemí německého původu, jehož příslušníci se po vzniku ČSR stali jejími občany.

______________________________________

Autorská pozn: Používání výrazu „sudetský, sudetoněmecký atd.“ bylo v r. 1942 úředně zakázáno vyhláškou čs. exilové vlády v Londýně. V r. 1945 začala v ČSR platit obdobná vyhláška, zakazující užívání pojmu Sudety a všech z toho pocházejících odvozenin. Ve stanovisku Ministerstva vnitra České republiky k používání názvu Sudety, vydaném v r. 2004 však vyhlášky z r. 1945 ani z r. 1942 součástí platného právního řádu České republiky nejsou.

____________________________________

Ozbrojený konflikt vyvolaný rakouskými akcemi v oblasti Šumavy

Po 22. listopadu 1918 došlo k obsazení středisek v oblasti Šumavy rakouskými bezpečnostními složkami (četnictvem). Státní úřad pro vojenství ve Vídni vydal 13.11.1918 rozkaz o výkonu četnické služby v německojazyčných oblastech Čech a Moravy již rozčleněných na čtyři provincie a Provizorní národní shromáždění týden poté rozhodlo svým zákonem č. 40 o rozsahu teritoria Německého Rakouska a o průběhu jeho hranic. Četnictvo v provincii Böhmerwaldgau bylo podřízeno četnickému velitelství v Linci. To se tedy týkalo tehdejších správních okresů Prachatice, Krumlov a Kaplice. V provinciích se začaly ustavovat správní orgány, vedoucí úředníci skládali přísahu věrnosti vídeňské vládě. Dne 17. listopadu 1918 vznikl v Krumlově Nationalausschuß für den Gau Böhmerwald / Národní výbor pro župu Šumavskou.

____________________________________

Tvrdé boje dokonce ve formátu klasických válečných akcí i v dalších pohraničních místech

Zásah čs. moci na sebe nenechal dlouho čekat. 22. listopadu začaly v šumavské oblasti koordinované ozbrojené akce čs. četnictva a armády. 28. listopadu byl dobyt Krumlov/ Krummau. Československý útok na Kaplici/Kaplitz započal z 2. na 3. prosince, boje zde trvaly až do 5. prosince! Ke konci roku 1918 byla československá státní moc již obnovena nad celou oblastí Šumavy a Šumavská župa tím zanikla. Saint-Germanská smlouva v následujícím roce pak potvrdila příslušnost této oblasti k ČSR de iure. Došlo k zásahům čs. ozbrojené moci i v ostatních župách/provinciích. Zatímco obsazení a nastolení čs. státní moci v Opavě/Troppau, centru župy Sudetenland, se obešlo bez ozbrojených střetů, v největší župě Deutschböhmen s centrem v Liberci se bojovalo na více místech, např. 27. listopadu v Mostě/Brüx. Poslední bašta odporu, Litoměřice/Leitmeritz, byla po boji obsazena až 28. prosince 1918. K ozbrojeným srážkám menšího rozsahu došlo i na jižní Moravě.

22. listopadu obsadily čs. jednotky postupně od Sušice Kašperské Hory/Bergreichenstein, v noci Vimperk/Winterberg a další den Volary/Wallern. Jednotky pěšího pluku č. 91 se čtyřmi děly pluku č. 24  postupovaly z Českých Budějovic směrem na okresy Krumlov a Kaplice. 28. listopadu pluk dobyl Krumlov. Na německou baštu město Kaplici pokračovalo vojsko v noci z 2. na 3. prosince. Město se podařilo čs. vojsku dobýt až 5. prosince. Četnická asistence z Prahy mezitím obsazovala uvolněné četnické stanice v kaplickém okrese. Ke konci roku 1918 byla již celá Šumava obsazena československými vojenskými jednotkami, čímž Šumavská župa de facto zanikla. De iure pak potvrdila příslušnost regionu k Československu Saintgermainská smlouva.  

Německé Rakousko a jeho správní dělení: 1. Horní Rakousko / Böhmerwaldgau /Šumavská župa v oblasti Šumavy s politickým centrem Český Krumlov, (takto v r. 1920 oficiálně přejmenovaný z původního českého názvu Krumlov s jeho německým ekvivalentem Krummau), 2. Dolní Rakousko / Deutschsüdmähren / Německá jižní Morava, s politickým centrem Znojmo/Znaim, 3. Deutschböhmen / Německé Čechy zahrnující Orlické hory, Krkonoše, severozápadní a západní Čechy (politické centrum Liberec/Reichenberg), 4. Sudetenland / Sudety zahrnující moravské Slezsko a částečně severní Moravu (politické centrum Opava/Troppau), 5. Štýrsko, 6. Salzburg, 7. Korutany, 8. Tyrolsko, 9. Vorarlbersko.

_________________________________

Na scéně nejprve „Rakušáci“, teprve až později „Sudeťáci“

Není bez zajímavosti, že v době snah o vytvoření Německého Rakouska byli příslušníci německojazyčného etnika v českém pohraničí označováni jako Rakušáci. Příklad nám poskytuje kronika železniční stanice Vimperk v tomto zápise z r. 1918: „Večer se vrátil vlak z Vimperka, přivezl nádražní stráž, kteráž byla teď zesílena, večer a v noci pokračováno v jízdě za velké opatrnosti do Lenory a Volar, odkudž Rakušáci kvapně prchali, k útěku i dresiny používejíce. Pospíchali tím více, když jich došla zpráva, že i z Číčenic podniknut na ně útok. Příštího dne po poledni přijelo pomocné vojsko asi 300 mužů z Plzně do Vimperka a vystřídalo malé čety většími oddíly na stanicích a zastávkách do Volar.“

_________________________________

Hitler dostal původně „rakušácký/sudetoněmecký“ problém, existující dlouho před jeho vstupem do politiky, k zneužití jako „na stříbrném podnose“

Vojenské zásahy, na více místech v podobě skutečně ostrých bojových střetů nově zformované čs. armády, sestávající z velké části ze zkušených veteránů 1. sv. války včetně ozbrojených členů Sokola, se separatistickými bojůvkami, nepokoje sice utišil, ale v žádném případě neodstranil jejich příčiny, zvláště když si zásahy vyžádaly zranění i oběti na životech. Tuto zátěž si sebou vztahy obou etnik nesly dále do 30. let, kdy posloužila Hitlerovi jako záminka k podmanění Československa.

V této souvislosti je třeba ještě dodat, že i v německojazyčných oblastech nově vzniklé ČSR byli na vedoucí místa důležitých státních úřadů a institucí (včetně např. četnických stanic, železničních nádraží atd.) novou vládou jmenováni v drtivé většině příslušníci české, zřídka i slovenské národnosti. Proto jsou zápisy služebních deníků i v místech na území s převahou německojazyčného obyvatelstva (označovaném od 30. let. 20. stol. jako Sudety) psána úředním jazykem, t.j. česky.

____________________________________

Separatistické snahy se na Prahu valily ze všech stran

Sudetoněmecký problém nebyl jediný, který Československo při novém dělení Evropy po 1. sv. válce na základě Saint-Germanské a Trianonské smlouvy „získalo“. V tom okamžiku byly na stole problémy další: polský (Těšínsko), maďarský (jižní Slovensko, Podkarpatská Rus/Zakarpatská Ukrajina). To vše byly neuralgické body, z nichž „Prahu“ stále více bolela hlava. Jak o sporná území na československo-polské hranici, tak na hranici československo-maďarské musely být také svedeny ozbrojené boje. Tam měly ještě silnější charakter klasických válečných bitev. Sotva se čs. vládě podařilo krvavé projevy polských a maďarských snah o získání území přiřčených Československu, jakžtakž zklidnit, propukly snahy prosadit partikulární zájmy určitých sil v podobě vyhlášení Maďarské a také Slovenské (sovětské) republiky rad, což pro čsl. vládu představovalo další boj o samostatnost Československa - alespoň v tomto případě poměrně dobře zvládnutý na rozdíl od krátce předtím nedostatečně uhašených požárů bitev s národnostními menšinami.

_________________________________

Masyrykův a Benešův „československý národ“ od počátku na scestí

Politika československé vlády a prezidenta Masaryka, hlásající nezbytnost vzniku a rozvíjení tzv."československého národa", byl krok nesprávným směrem, o čemž hned na počátku svědčily výše popsané separatistické snahy v Německém Rakousku. Prakticky současně se projevily na dalších místech. Prosazování "československého národa"jako oficiální politika „Otců zakladatelů“ byla jednoznačně v rozporu s představami a přesvědčením amerického prezidenta Woodrowa Wilsona - velkého podporovatele vzniku samostatného Československa - o nutnosti národnostního sebeurčení. Zakladatelům nově vzniklého Československa snaha po sebeurčení národnostních menšin (včetně snah slovenského národa) bohužel od počátku unikala, takže konflikt mezi nimi a „Prahou“ během dalších let nabýval na intenzitě. V té chvíli se na scéně objevil Adolf Hitler a jako pověstný „krysař“ z německého města Hammeln zapískal na píšťalu, aby ale nevedl hlodavce do říčních vod, jak sděluje pověst, nýbrž nespokojené sudetskoněmecké davy za sebou k uskutečnění vlastních plánů …

________________________________

Využité prameny:

▪ „Osvobození 1945. Vimperk - jižní Šumava“ /Balcar.B/ ISBN 978-80-88220-00-8

▪ „Z NORMANDIE PŘES ARDENY AŽ K NÁM - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie.“ Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudetsk%C3%A1_demonstrace

▪ https://de.wikipedia.org/wiki/Ausrufung_der_Republik_Deutsch%C3%B6sterreich

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%B6hmerwaldgau

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.