Sudety v Hitlerově náruči s přihlížením"bezzubé Prahy"

Počátky československo-německého konfliktu 1938/1939

Ačkoliv se mohlo zdát, že je vojensky potlačený ozbrojený pokus sudetských Němců odtrhnout v létech 1918 a 1919 pohraniční území od nově vzniklého československého státu s konečnou platností vyřešen, nebylo tomu tak! Zbytky uhašeného vzplanutí doutnaly nebezpečně dále, aby s doposud nebývalou silou propukly v požár, k jehož rozdmýchání napomohla světová ekonomická krize, zahájená „černým pátkem“ na newyorkské burze. Těžce postihla do té doby prosperující ekonomiku severní (průmyslové) části německojazyčného pohraničí, hlavně v exportních odvětvích, na něž byl průmysl těchto oblastí ČSR silně orientován. Podstatně chudší jihozápadní a jižní části pohraničí jí byly vydány napospas zcela. To byla jedna z hlavních příčin pronacistické radikalizace drtivé většiny německojazyčné populace, dopřávající stále více sluchu vábení přicházejícímu zpoza československo - německé hranice – z Berlína, kde patnáct let po skončení „Velké války“ přišel po několika pokusech, které předtím vyšly naprázdno, k moci Adolf Hitler.

Nacistická propaganda žene sudetské Němce do Hitlerovy náruče

Ve sdělovacích prostředcích Třetí říše se začaly stále častěji objevovat překrucované resp. zcela lživé zprávy o dennodenním útisku německojazyčných obyvatel československého pohraničí, které poměrně ochotně přebíraly zahraniční zpravodajské agentury. Z původních snah o připojení k Rakousku – k Vídni, se nyní staly snahy o připojení k Německu – k Berlínu.

Původní pojmenování Rakušáci, stejně jako pojem Německé Rakousko byly zapomenuty. Na pořadu dne byla otázka sudetská, spojená se snahami o naplnění hesla „Heim ins Reich – Domů, do Říše“ (míněno do „Třetí“ – „Velkoněmecké“ !) Vztahy mezi Čechy a „českými Němci“ se pomalu, ale jistě začaly měnit – opět k horšímu.

„Praha“, t.j. Masarykova a Benešova vláda, této propagandě účinně nečelila, jako by se jí vůbec netýkala. Přitom měla „zářný“ příklad z tehdy ještě ne příliš vzdálené minulosti, kdy se díky dobře cílené propagandě podařilo bolševikům v Rusku přesvědčit široké masy o jediné správné cestě, kterou se nadále musí „širá Rus“ ubírat. Cílená, doslova agresivní propaganda nemající žádnou překážku, která by se jí postavila do cesty, je jako vše pohlcující utržená lavina. Podruhé se o tom měl Edvard Beneš přesvědčit o dalších 15 let později, při vítězství komunistické propagandy v roce 1948.

Propaganda nevyhýbající se ani dětem

Charakteristická je pro tuto situaci vzpomínka pamětníka, pana Františka Fialy ze Lčovic: „Do české menšinové měšťanky jsme chodili každý den 11 km ze Lčovic do Vimperka a zpět. S našimi německými vrstevníky jsme se po vyučování samozřejmě vídali, stýkali. Tak do šestatřicátého – sedmatřicátého roku to bylo bez problémů, kamarádili jsme. Pak se to ale začalo měnit. Němečtí kamarádi se začali odtahovat, chovali se stále více nepřátelsky, začali nás napadat, nakonec z toho byly bitky. Pamatuji se dobře, že jednou jako munice posloužila kupa dlažebních kostek v jedné z ulic nedaleko vimperského náměstí. Dostal jsem ránu kostkou do zad a dojít domů, do Lčovic, bylo hodně bolestivé“.

Přezíravá státní politika

Svoji významnou roli v nových konfrontacích sehrála mnohdy přezíravá státní politika „Hradu“, (z pohledu německojazyčné menšiny v pohraničí, stejně jako v mnohých vnitrozemských enklávách, spíše vnímaná jako „Praha“). Vůči jejím potřebám a požadavkům ji „Hrad“ skutečně průběžně praktikovl. Setrvačností tento destruktivní nezájem „Prahy“ pokračoval i v době, kdy signály aktivní nacifikace německojazyčného pohraničí již byly velmi zřetelné, nepřehlédnutelné! „Praze“ vůbec nedošlo, jak velmi nebezpečná „pátá kolona“ se v „podhradí“ formuje . Začala procítat, až když proti ní (pro ni zcela nečekaně) stála k Hitlerově partaji NSDAP vehementně lnoucí, pečlivě zformovaná a od nejnižších složek pevně zorganizovaná Henleinova Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF) / Sudetoněmecká vlastenecká fronta, posléze přejmenovaná v r. 1935 na Sudetendeutsche Partei (SdP)/ Sudetomeměckou stranu - dlouho svoji sounáležitost k Hitlerovi umně tající a maskující, schopná dokonce v září 1938 vést v pohraničí svojí ozbrojenou složkou proti ČSR ozbrojené povstání.

Ozbrojený boj části občanů Československé republiky proti rodné vlasti

Proti čs. státní moci tak vystoupila se zbraní v ruce teroristická organizace Sudetendeutsches Freikorps, vzniklá 17. září 1938 na přímý Hitlerův rozkaz, vedená Konradem Henleinem. Mnoho sudetoněmeckých mužů (mějme stále na paměti, že stále byli občany Československa) již předtím ilegálně opustilo republiku a podrobilo se v Německu vojenskému výcviku zaměřenému na gerilový způsob vedení boje. Výcvik vedli instruktoři armády, SA, SS i zpravodajských služeb SD a Abwehru. Po Hitlerově projevu na sjezdu jeho nacistické NSDAP v Norimberku 13. září 1938 začaly první ozbrojené akce – přepady stanovišť Stráže obrany státu (SOS), celnic, četnických stanic, poštovních úřadů, nádraží a dalších míst. V případě vypuknutí války se bojůvky Freikorpsu měly zaměřit na likvidaci lehkých objektů čs. opevnění a ulehčit tak postup německé armádě. Dlouho před tímto ozbrojeným vystoupením již probíhala intenzivní špionážní činnost řady příslušníků sudetoněmeckého etnika ve prospěch Třetí říše, zaměřená hlavně na zjišťování a předávání podrobností o čs. opevněních. Na území ČSR tak dobře fungovala „pátá kolona“.

Československá vláda zradila strážce suverenity státu, které nejprve poslala do přední linie

Hlavní tíhu útoků nesly jednotky SOS, složené z příslušníků četnictva, finanční stráže, vojáků v prezenční službě i záložníků čs. armády, na svých stanovištích předsunutých mnohdy relativně daleko od obranných pozic armády (bunkrů a pevností čs. obranné linie). Podél dnešní hranice ČR od moravského Slezska přes Krkonoše, Krušné hory, Český les a Šumavu jsou roztroušeny pomníčky a pamětní desky věnované obětem tohoto sudetoněmeckého povstání z řad příslušníků čs. četnictva, finanční stráže, armády, civilních státních úředníků i civilního obyvatelstva. Povstalci měli na svědomí více než jedno sto mrtvých, do Německa odvlekli na dva tisíce osob, hlavně příslušníků SOS.

Řadu českých občanů ubili jejich zfanatizovaní sudetoněmečtí sousedé v jejich domovech, jak se to stalo např. v Hostouni na Domažlicku v případě české učitelky Anny Jindřichové.

V této souvislosti je třeba s politováním, spíše ale s oprávněným naštváním, dodat, že čs. vláda ponechala jednotky Stráže obrany státu na mnoha místech bez podpory pravidelné armády v bláhovém přesvědčení, že je možné Hitlera odradit od jeho záměrů tím, že bude na jeho provokační akce reagovat co nejmírněji.

Názorný případ skýtá vývoj situace v Ašském výběžku včetně města Aš, který bojůvky Freikorpsu plně obsadily již dne 23. září 1938. Čs. vláda, samozřejmě že nikoliv bez Benešova vědomí, naopak z jeho vůle, vydala armádě právě z těchto pohnutek rozkaz stáhnout se na hranice tehdejšího ašského okresu. Pouze jeden z nekonečné řady příkladů jeho nerozhodnosti, defétismu a oportunismu, které „osvědčoval“ již dlouho před válkou, během války i po válce – až do svého osobního hořkého konce, před nímž stačil připravit půdu nejprve pro germanizaci a posléze i pro sovětizaci země svěřené do jeho rukou! Hitler dobře rozpoznal Benešovu slabost, který sice začal budovat nákladná pohraniční opevnění, ale na druhé straně vůbec adekvátně nečelil jeho nacistické propagandě, adekvátně neodpovídal na jeho provokace. Adolf se vcelku jednoznačně přesvědčil, že u Beneše staré pořekadlo o štěkajícím, ale nekousajícím psu plně platí, a proto se ho plně jal využít.

(Autorská pozn.: Celý region Ašska se vrátil do správy Československé republiky teprve v roce 1945! Město Aš a jeho okolí dobyla dne 20. dubna 1945 42. eskadrona 2. US jízdní průzkumné skupiny – viz např. B. Balcar: „Aš 1945“, ISBN 978-80-905193-9-8).

Benešova cesta do pekel

Tento velmi smířlivý postup již byl předzvěstí katastrofy, která se měla udát za několik málo dní – československé kapitulace, stažení armády z nákladně budovaných pohraničních opevnění a přijetí Mnichovského diktátu bez jakéhokoliv odporu. To byla předehra k tomu, co na dlouhou dobu určilo další osud země a jejích obyvatel. Za necelý půl rok od října 1938 si v březnu 1939 nacisté podmanili celou zemi, zavedli svůj despotický režim „cukru a biče“, dovyzbrojili se zbraněmi čs. armády a z československých zbrojovek vydaných jim bez boje, a vytáhli na další tažení k dobytí světa.

Tehdy již bylo jasné (bohužel zcela nevratně), že prezidentský systém vedení čs. státu, zavedený při vzniku první republiky, má závažné nedostatky. Vždyť československý parlament byl po celou dobu její existence de facto pouhou nákladnou stafáží pro prezidentskou funkci! Pro prezidentskou funkci Masarykovu a i Benešovu - v jeho případě dovedenou do fatální absurdity ignorováním parlamentu při kapitulaci v „mnichovské krizi“.

Územní změny po Mnichovu 1938

Současně se změnou politické situace po „Mnichovském diktátu“ samozřejmě došlo také ke změnám v územním a správním členění všech území odtržených od Československa. Byla začleněna do nově vzniklých provincií – žup. Většina Německu odstoupeného pohraničního území od Jeseníků přes Orlické hory, Krkonoše, Lužické, Jizerské a Krušné hory až na rozhraní Českého lesa a Šumavy připadla do Říšské župy Sudety/Reichsgau Sudetenland. Ostatní části odstoupeného pohraničí se staly součástmi říšských žup Bayerische Ostmark/Bavorská východní marka (podstatná část Šumavy), Reichsgau Oberdonau/Horní Dunaj (Českokrumlovsko, Kaplicko), Reichsgau Niederdonau/Dolní Dunaj (jihovýchod Čech – Novobystřicko, Slavonicko, Znojemsko, Mikulovsko, Valticko a část Podyjí – tzv. Podyjský roh na soutoku řek Moravy a Dyje, dokonce i část slovenského území – Petržalka a Devín). Obě podunajské župy zahrnovaly také severní území Rakouska, po anšlusu pojmenovaného až do roku 1942 Ostmark/Východní Marka, poté jako Donau- und Alpenreichsgaue/Podunajské a alpské říšské župy.

Při vytyčování nové státní hranice si Němci dávali hodně záležet na tom, aby co možná nejvíce znemožnili dosavadní silniční i železniční dopravní režim, takže nebylo výjimkou, že se až doposud bezpřekážková cesta z nějakého pohraničního místa do vnitrostátní destinace stala martýriem několikanásobného přecházení nové státní hranice s povinností opakovaného předkládání osobních dokladů a tím samozřejmě i dokonalé německé kontroly a dohledu nad občany okleštěné republiky. Do ní začaly ihned poté, kdy vešel mnichovský verdikt ve známost, proudit zástupy zklamaných, dezorientovaných a na pospas německé rozpínavosti ponechaných československých občanů, dosavadních obyvatel Hitlerem uzurpovaných pohraničních oblastí.

Kruté sudetoněmecké procitnutí ze „sladkého“ snu

Okupace čs. pohraničí s vyhnaným, prchajícím českým obyvatelstvem a posléze okupace zbytku území Čech a Moravy v roce 1939 probíhala za nadšeného vítání okupačních vojsk německy hovořícími obyvateli Československa! Vše, po čem toužili, se jim zdálo být dosažené. Byli ve své „domovině“ – v Říši, jejich sen „Heim ins Reich“ se splnil!

Vystřízlivění ale přišlo velice záhy! Z mužů z donedávna československých pohraničních regionů se stali odvedenci do Wehrmachtu – německých branných sil, kteří se již museli zapojit do války proti Polsku a samozřejmě do všech následujících válečných operací. Města a vsi na říšském sudetoněmeckém (donedávna československém) území začaly počítat své první padlé na východní frontě. Zpočátku se jim vraceli v rakvích zpět, aby jim mohl být doma vystrojen okázalý pohřeb pro hrdiny, zanedlouho jich už ale bylo tolik, že byli pohřbíváni přímo v místě, kde padli, a v jejich domovech byly na hřbitovech zřizovány prázdné čestné hroby. To byla krvavá daň jejich zradě ČSR a touze být „doma v Říši“.

Následovaly další „morové rány“ v podobě nacistického válečného hospodářství, přinášejícího jim stále větší zbídačení. V přímých dopadech války na tom bylo obyvatelstvo sudetoněmeckých pohraničních oblastí relativně lépe než mnohá místa přímo v Říši, až do posledních válečných dnů sužovaná spojeneckým leteckým bombardováním, které se českému pohraničí z velké části vyhnulo.

Ani vstup americké armády na území předválečného Československa s sebou nepřinesl tolik materiálních škod a obětí na životech, jaké musela přinést mnohá města, městečka a vsi na bavorské straně německo - české hranice během jejich dobývání. Boje na bavorské straně pohraničních hor rozhodly o tom, že další postup americké armády přes původní československou předválečnou hranici už bude podstatně snazší a že po zdolání nepřátelského odporu v Aši, Chebu, na Chodsku a na Šumavě se stane spíše zaslouženou vojenskou přehlídkou.

Konec války – počátek nové historické etapy v bývalých Sudetech bez původního obyvatelstva

Zdálo se, že s koncem války si mohou obyvatelé německy mluvících oblastí, náležejících opět právě osvobozenému Československu, ulehčeně vydechnout. Tato úleva ale netrvala dlouho. Brzy začali platit z rozhodnutí vítězných mocností vysokou daň za své zfanatizování Hitlerem a za jeho předchozí téměř bezvýhradnou podporu. A to ještě dříve, než museli – až na nepatrné výjimky – opustit své domovy, a se zavazadlem, vážícím pouhých 50 kg, přesídlit na území poraženého Německa.

„Divoký odsun“

V květnových a červnových dnech r. 1945 začaly původní obyvatele Sudet drtit nové údery – jednoznačně nezákonné, krvavé zločinné akty ze strany samozvaných českých „vlastenců“ a „národních mstitelů“, objevivších se „pět minut po dvanácté“ při tzv. „vyřizování účtů“ – apokalypse nazývané dodnes „divokým odsunem“. Nikdy dostatečně vyšetřeným a potrestaným, jemuž za oběť padl stále ještě přesně nezjištěný počet osob německé národnosti!

Bohužel, tyto akty zvůle zločinných jednotlivců z řad revolučních gard – RG (přezdívaných rabovací gardy) i čs. uniformovaných složek pardonovala jejich uzákoněná beztrestnost v rámci dodnes diskutovaných „Benešových dekretů“, které se na dlouhá desetiletí staly jablkem sváru mezi československou a německou stranou.

Tehdejší čs. politická reprezentace nese za všechny excesy, při nichž díky rozpoutanému násilí, bez jakéhokoliv právního rámce, daleko za jeho hranou, trpělo a umíralo mnoho i zcela nevinných lidí, plnou odpovědnost – a posléze i za to, že tyto kriminální činy zůstaly z velké části nevyšetřeny, resp. nepotrestány!

Příliš pozdě nastartovaný „organizovaný odsun“

Až poté následoval odsun organizovaný – předtím vítěznými spojeneckými mocnostmi navržený a na Postupimské konferenci potvrzený! Na celý problém nelze nahlížet jednostranně! Zásadní rozdíl tkví v tom, že německým programem byl postupný zánik českého národa, zatímco divoký odsun a zánik „sudetoněmeckého“ etnika státním programem Československa nikdy nebyl! Stejně tak se na dlouhá desetiletí předmětem československo- (po r. 1989 pak česko-) německého sporu stala otázka odškodnění za ztráty na životech a za ztráty materiální během okupace 1938 – 1945.

Neblahé následky okamžitého hromadného odsunu

Odsun tak velkého počtu obyvatelstva, z velké části v produktivním věku, měl samozřejmě v jím postižených regionech za následek prudký propad hospodářské produktivity. Do začátku války a vlastně i v jejím průběhu existující úroveň hospodářské účinnosti se odsunem nesmírně propadla. Dosidlování vystěhovaných regionů, poté jejich znovuosidlování z vnitrozemských oblastí a  částečně z do české vlasti svých předků vracejících se volyňských Čechů a Slováků z Rumunska, nemohlo tento propad sanovat. Z kdysi kvetoucích, bohatých oblastí se staly oblasti problematické, ať již pouhou skladbou obyvatelstva, tak jeho schopností převzít a alespoň na stejné úrovni udržovat předválečný stupeň hospodářské výkonnosti. Nejmarkantněji se tento stav projevil v severozápadních Čechách, jejichž „vyloučené“ lokality s „nepřizpůsobivým“ občanstvem o tom podávají svědectví dodnes!

Základní informace o odsunu

_______________________________________________________________

Využité informační zdroje

▪ Československá zahraniční politika 1918-1938 /Klimek A.,Kubů E./ ISBN 80-85241-88-9

▪ Durchgangslager Furth i.W. /Maier Susanne./ ISBN 3-89650-066-X

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže, III. díl) B. Balcar /ISBN 978-80-254-5724-5

▪ Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 -1941 /Moravcová D., Bělina P., Pečenka M./ ISBN 80-85241-70-6

▪ Slyšet i druhou stranu /Dědinová Sidonia./ ISBN 80-900076-1-9

▪ Sudety 1938 /Lakosil J., Svoboda T. / ISBN 978-80-204-2894-3

▪ Vimperk. Osvobození 1945 /B. Balcar/ ISBN 978-80-88220-00-8

Čtenářský portál Médium.cz před krátkou dobou zahájil svůj nový pilotní program spočívající v zavedení a ověření životaschopnosti nové funkce s názvem „Podpořit autora“, jejímž cílem je dobrovolná čtenářská finanční podpora pro autory publikující své články na tomto portálu. Na výzvu portálu Médium.cz do pilotního programu se zapojit, jsme zareagovali kladně s tím, že takto získané případné příspěvky naše Nakladatelství Resonance se sídlem v Domažlicích plně vynaloží na obnovu a údržbu památníků obětí nacismu, resp. i zřízení nových, v domažlickém okrese. O některých z nich píšeme v naší stati Sudety v Hitlerově náruči za přihlížení „bezzubé Prahy“. Autor